Nejsem nijak zvlášť zapálený fanoušek Harryho Pottera, takže jsem nový film z čarodějnického univerza od začátku považoval spíš za ždímání peněz z profláklé značky a tomu jsem přizpůsobil i svá očekávání. Ukázalo se, že jsem se nepletl a Fantastická zvířata svým příběhem většinu času nudí, jejich ústřední postavy neprochází žádným vývojem a film vlastně ani netuší, jakou cílovou skupinu diváků chce oslovit. Sledujeme v něm příběh Mloka Scamandera (kterého hraje zjevně trochu přetažený Eddie Redmayne) a jisté americké kouzelnice s pracovními problémy. Tihle dva přijdou na stopu rozsáhlé konspiraci, která hrozí prozradit existenci magického světa mudlům (nebo nečarům, jak se nazývají v Americe). Mlok s sebou navíc za velkou louži přitáhl kufr plný mytologických potvor a ty mají tendenci pokoušet se o prison break vždycky zrovna ve chvíli, kdy se to hodí nejmíň.

Budu muset risknout, že mě začnete považovat za Cumberbatchova osobního hatera. Nový Sherlock se mi totiž moc nelíbil a nejinak se vedlo i loňskému podzimnímu hitu, Doctoru Strangovi (mor na skloňování anglických jmen!). Po jeho zhlédnutí můžu definitivně potvrdit, že mi loňská sezóna Marvelu přijde dost slabá. Co hůř, vlastně ani nevím, jak by se mohly superhrdinské komiksovky do budoucna napravit. Doctor Strange je zcela klasická představovačka nového hrdiny, které se anglicky říká origin. Nepřekvapivě proto popisuje přerod špičkového a tedy i náležitě arogantního chirurga ve špičkového a o něco méně arogantního arcimága. Hrdinův život navždy změní pořádná bouračka a v charakterovém růstu mu klasicky napomáhají zkušený mentor spolu s objektem milostných tužeb.

Už delší dobu přemýšlím, jak tenhle blog trochu ozvláštnit a naplnit obsahem, který zajímá co nejširší okruh čtenářů. Napadlo mě proto doporučit vám zkrátka několik mimořádně užitečných prográmků, které můžete používat zadarmo a které jsem si oblíbil v poslední době. Fanouškem Twine jsem už více než rok. Primárně je určený k tvorbě interaktivních příběhu, třeba ve stylu gamebooku. Jak už název napovídá, jednotlivé dějové linky v něm můžete všemožně smotávat a rozmotávat. Pokud vás zajímá, jak vypadá hotový projekt, mohu vás odkázat třeba na trojici vlastních textových her, které jsem svého času vytvořil pro fandy své stolní hry Legenda o Stínu.

Už je to víc, než čtyři roky, co studio Disney koupilo Lucasfilm a s ním i jednu z nejpopulárnějších filmových sérií všech dob, Star Wars. Během té doby stihli noví majitelé vyprodukovat dva celovečerní filmy a bezmála tři řady animovaného seriálu. Jejich možná nejvýznamnějším krokem však byla razantní úprava kánonu celého univerza. Star Wars se zkrátka změnily – a to jitří emoce. Sám duchovní otec předaleké galaxie George Lucas se zhruba před rokem nechal slyšet, že prodal svou ságu otrokářům, což nicméně hned vzápětí s omluvou označil za přeřeknutí. Zda šlo o přeřeknutí freudovské či nikoli, nechám na spekulacích čtenáře. Sám se v tomto článku pokusím jít proti Lucasovu názoru i proti názorům ostatních kritiků nové tváře Star Wars, neboť si myslím, že se mnohá kontroverzní rozhodnutí Disneyho s odstupem času ukázala jako správná.

