Protože se mi velmi líbila Odvážná Vaiana, rozhodl jsem se zhlédnout i další novější animované pohádky od Disneyho, konkrétně Na vlásku a Ledové království. Nenadchly mě zdaleka tolik, a tak na ně nakonec ani nebudu smolit recenzi. Místo toho zkusím stručně shrnout, co mi obecně na filmech podobného ražení vlastně vadí. A neobejdu se u toho bez spoilerů. Scénář Snímek pro děti samozřejmě nemusí a ani by neměl obsahovat zamotaný příběh ve stylu Nolanova Počátku, stejně tak bych mu ale nedoporučil podceňovat intelekt malého diváka. I předškolák zvládne víc, než jen sledovat jedinou, přímočaře servírovanou dějovou linii. Tím, že nám scénáristé často vůbec neukážou, co se děje s některými důležitými postavami, taky maskují vlastní lenost nebo neschopnost a umetají si cestičku k „překvapivým“ zvratům.

Pokud jste ještě nějakým nedopatřením neviděli gameplay trailer na nový Shadow of War, rozhodně to rychle napravte. I když má lehce přes čtvrt hodiny, za zhlédnutí rozhodně stojí. Domnívám se totiž, že představené herní mechaniky řeší snad nejpalčivější problém současných RPG, které se už podle mě hezkých pár let nacházejí ve slepé uličce. Došlo k chybě. 🔗Zkuste si toto video přehrát na www.youtube.com nebo, pokud je vypnutý, zapněte JavaScript. Vezměme si třeba takového třetího Zaklínače. Kritici i běžní hráči se shodují, že jde o skutečný klenot žánru a o to se s nimi rozhodně nehodlám přít. Nemyslím si ale, že by se jednalo z jakéhokoli pohledu o revoluci, a dokonce bych se zdráhal závěr slavné polské fantasy série nazvat videoherní legendou. Ano, Divoký hon je skoro ve všem lepší než konkurence, ale konstrukcí se příliš neliší třeba od Skyrimu nebo Dragon Age.

Nedávno jsem se doma v diskuzi o současném světě střetl se zajímavým argumentem: politická korektnost se šíří, protože je velice pohodlná. Pokud smažeme všechny rozdíly, ať už národnostní, světonázorové, náboženské či pohlavní, bude ve společnosti klid a stabilita – nebo alespoň tak nějak si to prý architekti moderního pseudoliberálního zřízení představují. Je to docela intuitivní názor a jistě je na něm něco pravdy, kořen problému ale sám vidím někde trochu jinde. Totiž v mesiášském komplexu, v onom páchání dobra za každou cenu, které nakonec paradoxně přináší v lepším případě jen znechucení, v tom horším pak utrpení. Vzhledem k tomu, že v současné době (naštěstí) končí nechvalně proslulá vládní organizace HateFree, která se spasitelství věnovala profesionálně, dostáváme unikátní příležitost prozkoumat mentalitu samozvaných zachránců lidstva podrobněji.

Internetem v nedávné době prolétla kauza organizace PETA, která zaslala společnosti Games Workshop dopis, v němž žádá o odstranění kožešin z plastových miniatur postaviček ve wargamingové legendě Warhammer 40 000. Naneštěstí to není poprvé a nejspíš ani naposledy, co se do fantastického žánru promítají vnější politické a ideologické tlaky – dodnes třeba ještě doznívá kauza okolo třetího Zaklínače a jeho údajného „rasového problému.“ Všechno začalo v létě 2015, kdy na webu Polygon vyšel článek, kritizující údajnou barvoslepost vývojářského týmu CD Projekt Red. Jeho autorovi vadilo, že se v oceňovaném třetím pokračování polské série o vědmákovi s bílými vlasy neobjevil žádný člověk odlišné barvy pleti. Text vzbudil mnoho ohlasů a reakce na něj se dostala třeba i na web známého amerického magazínu Forbes.

