Poslední zpověď: Všechny cesty vedou z Říma

· 1137 words · 6 minute read

Vždycky jsem měl dost ambivalentní postoj k autoritám. Myslím, že nepatřím mezi problémové syny, žáky, nebo studenty. Už určitě pak nejsem z těch, kteří musejí mít za každých okolností hlavní slovo a ruku na kormidle. Na druhou stranu ve mně léta roste a roste značná rezervovanost vůči názorům ostatních lidí, jakási hluboce zakořeněná skepse vůči tomu, co zní až příliš pěkně, než aby to byla pravda.

Katolickou víru jsem ale od malička považoval za životní jistotu. Navštěvoval jsem náboženství, přinejmenším dvakrát týdně jsem se účastnil mší, vážně jsem bral svátosti a vůbec všechno, co běžný život moderního římského křesťana obvykle utváří.

Na nižším gymnáziu jsem také čelil zvídavým otázkám některých spolužáků (obzvlášť pak jednoho, zdravím, čte-li si tyto řádky) co se víry týče, takže jsem se k náboženství upřel s onou chladnou zatvrzelostí těch, kteří si váží svých niterných přesvědčení. Musely to být příšerné diskuze po obsahové i formální stránce, takže jsem rád, že si z nich mnoho nepamatuji. Coby konzervativní malý katolík jsem vehementně bránil i takové hlouposti, jako je kreacionismus (přičemž sama církev evoluční teorii již dávno přijala – tomu se říká papežštější než papež).

Pak jsem přestoupil na Arcibiskupské gymnázium v Kroměříži, školu se značným, dokonce dominantním podílem křesťanských studentů. Poznal jsem skvělé spolužáky, učitele, k mé víře se všichni chovali s více než dostatečným respektem a do kaple jsem se mohl vydat i v papučích, zkrátka ideální prostředí pro růst v Bohu, řekli byste. Ale chyba lávky.

Můj obranný krunýř, kterým jsem se chránil před argumenty diskuzních protivníků, začal slábnout. Dostal další, daleko drastičtější trhliny, když jsem pozoroval reakce obdobné mým vlastním u svých nevěřících spolužáků, když se pustili do přátelské, leč emotivní debaty s věřícími, nebo třeba se školním kaplanem v hodině náboženství. Vzpomněl jsem si na léta v lavici svého starého gymnázia a hned mi bylo jasné, jak se ti lidé cítí tváří v tvář dominantnímu názoru.

Arcibiskupské gymnázium dokonale, během pouhých měsíců, rozdrtilo mnoha křesťany živený pocit katolické církve coby potápějící se lodi ve sveřepé opozici ke světu. Uviděl jsem své dřívější soupeře střízlivějšíma očima a už jsem nepovažoval jejich názory za ďáblovo našeptávání. A ne, nemyslím to obrazně: pokud vyrůstáte obklopeni spoustou bizarních, děsivých a mnohdy zcela přímočaře brutálních biblických obrazů, zanechá to ve vás trvalé stopy.

Někdy v té době jsem taky poprvé poznal charismatickou odnož katolictví. Zanechala ve mně smíšené pocity. Prožil jsem několik velice silných emocionálních zážitků, které jsem interpretoval jako setkání s živým Bohem. Na druhou stranu mi přišla zcela cizí rozjásanost, hluboké nadšení a primitivní, citově-pudová podstata oněch prožitků, kterou moje skeptické nitro čichalo kdesi uvnitř.

Nikdy jsem se neopil, nezkusil jsem tabák, trávu ani jiné drogy. Právě proto, že si nade vše cením střízlivého, chladného pohledu. Charismatické hnutí tento můj postoj dokonale negovalo.

Začal jsem proto hledat pravdu – skutečné katolictví, autentický způsob vyznávání víry. Nevynechal jsem zavilé tradicionalisty, kteří by nejradši zrušili všechno od Druhého Vatikánu, nevynechal jsem daleko liberálnější rádobyhlubokomyslné žvanily sorty Tomáše Halíka. Samozřejmě jsem nemohl vědět, že opravdové katolictví neexistuje.

Ano, myslím to vážně. Co spolu mají všechny ty názorové proudy, které tvoří současnou církev společného? Neshodnou se leckdy dokonce ani na oficiálních dogmatech, to, co se jim nehodí do krámu, si vždycky nějak chytře vyloží.

