Úmorná vedra konečně ustala a popadlo mě svrbění vyrazit zase na hory. Naštěstí jsem se zrovna chystal na víkend na Slovensko do Velké Fatry. Vyrazil jsem tedy o srpnové neděli se dvěma kamarády z Liptovských Revúc po silnici na severovýchod. Šli jsme nalehko, měl jsem s sebou akorát mikinu a lahev s vodou. Minuli jsme Dve veže, pod nimiž parkovali zejména Poláci vyrazivší na feraty a napojili jsme se na žlutou, která pokračuje Teplou dolinou.
Teplo tam onoho rána nebylo a mikina přišla vhod. Brzy jsem ji ale opět svlékal, protože začalo prudké stoupání. Krátce jsme se zastavili u útulňi Limba, kde je možné přenocovat a dát si něco na zub. My jsme se ale jen napili vody a pozdravili vedle sedícího Rakušana, který do kopců vyrazil se dvěma dcerami. Potom jsme stoupali dál okolo stromu, do něhož během let zarostl turistický rozcestník.
Stoupání šlo ztuha a rakouská rodina vyzbrojená trekovými holemi nás nakonec předběhla. Nejnáročnější byl nejspíš závěrečný úsek, kdy jsme v sedle přešli na zelenou a překonali poslední prudké převýšení. Tak jsme úspěšně zdolali Rakytov, třetí nejvyšší horu Velké Fatry. Vrchol svými 1567 metry ční pomyslně na půli cesty mezi Pradědem a Sněžkou.
Odměnou nám byl překrásný výhled nejen na Fatru, ale i na nedalké vrcholky Nízkých Tater. Okolní pohoří pomáhá poznat kovový disk s vyrytými přímkami a legendou. Viditelnost jen lehce omezuje kleč, rostoucí na jižním a západním svahu. Postupující oteplování dost možná v příštích letech a desetiletích způsobí, že se porost vyšplhá výše a výhled zakryje. Třeba jednou stromy přerostou i kříž, vztyčený vedle rozcestníku.
Mladší generace bývají často vysmívány pro svůj klimatický žal nad člověkem způsobeným rozvratem přírodního světa. Popravdě mi bezvěké hory spíš připomenuly neměnnost lidské povahy. Až se během let dostane k moci má vlastní věková kohorta, jistě spáchá zase své, zbrusu nové zločiny…
Už během výstupu jsme se shodli, že se nám nechce vracet se po stejné trase. Proto jsme po krátkém odpočinku, během něhož jsem dopil zbývající vodu, pokračovali dále po zelené. Tentokrát zase rakouští turisté nestačili našim delším nohám a brzy jsme je nechali stovky metrů za zády. Pár set metrů pod vrcholem jsem objevil improvizovanou nocovnu pod skalním převisem. Spalo by se tam jistě nádherně, ale správci národního parku by nemuseli být nadšení.
Cesta po hřebeni byla jedním slovem nádherná. Zářilo slunce, vanul osvěžující větřík a panorama se měnilo každým krokem. Poznal jsem i Liptovské Revúce podle lyžařského vleku, kolem něhož jsme na začátku výpravy procházeli.
Jak jsme putovali zvrásněným krajem v širokém kruhu, začala se mi v hlavě rodit trojrozměrná mapa celého okolí. Ucítil jsem, že jsem konečně ve Velké Fatře přítomen tělem i myslí. Svět se přestal skládat z jednotlivých bublin propojených asfaltem a železnicí a otevřel se ve své majestátní obrovitosti.
Zaradoval jsem se, když jsem si uvědomil, že naše kroky povedou okolo Čierného kameně. Předchozího večera jsem jeho skalnatý štít obdivoval zdola a toužil jsem se podívat zblízka. To se mi podařilo, protože jsme po zelené pokračovali až do sedla kousek pod vrcholem. Na něm se opět blýskal kříž. Tentokrát se dvěma břevny, tak jako se skví ve slovenském znaku.
My jsme však zabočili na jih a započali po červené sestup zpátky do údolí. Opět jsme dostali pořádně zabrat; raději chodím do kopce než z kopce. Kousek nad Revúcemi jsme narazili na rezavý plot, který kdysi zjevně ohraničoval zahrádku. Půda ještě místy připomínala záhon a zahlédl jsem tři zralé kedlubny. Jinak byla ale plocha zarostlá plevelem. Nahlas jsme přemýšleli, zda třeba zahrádka v kopcích nepatřila někomu, kdo před časem zemřel.
Když jsme pak dorazili zpátky na silnici, narazili jsme ještě na jednu zajímavost, totiž místní kapli s moderními plastovými dveřmi.
Celkem jsme nachodili něco přes 19 kilometrů a překonali převýšení bezmála 950 metrů během 7 hodin chůze. Lehce mi zčervenal obličej, ale na horském slunci jsem se nakonec nespálil a výlet se obešel bez puchýřů a bolavých nohou.
Padl večer a nebe probodaly chladné ostny hvězd. Stál jsem bos v měkké trávě a hleděl na černý stín směrem, jímž mě volal Rakytov. Pranic se mi nechtělo v pondělí opustit slovenské kopce. Tak jako mnohdy předtím mi kus srdce uloupil divoký vítr a ukryl jej bezpečně ve tmavé skále.