Když vrcholil fanouškovský hype okolo protagonistovy zdánlivé smrti, těšil jsem se na třetí řadu Sherlocka jako malé dítě. Nebyl jsem zklamán, přestože s odstupem času moje prvotní nadšení z nových dílů dost opadlo. Očekávání pak ještě trochu snížila nemastná neslaná Prokletá nevěsta a čtvrtou sérii jsem proto sledoval už bez hlubšího fanouškovského zaujetí. A to je moc dobře, protože po odvysílání závěrečné epizody můžu říct, že nejsem nijak nadšený.

Celé roky jsem vzpomínal na Star Trek: Do temnoty jako na ten lepší z Abramsových dvou filmů o kapitánovi Kirkovi a jeho partě. Celé roky jsem se pletl. Ne, že by se mi přestal dnes recenzovaný snímek po té době líbit – pořád si myslím, že nabízí záživný příběh, kvalitní herecké výkony a neposlední řadě skvělou akci – zkrátka jsem ale vůbec poprvé měl možnost bezprostředního srovnání s prvním Star Trekem a třetím dílem, Do neznáma.

Včera jsem viděl veleúspěšnou pohádku Anděl Páně 2 a podle očekávání jsem byl spokojený. Režisérovi (a spoluautorovi scénáře) Jiřímu Strachovi a jeho týmu se podařilo vytvořit důstojné pokračování oblíbeného prvního dílu, byť si dost možná tentokrát diváka získá trochu jiným způsobem, než posledně. Nový film je zvlášť ke konci maličko uspěchaný, slušelo by mu i doladění příběhu. Přibrousil proti tomu humor a nabídl skvělé herecké výkony.

Jednou z mých největších mezer ve vzdělání je bezpochyby ta, že jsem nikdy neviděl žádnou kompletní sérii Star Treku. Tři nové filmy z jeho univerza mě ale už docela dobře dostaly do obrazu. Rozhodl jsem se proto, že se podívám na vůbec první Abramsův snímek znovu, abych konečně pochytil pár fanouškům určených referencí a připomenul si příběh, který se mi za uplynulé roky docela vykouřil z hlavy.

Ragnar Lothbrok je mrtvý. Poté, co se vydal do rukou svých nepřátel, hodili ho do jámy s hady, vyčkávající už od první řady. Ani ne o týden později se na obrazovky po celém světě dostala úvodní epizoda čtvrté série populárního Sherlocka, v jejímž závěru schytala Mary Watson střelu určenou titulnímu protagonistovi a svému zranění na místě podlehla. Co tyto zásadní smrti znamenají pro oba seriály? Vikingové nás na Ragnarův skon připravovali už dlouho. Příliš dlouho. Pohrávali si s ním v závěru třetí série, kdy hrdina vymyslel svou verzi slavného podfuku s trojským koněm, pohrávali si s ním v první polovině série čtvrté, kdy králem seveřanů zmítal sentiment a poutala jej rodící se závislost. Falešné vyvrcholení přineslo další střetnutí Ragnara a Rolla, z něhož k mé nespokojenosti oba bratři vyvázli.

Přišel konec roku, čas rekapitulací. Jednu už včera vydal na svém blogu Jan Houserek, další vyjde zhruba za týden na Dagonovi, no a dnes se se svou troškou do mlýna připojím i já. Nejdříve zhodnotím plnění svých dvou letošních novoročních předsevzetí, která jsem si stanovil vůbec poprvé v životě, potom připomenu několik dalších životních a blogových milníků a článek uzavřu několika krátkými žebříčky. Nikdy jsem nevěřil sportovcům, že jim všechna ta dřina a veškeré funění skutečně přináší potěšení. Mýlil jsem se – již zhruba devítiměsíční každodenní běhání mi sice zpočátku skutečně nebylo příjemné, ale teď už si vystačím se silami i drahocenným dechem. Dnes jsme s mladším bratrem zaběhli přinejmenším pět kilometrů bez přestávky, což je dost pravděpodobně moje dosud nejdelší souvislá trasa v životě.