Když se v roce 2008 dostal do kin Temný rytíř a představil divákům po celém světě svou vizi šíleného komiksového padoucha Jokera, způsobil značný poprask. Snímek přijala jak kritika, tak obecenstvo a Heath Ledger za svůj nezapomenutelný výkon po právu získal Oscara. V roce 2016 jsme se pak dočkali dalšího psychicky narušeného padoucha, Lexe Luthora, jehož ztvárnil Jesse Eisenberg. Tentokrát se však úspěch neopakoval. Proč Úsvitu spravedlnosti sázka na vyšinutého magora nevyšla?

Dneska jenom krátce. O prázdninách se má taky občas relaxovat, takže jsem natočil něco jako krátkou videorecenzi online mlátičky wilds.io. Světa znalí v mém herním nicku zajisté poznají odkaz na oblíbený YouTube kanál Life of Boris, který vám srdečně doporučuji. Minout byste neměli ale ani další skvělé tvůrce. Došlo k chybě. 🔗Nelze spustit JavaScript. Parademics se zaměřuje na předělávky nejslavnějších soundtracků. Pracuje třeba s hudbou k Hobitovi, Harrymu Potterovi nebo Transformers. Za poslech stojí úplně všechno, já ale doporučím zejména úžasnou variaci na motiv Deshi Basara, který musel utkvět v paměti každému, kdo zhlédl posledního Nolanova Temného rytíře.

Zaklínač Geralt z Rivie patří bezesporu mezi vůbec nejpopulárnější fantasy postavy současnosti. Mohou za to pochopitelně knihy Andrzeje Sapkowského, zvláště v našich končinách po právu oblíbené. Zejména (ale nejen) v zahraničí však bělovlasého zabijáka příšer poznali fanoušci díky trilogii videoher polského studia CD Projekt RED. Otázka zní: je knižní zaklínač stejný jako ten z monitorů? Rozhodně ne. Abychom zjistili proč, musíme chvíli úplně zapomenout na Divoký hon a Vrahy králů. Vraťme se zpátky do roku 2007, kdy vychází kladně přijímaná, avšak trošku pozapomenutá první Geraltova virtuální inkarnace, hra nazvaná prostě Zaklínač. Ta se odvážně pokouší navázat na poslední momenty knižní Sapkowského ságy, kterou sám spisovatel zakončil už v roce 1999.

Mnohé by mohlo zajímat, proč jsem přešel z blog.cz na službu Blogger a nakolik obtížné bylo sžít se s naprosto odlišným řešením designu a administrace celkově. Něco málo už jsem naznačil v předvčerejším úvodním článku, dnes bych však rád představil technické řešení nového Anekronu podrobněji. Blog.cz nabízí svým uživatelům prostředí podobné stavebnici. S trochou cviku si na jeho intuitivní ovládání zvyknete a poté dokáže průměrně graficky zdatný laik vytvořit layout více či méně podle svých představ. Chcete-li něčeho podobného dosáhnout v Bloggeru, musíte být skutečně vynalézaví a ideálně se trochu vyznat v HTML a CSS. Nejsem programátor, takže mám s oběma pouze základní zkušenosti, pro moje skromné záměry ale stačily.

Nikdy jsem aktivně nehrál jedinou hru od Blizzardu. Nemám nejmenší přehled o dějinách Azerothu a veškeré vědomosti o reáliích univerza Warcraftu jsem načerpal kdysi dávno pařením 2D adventury Murloc, když jsme ji s kamarádem smažili dlouho do noci. Dle většiny dosavadních reakcí tedy nový První střet rozhodně není pro mě. I tak jsem se samozřejmě podíval. Nadutí fanboyové prorokují, že se nováček údajně ztratí v příběhu. Nevěřte jim. Děj Warcraftu přímočaře spěje od úvodu přes zápletku až po rozuzlení, přesně jak to ve slušných rodinách chodí. Mozek při sledování příliš namáhat nemusíte a vlastně si film dost možná lépe užijete bez přílišného přemýšlení.

