Hned zezačátku musím oznámit, že měním plány. Sérii Poslední zpověď jsem původně plánoval na celé měsíce, aby důkladně a dopodrobna zachycovala můj názorový přerod z katolického křesťanství až po ateismus. Nakonec jsem se ale rozhodl, že skončím po pouhých pěti dílech (včetně úvodu). Proč? Myslím si totiž, že stávající forma článků nakonec tak úplně nevyhovuje záměrům, které jsem s ní měl. Poslední zpověď se proto omezí na pouhé stručné shrnutí zásadních událostí vedoucích k mému odvržení náboženství. Argumenty, které mě přesvědčily, budu následně rozebírat pod jednoduchým štítkem Ateismus a občas si zkrátka sepíšu blogpost tohoto zaměření. Mí čtenáři si tak budou moci přečíst jen to, co je skutečně zajímá a popis mého názorového veletoče samotného zůstane stravitelně krátký.

Ve škole nám vždycky říkali, že je důležité chodit k volbám. Můžu poctivě přiznat, že jsem od svých osmnácti zatím ani jedny nevynechal, ale to nic nemění na tom, že volit chodím nerad. Z vybírání mezi většími a menšími zly se totiž až příliš často stává pouhá sázka: snažíte se mezi populisty naslepo strefit někoho, kdo aspoň udrží ve svém úřadu nějaké dekorum a neztrapní se hned v prvním týdnu.

Do Krvavého pohraničí jsme se už podívali s Rogerem Schniregou, půlelfem Thompsonem nebo třeba vznešenou Sylvií Viktorinou. Plynutí času ale nejde zastavit, a zatímco hrdinské činy včerejška pomalu halí mýtický opar, letos však přináší pero českého spisovatele Vladimíra Šlechty zbrusu nové výzvy. Město Thonnierika zbavené krále a dřívější prosperity přitahuje mocichtivé intrikány, zatímco v jeho ulicích pomalu dozrává ovoce jedné krátké, zato však velmi plodné návštěvy. Duchovní moc natahuje prsty 🔗Když oltář ztratil v trůnu svou světskou protiváhu, počal totiž nenápadně, vytrvale narušovat samotné základy stability města. Zneužil lůzu z Ohrad, divoké a nikým nekontrolované oblasti za hradbami a vyvolal chaos. Ulicemi táhnou drancující, vraždící a znásilňující hordy, zatímco paralyzovanou armádu prakticky nahradila Svatá hotovost, polovojenská organizace podléhající církvi Zářícího. Čtyři mladí, Zirri, Thornel, Wenzl a Coelin, jsou takřka přes noc vytrženi ze světa, který dosud tak důvěrně znali.

Minule jsem se dost rozepsal, dneska se zkusím držet víc zkrátka – nicméně práce máme až nad hlavu. Zatím jsem stihl jen popsat svůj odpad z katolické církve, nyní je na řadě křesťanství jako takové. V něm jsem totiž setrvával ještě celé další měsíce. Na řešení problémů víry mi tehdy koneckonců nezbývalo kdovíkolik času: musel jsem nějakým způsobem zvládnout maturitu a přijímací zkoušky na univerzitu. V mezičase mě navíc začala fascinovat filosofie. Věnovali jsme jí na gymnáziu s bídou půl roku, ale to bohatě stačilo. Během těch pouhých několika měsíců jsem nasával ideje učených mužů (ano, dějiny oboru mnoho slavných žen neobsahují) se stále větším zájmem. Když jsem si potom podával svou jedinou přihlášku, bez zaváhání jsem sáhl právě po filosofii.

