První čtvrtstoletí nového milénia je za námi. Loni jsem dramaticky pohřbil starý svět a trefil jsem se; liberálně demokratický, globalizovaný status quo se okolo nás tříští s překvapující rychlostí. Mnozí s nevírou hledí za oceán, ale šrouby se utahují i na našem unaveném starém kontinentu, kde se Dánsko zase snaží protlačit další variantu Chat Controlu. Velkým tématem letoška se pak stala snaha států a nadnárodních organizací omezit přístup mladých k sociálním sítím v naději, že tím bude naleptána vláda algoritmů technologických společností. Pocity to vyvolává rozpačité, neboť vůči tomuto rozkladnému vlivu není imunní žádná věková kategorie a s povinným ověřováním věku často jde ruku v ruce ještě tvrdší šmírování.

Před časem jsme s věřícím kamarádem naťukli téma náboženství a teprve tehdy mi došlo, že od mé dekonverze tiše uplynulo celé desetiletí. Vcelku mě to překvapilo a nakonec jsem si umínil, že se z toho i tentokrát vypíšu. Od roku 2020, kdy jsem článek na toto téma vypotil naposledy, se totiž opět mnoho událo. Před třemi roky jsem se ženil v katolické kapli. Civilní obřad vedl místní starosta a obešel se bez jakýchkoli zmínek Boha. Na oltáři však zůstal stát kříž, který mi přišlo velmi malicherné přesouvat.

Letí to. Už před více než pěti lety se v Číně objevil takový nenápadný virus. Za půl roku už byl prakticky všude a promazané soukolí globalizovaného světa se zadrhlo. Odborníci začali věštit, které nové zvyky nám vydrží i poté, co všechny lockdowny skončí. Bude to dezinfikování rukou? Nebo používání roušek při příznacích respirační choroby? Ukázalo se, že nic z toho. Omezení skončila, lidé se oklepali a na všechno zapomněli. Zdálo se, že se brzy všechno vrátí do starých kolejí. Až letos se definitivně ukázalo, že to tak nebude.

Následuje, co víme o osudu Óina, syna Gróinova, jak jej na Frodův rozkaz popsal Sméagol na cestě od Morannonu do Ithilienu v roce 1419 krajového letopočtu. Do Červené knihy toto zaznamenal Samvěd Křepelka v roce 1443 krajového letopočtu. Psal na základě vlastní vzpomínky a též zprávy zaslané Frodem do Ereboru, jejíž opis zůstal uchován v královském archivu v Minas Tirith. Gimli, syn Glóinův, jenž hovořil s krkavcem Vroákem, také poskytl své zápisy.

Letošek se v mnoha ohledech vymykal. Navenek jsem neučinil žádné význačné kroky, nic co by se vyrovnalo loňské svatbě nebo třeba někdejší operaci očí. Dovolenou jsme s manželkou strávili v Česku, nejdál jsem se podíval vlakem do rakouského Grazu. Nikde mi nevyšla žádná povídka nebo jiný text. I přesto mi přijde, že mám za sebou jeden z nejvýznamnějších roků celého života. Byl to totiž rok budování základů, rok učení se a příprav, rok rozhodování mezi různými možnými budoucnostmi. Až posléze se ukáže, zda jsem nakonec zvolil dobře, ale v tuto chvíli jsem spíš optimistický.

Blíží se konec roku a dochází mi, že bych si měl naplánovat zbytek dovolené. Protože vánoční svátky jsem si už do kalendáře zanesl, nezbývá nakonec, než si čtyři dny vybrat v půli listopadu. Vyrážím tedy za sestřenicí Kláru, kterou jsem podobně navštívil už v roce 2018, kdy pobývala ve Francii. Mezitím přesídlila do rakouského Grazu, kam jezdí z Prahy přes Brno přímé railjety. Po třech letech pravidelného pendolinování mezi Olomoucí a Prahou považuji vlak za zdaleka nejpohodlnější dopravní prostředek, takže se na cestu i docela těším.

TL;DR: What’s the campaign all about? 🔗The Rootless is a Northerners campaign aimed at beginners. I strived to preserve the classic gameplay of Wesnoth which I fell in love with as a child, while placing a strong emphasis on the story, characters, and player immersion. My goal was to keep the experience simple, yet deep and rich, allowing for multiple playthroughs. I drew inspiration from mainline campaigns like The South Guard, Descent into Darkness and Under the Burning Suns. The story revolves around an orcish assassin who is searching for a new home for his band and is pursued by a dangerous elf lord who will stop at nothing.

Uběhly už skoro dva měsíce, ale i tak se mi sotva chce věřit, že už budu o Mellorii mluvit a psát jen v minulém čase. LARP pro mě byl totiž dlouhé roky každoročním milníkem, oddělujícím jedno období od druhého. Už předloni jsem psal, že ji vlastně beru jako takový osobní Silvestr. Podle této logiky tentokrát nadešel konec celé životní etapy. Je čas se ohlédnout. Prudit kamarády jsem začal už na jaře. Moc se jim nechtělo. Plánovali v září výlety do zahraničí, nevěděli, kolik budou mít volna. Nebral jsem na to ohledy a prudil jsem dál. Nakonec jsme vyrazili ve stejné sestavě jako předloni, tentokrát ale všichni za bestie. Jeli jsme ve skromnějším stylu; vzali jsme jen nejnutnější kostýmy a zbraně, použili jsme hromadnou dopravu a kamarádi přespali v bestiácké bažině, zatímco já jsem se jako obvykle uložil v lese. Po dobré zkušenosti z loňska jsem si letos opět neplatil jídlo a přivezl jsem si svoje (bestie pak má větší flexibilitu a nemusí s jezením spěchat mezi programem).

Největší událostí uplynulých dvanácti měsíců byl samozřejmě moment, kdy jsem si po téměř čtyřech letech vztahu vzal svou snoubenku. Jelikož ale tradičně nesdílím veřejně detaily z osobního života, omezím se na na konstatování, že pro mě vstup do manželství až překvapivě mnoho znamenal. Velká část roku se pochopitelně nesla ve znamení příprav a trpěly tím některé jiné plány, které jsem na letošek měl. Obvykle nekomentuji v novoročním shrnutí světové dění, ale tentokrát musím zmínit šok, jimž bylo únorové vypuknutí války v Evropě. Konflikt poznamenal můj život jistě méně, než životy zranitelnějších skupin obyvatelstva a samozřejmě daleko méně, než samotné napadené Ukrajince. Dalším otřesem pak byl útok na bratislavský bar Tepláreň a velmi nedostatečná reakce na něj ze strany jak slovenských, tak českých politických reprezentantů.

V Olomouci přes noc napadlo snad patnáct centimetrů sněhu. Vyzvedávám ještě na poslední chvíli vánoční dárek a nakupuji poslední drobnosti na cestu, než přijde první hodina odpolední a nastupujeme s manželkou do vlaku. Čeká nás dlouhá cesta. Překonáme vzdálenost tisíce kilometrů a spát už půjdeme na místě, kde počasí připomíná spíš začátek podzimu. V Římě jsem byl poprvé v roce 2015 během cesty Itálií se svou sestřenicí a zamiloval jsem si ho nejvíc ze všech měst, která jsem kdy navštívil. Vracím se tedy po více než sedmi letech, ale stále si Věčné město docela živě pamatuji. Manželka tam ještě nebyla vůbec. Dovolená je zamýšlená tak trochu jako naše odložená svatební cesta.