Možná byste čekali spíš nadpis Anekron se vrací. Zvlášt pak, pokud jste patřili mezi čtenáře stejnojmenného blogu na blog.cz. Proto musím prohlásit, že se o přímou kontinuitu rozhodně nepokouším a ani pokoušet nechci. Proč? Pod názvem Anekron jste mohli mezi lety 2013 a 2016 znát blog zaměřený na fantasy, který jsem na jaře zrušil a již jej nebudu obnovovat. Jeho kompletní obsah si můžete prohlédnout online, nebo si jej stáhnout do svého počítače.

Před měsícem otevřel Dagon dveře meteorologickému létu, nedávno nám pak začalo léto astronomické. Počasí má tím pádem rovnou dvojitý vědecký štempl k rozpoutání úmorných veder, které hrozí zahnat Dagona hluboko do chladných vod u dna. Ten však tvrdohlavě setrvá, pouze opustí stojaté vody mainstreamu. Naplnila se přece letošní dávka her o trůny a na plátnech kin se vzájemně profackovali všichni možní komiksoví panáci. Poplaveme proto na východ pro povinnou nálož anime a mangy, zastavíme se na Fanouškovských ostrovech na festivalu webseriálů a dojde i na další knižní adaptaci v redakci oblíbeného WarCraftu. Recenzovat budeme ale třeba i povídkovou sbírku populárního Petera V. Bretta, která čtenářům Démonského cyklu zkrátí čekání na závěrečný pátý svazek.

Šestá série Hry o trůny vsadila na osvědčený recept. V prvních několika epizodách zlehka rozehrávala příběh, znovu představovala staré známé (třeba Ohaře) a více či méně úspěšně se snažila maskovat, že se vlastně nic moc neděje. Přesně v polovině pak již skoro klimbajícího fanouška vytrhla z letargie, aby mu vzápětí naservírovala nadupaný závěr. Tečka, recenzi mám z krku! Anebo možná ne tak úplně. Jelikož se na severu rýsuje střet přeživších Starků a Boltonů, připravuje mu scénář pole. Jednak musí diváka utvrdit v Ramsayho statusu opravdu, ale opravdu certifikovaného zmetka, se kterým nejsou a nebudou žádné špásy. K tomu dobře poslouží oběť několika sekundárních charakterů, kterou už dříve rozebíral Walome. Zároveň se Jon Sníh stále nachází v superpozici stavů mrtvosti a živosti, jakkoli však většina diváků o jeho budoucnosti nemá větších pochyb.

Hře o trůny jsem vzdoroval dlouho. Vlastně už od druhé série, jejíž nemastné neslané finále mě odradilo od dalšího sledování. Pak ale zjara letošního roku přišla podpásovka v podobě prohlášení George R. R. Martina, že slibovanou šestou knihu nestihne dokončit včas. Rozhodl jsem se proto, dát televizní adaptaci druhou šanci a zhlédl jsem pětapadesát epizod bez delších přestávek, čímž jsem dostal unikátní možnost srovnat jednotlivé série. Hned zezačátku mě čekalo příjemné překvapení. Po nedávných Shannara Chronicles jsem nepatřičně přivykl místy poněkud toporným hereckým výkonům, které konkurence od HBO naštěstí postrádá. Nemenší změnu k lepšímu pak samozřejmě představoval soundtrack, který nepodkopává atmosféru příběhu, kde může. Naopak čas od času přijde s chytlavými motivy, i když je pohříchu opakuje do omrzení (tomu sledování v kuse fakt nepomáhá).

Znáte to: Nějaká série se trošku zakouká sama do sebe a v tu ránu se vyrojí spousta obrazových průvodců, encyklopedií fiktivních světů a reklamních předmětů útočících na fanouškovu peněženku. Mnohé z nich přitom obvykle za investici nestojí. S Kódexem tieňolovcov, vycházejícím z reálií zbudovaných v sérii Nástroje smrti americkou autorkou Cassandrou Clare, je to trochu složitější. Ke knize se přitom nejspíš jen tak nedostanete, protože v naší mateřštině zkrátka nevyšla. Proto se v následující vivisekci díla zcela zdržím hodnocení překladu.