Mel Gibson byl léta v nemilosti kvůli alkoholismu a rasistickým urážkám, ale teď se do filmového světa vrací ve velkém stylu. Natočil totiž další film na motivy skutečných událostí, který stejně jako režisérova předchozí díla nemá až zas tak mnoho společného s historií, ale je spíše svého druhu hrdinským mýtem. Nutno podotknout, že se tím Hacksaw Ridge rozhodně nestává horším filmem, ba možná právě naopak. Snímek vypráví příběh Desmonda Dosse, který se po útocích na Pearl Harbor jako správný patriot přihlásil do armády. Svým nadřízeným však tento jinak příkladný vojín působí mnoho starostí, protože odmítá nosit zbraň. Nakonec je Doss dokonce dohnán před vojenský soud za neuposlechnutí rozkazu – co hůř, v den, na který původně plánoval svatbu se zdravotní sestřičkou Dorothy.

Disney se už roky veze na vítězné vlně. Vydělávají mu veleúspěšné snímky z Marvel Cinematic Universe, peníze se sypou i z populárních značek jako jsou Piráti z Karibiku nebo Star Wars. Přízni diváků se těší i nová zpracování klasických pohádek, ať už jde o Popelku nebo třeba Krásku a zvíře, která právě míří do kin. O to víc potěší, že společnost nezapomíná ani na animované filmy, jimiž se proslavila možná nejvíce.

Rozhodně bych se nikdy nenazval fanouškem videoherní série od Ubisoftu, na jejíž motivy nový film vznikl. Třeba takový Assassin’s Creed: Rogue se ale hrál vcelku dobře a místy zaujal dokonce i scénářem. Když pak hlavní roli ve snímku získal skvělý Michael Fassbender, vzrostla adekvátně i má očekávání a povolil jsem si doufat, že příběh kapucatého zabijáka překoná nemastný neslaný Warcraft nebo staršího, leč stejně průměrného Prince z Persie.

Světlonoš měl být původně trilogií. Pak si ale jeho autor Brent Weeks uvědomil, že rozehrál příběh větší, než měl původně v plánu. Rozhodl se jej proto uzavřít až čtvrtým svazkem, který vyšel v originále loni na podzim. I tento pokus však selhal a na stránkách knihy The Blood Mirror (doslova Krvavé zrcadlo) se napínavý příběh rodu Guilů přeci jen ještě neuzavře. Vzhledem k jeho kvalitám to ale Weeksovi rozhodně nevyčítám.

Na novou burtonovku jsem se samozřejmě těšil už dlouho dopředu. Když se pak ale objevily první rozpačité recenze, znejistily mě natolik, že jsem zhlédnutí filmu dlouho odkládal. Poté, co se ke mně ale doneslo i první doporučení, rozhodl jsem se udělat si konečně vlastní názor. O všem, co Burton natočil po Ďábelském holiči z Fleet Street nicméně nemám nejlepší mínění, takže v mých očekáváních převládala skepse. Ukázalo se, že nebyla na místě.

Náročnou, leč fascinující knihu filosofa Alexe Rosenberga The Atheist’s Guide to Reality budu zpracovávat ještě hodně dlouho. Hned na začátku svého díla autor představuje jedno ze svých vůbec nejzásadnějších východisek, které později dále rozvíjí. Vysvětluje, proč jsou vědecké odpovědi na otázky obecně lidmi přijímány hůře, než kupříkladu ty náboženské – naše mozky jsou zkrátka přizpůsobeny hledání smyslu i tam, kde žádný být nemusí. The big obstacle to accepting science’s answers to life’s relentless questions is deep, subtle, insidious, purely psychological, and probably hardwired into our genes. (…) The problem doesn’t even look like a problem. It has to do with the way we – educated or uneducated, atheist or theist, agnostic, deist, scientist – in fact, all human beings—like our information to be “packaged.”