Taky jsem začal studovat církevní dějiny, katechismus a bibli. Pokud chcete ztratit víru snadno a rychle, doporučuji všema deseti. Katoličtí autoři historie naší římské matičky vykreslovali svou chlebodárkyni jako takřka utopickou organizaci, která se sice možná občas trochu sekla a udělala přešlap, ale většinu času pracovala na harmonickém, spravedlivém světě. Můj skeptický budík ryčel při čtení jako pominutý. Právem, jak se později ukázalo.

Ke katechismu mě přivedly otázky. Víra mi totiž postupem času přestávala připadat konzistentní a tak jsem hledal odpovědi, které by mé pochyby zažehnaly. Katechismus ale jenom zvýšil můj zmatek. Už z dřívějška jsem věděl, že podle učení církve má být Bůh rozumově poznatelný a teď mi budou tvrdit, že jeho trojjedinost je tajemství? Vždyť katolické pojetí Boha takřka definuje!

Ještě větší zmatek nastal při čtení bible, která krom poměrně neškodné mytologické vaty, nějaké té básničky či žalmu nebo popisů výzdoby Šalamounova chrámu obsahuje (a to jak v Novém, tak ve Starém zákoně) dost šokující informace. Nechme prozatím Písmo svaté promluvit jen krátce, později mu snad věnuji samostatnou kapitolu.

Nejdřív pár veršů pro ty, kteří rádi banalizují Starý zákon.

Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit. Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane. Mt 5:17-18

A úplně nakonec tohoto čistě reprezentativního výběru můj oblíbený citát.

Co byste si mysleli o Bohu, který o sobě řekne tohle?

Začal jsem mít také velmi vážné výhrady vůči věrouce, které se dotýkaly širokého spektra témat. Vadilo mi kupříkladu, že organizace, která se prezentuje jako zdroj neměnné morálky, záhadně mění názory v průběhu času. Typickým příkladem je kremace, dříve považovaná za smrtelný hřích, kterou může nyní každý katolík beztrestně podstoupit.

Ale to už nechci kdovíjak rozvádět, už tak bude článek dlouhý. Rýpat jsem se začal třeba i ve skandálech církev obklopujících – a teď nechci vytahovat notně zaprášené kostlivce křížových výprav či honů na čarodějnice – a nejednou se mi udělalo blivno. Od výhrad papeže vůči mechanické antikoncepci, které stály značné množství životů, přes machinace neprůhledné vatikánské banky, otřesné Magdaleniny prádelny či paktování se s nejedním diktátorským režimem 20. století až po pedofilní skandály (které sice nejsou mezi katolickým klérem o nic hojnější – ale ani méně hojné – než jinde, zato však byly naprosto skandálně kryty hierarchií). Zagooglete si.

Pokračovat by se dalo dál, o některé špíně se ale špatně i píše. Kardinál Law, bostonský arcibiskup, který stál v čele diecéze před vypuknutím skandálu, skončil uklizen v Římě v bazilice Santa Maria Maggiore. Jednoho týpka v červeném jsem tam skutečně během své návštěvy zahlédl – nevím, zda to byl on, ale i tak je to divný pocit.

Udělejme si jasno. Tohle nejsou všechny důvody, proč jsem se katolickou církev rozhodl opustit. Nemám prostor věnovat se tomuto tématu podrobněji a navíc se chci držet těch argumentů, které mi stačily zhruba před dvěma lety, kdy jsem se přestal považovat za člena, vzdal jsem se svátostí* a začal jsem hledat pravé křesťanství. Jak ale asi tušíte, ani to nakonec nedopadlo.

* Samozřejmě, že už s nimi měl problém delší dobu. Dost těžko můžete při zpovědi vyznávat jako „hřích“ něco, co nepovažujete za špatné a rozdíly mezi katolickou a mou vírou se den za dnem zvětšovaly. Z podobných důvodů jsem také nikdy nepřijal biřmování.

Nejsem první a nejsem ani poslední, kdo církvi utekl. V naší zemi ztrácí má rodná víra své příznivce mezi dvěma sčítáními lidu řádově v desítkách procent, ve Spojených státech údajně odpadne hned každý druhý katolík. Západní civilizaci už zkrátka ŘKC docela leze krkem a já bych řekl, že ne bez důvodu. Odhalil jsem koneckonců jenom špičku ledovce.