Turistická vášeň mě pokoušela i při plánování dovolené v Řecku a do batohu jsem si přibalil horské boty. Ostrov Korfu, mně z mýtů známější pod svým lokálním názvem Kerkyra, je totiž přiměřeně kopcovitý. Nejvyšší vrchol zvaný Pantokrator sice měří jen asi 900 metrů, zato mu ale moře šplouchá přímo pod úbočím. Celkové převýšení by tak bylo podobné, jako při nedávném výstupu na Rakytov.
Bohužel mi nebylo přáno, abych dominantu Korfu letos zdolal. Místní hromadná doprava (autobusy) je totiž pomalá a nespolehlivá a za taxík bych vysolil podobnou sumu jako za letenky z Bratislavy. Navíc bych si musel na výšlap vyhradit většinu dne, což se příliš nezamlouvalo mé milované manželce.
Výhled z Achilleionu na Kerkyru a Pantokrator
Naštěstí se hezké kopce tyčily i okolo vesnice Benitses, kde jsme byli ubytováni. Rozhodl jsem se proto, že brzy vstanu a vyšplhám nahoru, ještě než stihne slunce prohřát ranní vzduch. Nakonec jsem se nicméně vypotácel až krátce před devátou, zejména kvůli posunu času (Řecko přidává další hodinu proti SELČ).
Jelikož jsem neměl představu, jak vypadá místní turistické značení, vydal jsem se zprvu po silnici. Jak se časem ukázalo, byla to prozíravá volba. Nepotkal jsem žádná auta a šlo se mi dobře. Posléze jsem si všiml barevných značek nasprejovaných tu a tam na asfaltu, které mě vedly výš malebnými stezkami.
Dafnata
Zhruba za hodinu jsem vystoupal na hřeben a prošel si tichou, zpola opuštěnou vesnici Dafnata. Společnost mi dělaly jen pouliční kočky, přítomné na Korfu prakticky všude. Nejvíc jsem ale toužil spatřit druhou stranu ostrova, z něhož jsem zatím viděl jen jeho východní část. Moře je v úžině stojatější a v dálce se zvedá hraniční pohoří Řecka a Albánie, takže si člověk připadá spíš jako u břehů ohromného jezera.
Teď jsem ale stál na páteři Kerkyry a kochal se zarostlým údolím pod svýma nohama, mžouraje k západu. A hle! Mezi dvěma vrcholky se blýskala modrá až k horizontu. Tam někde, více než sto kilometrů daleko, leží Itálie.
Pohled na západ k Itálii
Vydal jsem se zpět na rozcestí a minul drobný svatostánek s ikonou Panny Marie. Zlato jejího hávu se stále blyštělo, ale tvář již značně vybledla; zazdálo se mi, že se v ní odráží toto místo, kde mnohé budovy zejí prázdnotou.
Zabočil jsem k jihu. Čekalo mě další, byť mírnější stoupání. Posílil jsem se proto poslední vánoční Jesenkou, toho času asi osm měsíců po datu spotřeby. Několik desítek minut jsem kráčel mezi cypřiši, olivovníky, kaštanovníky a granátovníky až do cíle své cesty.
Horská kaple Boha Všemohoucího
Přeci jen na mě nakonec čekal Pantokrator, totiž Bůh Všemohoucí. Po něm se totiž jmenuje horská kaple, kde jsem si zhruba na půlhodinku odpočinul u čtečky. Pak jsem se vydal stejnou cestou zpět do Dafnaty, ale před vesnicí jsem ještě odbočil na nedaleký vrchol Stavros. Ten je proti zdejší nejvyšší hoře skoro přesně poloviční, ale posloužil aspoň jako cena útěchy.
Z Dafnaty jsem pokračoval do sousední Chalidiaty, kde jsem poprvé na své cestě potkal další turisty. Také jsem se stal svědkem diskuze dvou místních dam staršího věku, které měly domy přes cestu naproti sobě a řvaly na sebe krákavými hlasy ze zápraží. Nakonec jsem došel až do Makraty, kde jsem si vyfotil místní kostel s hřbitovem.
Kostel v Makratě, foceno na Toshibu Camileo P10
Zvažoval jsem, zda pokračovat dál na sever, ale došel bych nejspíš jen zpátky někde k Achilleionu, kam už jsme se vydali o dva dny dříve. Namísto toho jsem se kousek vrátil a prošel si malebné uličky Loukaty až k místnímu klášteru. Cestou jsem minul dům, který zjevně prodává nějaký Čech, jak šlo znát z nápisu a telefonního čísla.
Tou dobou už bylo hodně po poledni a musel jsem tak začít uvažovat o návratu. Jelikož se mi nechtělo vracet se stejnou cestou, kterou jsem přišel, vybral jsem si jednoduše neznačenou pěšinku kousek pod klášterem a vydal se za dobrodružstvím.
Neznačená pěšinka
Byla to legrace. Prodíral jsem se křovími, klouzal po bahně a v jenom místě mi i hrozilo, že se budu muset vrátit zpátky na hřeben, když se mi nedařilo vylézt na podmáčený sráz. Pěšina mi místy doslova mizela pod nohama. Občas jsem zahlédl patronu z brokovnice, jediný důkaz, že tu v posledních letech kráčel i někdo jiný.
Popravdě se mi trochu ulevilo, když jsem šťastně doklopýtal na turistickou cestu. Začínal jsem mít hlad a hlavně žízeň. Nezabránilo mi to však vrátit se do Benitses pro změnu po onom turistickém značení namísto po silnici.
Zpátky mezi kočkami v Benitses
Stezka byla neudržovaná, vedla nepříjemnou oblastí za ploty místních zahrad a kousek od jejího konce na ni přepadla stěna hnědého bambusu. Vznikl tak tunel, v němž jsem se musel krčit mezi bahnem dole a shnilým listím nahoře a šourat se co noha nohu mine. Ukázalo se ale, že šlo o poslední překážku a o pár minut později už jsem procházel centrem vesnice.
Mohu-li soudit na základě této asi pětihodinové výpravy, turistika na Korfu není mezi místními příliš populární a občas vyžaduje dobrodružného ducha. Značení není nejhorší, jen si člověk musí zvyknout, že Řekové místo rozcestníků často používají jen nízké sloupky s názvy destinací na hranách odpovídajících možným směrům cesty.
Všudypřítomný odpad
Na zážitku hodně přidává moře a taky sytá zeleň, neumenšená podzimem. Příjemná je i vůně a také čerstvý vánek, který ji přináší. Mrzel mě naopak vztah místních k přírodě. Narazil jsem na plastové lahve, odhozené hračky a dokonce i několik pneumatik, klidně i v okolí jinak opuštěné stezky. I přesto pro mě ale byly slunné, kamenité kopce jedním z nejkrásnějších zážitků celé dovolené.
Jen ten Pantokrator mě stále mrzí. Pokud se někdy na Kerkyru podívám podruhé, všemi silami se přičiním, abych si ho také přidal do sbírky pokořených vrcholků.