Nepíšu. Vím to. Anekron novým obsahem zrovna dvakrát nepřekypuje a dnešní článek toho taky moc nezmění, protože bude takřka úplně informativní. Pokusím se vám v něm stručně vysvětlit, co mi v těchto dnech užírá tolik času a jak to vidím do budoucna. A nebojte se, žádné katastrofické prohlášení o rušení blogu nebo drastickém omezení provozu tentokrát nechystám. Začala mi škola. Ta nejenže si žádá významný podíl mého času, především pohlcuje nemalou část mé tvůrčí kapacity, protože jsem si na rozjezd semestru nechal od několika vyučujících přidělit různé práce. Chci si tím ulehčit do budoucna, protože psát desítky stran několik dní před koncem zimního semestru není nic, co bych někomu záviděl a tak své seminárky, eseje a další projekty obvykle odevzdávám co nejdříve.

Vždycky jsem měl dost ambivalentní postoj k autoritám. Myslím, že nepatřím mezi problémové syny, žáky, nebo studenty. Už určitě pak nejsem z těch, kteří musejí mít za každých okolností hlavní slovo a ruku na kormidle. Na druhou stranu ve mně léta roste a roste značná rezervovanost vůči názorům ostatních lidí, jakási hluboce zakořeněná skepse vůči tomu, co zní až příliš pěkně, než aby to byla pravda.

Asi se najde nemálo těch, kteří si pod slovním spojením tahová strategie okamžitě představí fantasy sérii Might and Magic: Heroes, dříve známou jako Heroes of Might and Magic. Přestože tato zavedená značka vyprodukovala už celých sedm dílů (osm, započítáme-li MMH Online), mnozí fanoušci dodnes nedají dopustit na legendární trojku vyšlou v roce 1999. A jelikož různé remastery v současné době letí, Ubisoft loni přispěchal s HD edicí.

Nemám rád motivační citáty. Nesnáším citáty, které se snaží čtenáři předávat hluboké, oduševnělé pravdy. Většinou se jedná o mnohokrát přežvýkané citáty super moudrých a obdivuhodných lidí jako jsou papežové, dalajlámové, Martini Lutheři Kingové, Gándhíové a další známé osobnosti. Sdělení v nich obsažené je pak buďto neuvěřitelně banální nebo zkrátka jednoduše pitomé. Předchozí dva obrázky jsem zkolážoval z Facebooku směšné partičky jménem Řád strážců koruny a meče, kteří se snaží zachránit náš národ. Očividně tím, že založí neprůhlednou organizaci, kterou naplní rádobyvznešeným středověkým žargonem, začnou nosit legrační fantasy propriety a do znaku si dají lva s mečem zaraženým v zadku. To ale jenom tak na okraj.

Pokud čtete tento blog jen kvůli obsahu týkajícím se fantasy, musím se vám omluvit předem. Dneškem totiž rozjíždím dlouho plánovanou sérii článků, která bude na Anekronu vycházet přinejmenším celé měsíce. Samozřejmě ji budu prokládat i obsahem, na který jste zvyklí a aktivní budu i na webu Dagon, stejně ale radši varuji předem. O co půjde? Rád bych všem, kteří budou mít zájem, dopodrobna vysvětlil svůj zcela zásadní názorový posun, k němuž došlo zhruba v uplynulých dvou letech. Zatímco někteří z vás již vědí, o čem bude řeč, ostatní možná poněkud tápou. Vám, kdož se řadíte do této druhé skupiny, se omlouvám, budete-li překvapeni či dokonce šokováni. Nebylo a není naneštěstí v mých možnostech informovat vás všechny osobně a i proto volím tuto písemnou formu.

Pamatujete si ještě, jak jsem nedávno mrčel, že se mi nechce znovu koukat na sedmou epizodu Star Wars? No tak včera jsem se čirou náhodou donutil a výsledné dojmy byly natolik obsáhlé, že by vydaly na článek. Proč je potom do takového článku vlastně nesepsat? A jelikož jsem už kdysi dávno jednu recenzi na Force Awakens napsal, představuji vám tímto nový projekt Napodruhé, v němž budu příležitostně revidovat své dřívější názory.