Nijak nezakrývám, že si už několik let myslím, že je vlastenecké cítění většiny Čechů, proklamované na internetu, z větší části jenom dost průhledná póza. Zatímco se totiž zástupy webových příznivců všemožných rádoby patriotických uskupení počítají na desetitisíce, jakmile se nějaká podobná iniciativa pokusí skutečně účastnit společenského života, její podpora se okamžitě rozplyne. Měli jsme tu Martina Konvičku, entomologa a amatérského deislamizátora. Psával blog na Idnes, než mu to zatrhli a nebývalo to úplně nezajímavé počteníčko. Kritika náboženství je ve svobodné společnosti dle mého velmi potřebná a docent Konvička se stal svého druhu pionýrem v poukazování na nepěkné stránky učení islámu. Jeho blog se zvlášť během hysterie spojené s počátkem uprchlické krize často objevoval v čele žebříčků čtenosti i oblíbenosti a základna podporovatelů rostla.

Olomoucké Noci kostelů jsem se s jedinou výjimkou účastnil poslední tři roky, takže jsem samozřejmě nevynechal ani letošní ročník. Tentokrát jsme šli ve čtyřech, vůbec poprvé se k nám přidal i Honza Houserek z blogu Bezvěrec, na který jsem na Anekronu už několikrát odkazoval. Jiný člen naší výpravy se zase přioděl do kompletního larpového kostýmu, takže si dokážete představit, jak zvláštně jsme asi museli působit. Docela jsme se překonali. Za čtyři a půl hodiny jsme obešli zhruba tři čtvrtiny kostelů, kaplí a dalších křesťanských budov, které se účastnily. Utekl nám nepřekvapivě Svatý Kopeček a samozřejmě i odlehlé Nové Sady a Nová Ulice, vynechali jsme i Hejčín. Zato jsem se třeba úplně poprvé podíval k olomouckým pravoslavným a taky k několika evangelickým komunitám. Vůbec jsem kupříkladu netušil, že ve městě aktivně působí baptisté.

Disney má Avengers, Warner Bros. zase Ligu spravedlnosti. Universal se zatím mohl jenom závistivě koukat. Proto se rozhodl nastartovat úplně nový filmový vesmír a nacpat do něj všechny svoje legendární příšery: Drákulu, Frankensteinovo monstrum, Vlkodlaka nebo třeba Neviditelného muže. Takzvané Dark Universe ale uvádí toaleťákem zafačovaná, tisíciletími vysušená Mumie. Její příběh začal už kdysi dávno v dobách egyptské Nové říše, kdy se princezna Ahmanet chystala usednout na trůn po svém otci. Faraonovi se ale v nevhodnou chvíli narodil potomek a ambiciózní dívku vyšachoval. Ahmanet ani nenapadlo počkat, zda její dětský konkurent nezemře ještě před dosažením dospělosti jako polovina starověkých dětí, dokonce se ani nepokusila narafičit nějakou ošklivou nehodu. Místo toho poprosila o pomoc boha smrti Sutecha a uzavřela s ním krvavý pakt.

Na doporučení jsem se podíval na film God’s Not Dead – dozvěděl jsem se, že mě prý třeba osloví (rozuměj: vyvede z ateistické fáze vzdoru zpět k jediné pravdě Kristově). A protože jsem Sajrajt dokoukal už před nějakým tím pátkem, měl jsem k dispozici i tolik potřebnou masochistickou náladu. Navíc jsem toho názoru, že ani otevřená křesťanská propaganda nemusí být vždycky špatným filmem – některé filmy Alexe Kendricka jsem svého času dokoukal víceméně bez újmy na zdraví. God’s Not Dead je ale přímo děsivě špatný.

Tak jsem vůbec poprvé viděl Krásku a zvíře. S původním animákem z nějakého důvodu nemám diváckou zkušenost, takže jsem byl v docela unikátní pozici, protože jsem neměl potřebu a ani možnost obě inkarnace příběhu srovnávat. A protože jsme na blogísku, shrnu svoje dojmy zase v obvyklé nerecenzi. Děj asi ani nemá smysl popisovat. Jeho základní linku zná asi každý a během dvouhodinové stopáže se ve filmu nestane vůbec nic, co byste se značným předstihem už dávno nevětřili. Není to výtka, ale konstatování, protože pohádky ani promyšlený scénář mít nemusejí a když se do nich někdo občas pokusí nacpat nějaký netradiční, cizorodý prvek, dopadne to většinou naprosto příšerně.

Kapitán Jack Sparrow dokázal během své dlouhé pirátské kariéry naštvat strašnou spoustu nemrtvých. Nejdřív se střetl s kostlivci v Prokletí Černé perly a potom ho zajaly zombie sloužící zlovolnému Černovousovi. Jak každý správný příznivec nekromancie tuší, v tomhle seznamu chyběli už jenom duchové. Tedy až dosud. Po věčně opilém, praštěném Sparrowovi jde totiž zase jednou nějaká prokletá posádka, a to v druhém nejzbytečnějším snímku celé série. Salazarova pomsta přitom začíná více než slibně. Představuje nám mladého Henryho Turnera, který se pokouší najít způsob, jak zvrátit neradostný osud svého otce Williama, toho času kapitána Bludného Holanďana. Švarný kovář během těch let, co jsme ho neviděli, hezky obrostl mořskou havětí a varuje svého synátora, že veškerá jeho snaha vyjde vniveč.

Cestování časem patří ve sci-fi k vůbec nejpopulárnějším motivům. Těžko se tomu divit, když nabízí autorům tolik nových vzrušujících zápletek, které přímo žadoní o zpracování. Svou troškou do mlýna přispěl i britský spisovatel Daniel Godfrey, který se navíc ve své knize Nové Pompeje soustředí i na paradoxy, které transport lidí časem působí. I přesto – či možná paradoxně právě proto – jeho dílo nakonec nenaplnilo svůj potenciál.

Patří k dobrým mravům, že se v marvelovském univerzu světy zachraňují alespoň dvakrát do roka. Před žravou temnotou ochránil vesmír ve svém dosud posledním snímku Thor, před ním skopal mimozemskou invazi do kuličky superhrdinský tým Avengers a někde v mezičase porazili ambiciózního Thranduila se zářícím kladivem i Strážci Galaxie. Ti se letos vracejí znovu, přebírajíce štafetu po Doctoru Strangovi. Nic moc dalšího vám k příběhu neprozradím. I ve stručném nástinu bych prozradil až moc, neboť scénář patří mezi ty vůbec nejpřímočařejší v dějinách Marvelu. O to víc zamrzí, kolik jsme se toho ještě před premiérou z promo materiálů dozvěděli o hlavním obsahu nových Strážců, totiž o vývoji vztahů mezi postavami.

Stalo se mi před pár týdny, že jsem potřeboval vyrazit asi na dva dny z domu, a přitom mít kvůli práci k dispozici připojení k internetu. Jedinou možností byl mobil, který ale nedisponoval moderním LTE, takže rychlost přístupu ani zdaleka nepřipomínala tu, na jakou jsou zvyklí běžní uživatelé. Musel jsem tedy přijít s nějakým trochu kreativním řešením. 1) Opera Turbo Úplně nejdřív jsem si vzpomněl na svůj sekundární prohlížeč, totiž na Operu. Ta nabízí funkci Turbo, která zrychluje načítání webů, protože je do počítače posílá až v podobě přechroustané vlastními servery. Oproti v provizorních podmínkách bezmála nepoužitelnému Firefoxu, kterým se dostávám na internet obvykle, dosáhla Opera daleko lepších výsledků a stránku načetla asi v desíti až patnácti sekundách.