Jedním z mých oblíbených tvůrců na YouTube je jistý Shiey. Točí videa, v nichž pořádá ilegální výpravy do Černobylu, naskakuje na dopravní vlaky a cestuje přes celou Evropu. Obsah je to zajímavý, ale ne zrovna vhodný pro dětské publikum. Proto YouTube občas vyžaduje přihlášení, chcete-li se na videa dívat. Nebo tomu tak aspoň bývalo. Nově login nestačí, musíte svůj věk ještě nějak potvrdit. YouTube nabízí dvě cesty. Buďto obsah odemknete okamžitě vložením údajů o své platební kartě, nebo ofotíte svůj občanský průkaz či jiný doklad totožnosti a oni si ho ověří.

Už pátým rokem píšu pravidelně každý prosinec shrnutí uplynulých dvanácti měsíců. Tentokrát nebudou žádné barevné seznamy splněných a nesplněných cílů. Článek v původním formátu jsem napsal, ale nikdo si ho nikdy nepřečte. Letos mi tak nějak nepřišel upřímný. Sorry jako. To nejdůležitější v bodech: 🔗 Přešel jsem na hlavním počítači z Kubuntu na Manjaro, vřele doporučuji Povídka Noc zvonů skončila 8. v literární soutěži Vidoucí a možná se i dočká publikování Povídka On si začal vyšla před pár dny ve sborníku Pokřivenej svět péčí nakladatelství Gorgona, protože uspěla v soutěži Tovaryši kalamáře Můj YouTube kanál se ruší Moje stolní RPG Legenda o Stínu povýšilo na verzi 5.

Milí diváci kanálu Anekron, během uplynulých čtyř let jsem pro vás natočil okolo sedmdesáti videí. Získala si téměř 15 tisíc odběratelů a bezmála 2 miliony celkových zhlédnutí. Je to mnohem větší úspěch, než v jaký jsem se v době vzniku tohoto projektu odvažoval doufat. Po dlouhém zvažování jsem se ale i přesto rozhodl historii kanálu letošním rokem zakončit. Tentokrát to není proto, že bych jednoduše nestíhal, jak se to už jednou stalo dříve.

Bazilika Notre-Dame de Fourviere v Lyonu, můj druhý nejoblíbenější kostel. https://commons.wikimedia.org/wiki/File:France-003038_-_Basilica_of_Notre-Dame_de_Fourvi%C3%A8re_%2815939822990%29.jpg Už uplynulo celých pět let od chvíle, kdy jsem poprvé vážně zvážil možnost, že Bůh neexistuje. Svůj rozchod s křesťanstvím a posléze i s náboženstvím obecně jsem pak popsal v sérii článků nazvané Poslední zpověď. Ani s odstupem času se za ni z většiny nestydím — přesto se v průběhu času můj pohled na víru vyvinul a snad i posunul.

Pokud jsem měl loni touhle dobou od letoška nějaká očekávání, rozhodně ani trošku neodpovídala tomu, jak uplynulý rok nakonec dopadl. Zažil jsem bezpochyby nejnáročnějších, ale také nejkrásnějších 365 dní svého života. A přestože se mi ani zdaleka nepodařilo dotáhnout do konce všechny původní plány, vůbec nic bych neměnil. Už totiž nejsem sám. A to je všechno, co na svém veřejném blogu o svém osobním životě prozradím. Budu tak sice nucen vynechat to nejdůležitější, co se mi letos stalo, stejně ale nemám moc zájem to sdílet s celým světem.

Po čtyřech letech existence Legendy o Stínu dnes vyšlo první velké rozšíření 5.1 s podtitulem Vlčí válka. Přináší velice zásadní změny pravidel, které se dotýkají takřka všech aspektů celé hry. Z důvodů až nečekané náročnosti přípravy nové verze nejsou dosud všechny novinky odladěny a dotaženy do původně plánovaného stavu. Další změny proto budou následovat v nadcházejících menších aktualizacích hry. TL;DR 🔗Patříte-li mezi hráče či budoucí hráče Legendy o Stínu a nechcete procházet níže vypsaný kompletní přehled změn, zde se dozvíte, co novinky znamenají pro vás.

Co se desktopových operačních systémů týče, netrpím žádnou přehnanou nostalgií. Jsem velice rád, že se dnes po přihlášení neustále nespouští Microsoft ScanDisk jako ve Windows 98. Nechybí mi ani zoufale zdlouhavé vyhledávání z Windows XP, při kterém asistoval ikonický žlutý pejsek. Zvykl jsem si dokonce i na mnohými uživateli proklínanou celoobrazovkovou nabídku Start, kterou představil Windows 8. Relativně spokojený jsem byl i se současnou verzí Windows 10. Nedám už ani ránu bez možnosti přilepit až čtyři okna do jednotlivých rohů obrazovky, vyhledávání mi přijde svižnější, než kdykoli předtím a zamlouvá se mi i Fluent Design System, který postupně zkrášluje letité a místy už opravdu ošklivé uživatelské rozhraní.

Zase je čas na bilancování, tentokrát už potřetí. Od minula jsem se stihl znovu přestěhovat, překonal jsem magickou hranici milionu zhlédnutí na YouTube, Filmožrouti navázali spolupráci se Seznamem a začal jsem stát u práce. Vesměs se dařilo i v osobním životě, přestože došlo i k několika smutným událostem, které na blogu zmiňovat nebudu. Krom změn pozitivních a negativních ale mnohé zůstalo při starém. Někdy naštěstí: ani po roce nemám žádnou svoji fotku bez brýlí, která by se dala použít do facebookového profilu, což svědčí o tom, že mám k sociálním sítím stále relativně zdravý nenávistný vztah.

http://time.com/5176537/jordan-peterson-frozen-movie-disney/ Je tomu už nějaký ten měsíc, co jsem se na tomto blogu v dosud posledním vydaném článku věnoval osobě doktora Jordana Petersona. Přes nemalé počáteční sympatie jsem docela ostře nesouhlasil s mnoha jeho názory, ale základní tón tehdejšího postu byl přeci jen poměrně pozitivní. Jak ale čas plynul, můj názor se přirozeně vyvíjel. A rozhodně ne směrem, který by byl ke kanadskému klinickému psychologovi příznivější. V červnu jsem ještě poměrně shovívavě o Petersonově tendenci k využívání mytologie, náboženství a všemožných archetypů při interpretaci… no, skoro čehokoli, psal jako o jednostranném, příliš intuitivním a zkrátka problematickém přístupu.

http://nationalpost.com/news/canada/could-jordan-peterson-become-the-best-selling-canadian-author-of-all-time Je to už několik měsíců, co jsem objevil kanadského psychologa Jordana Petersona. Bylo to v době, kdy se internetem šířil jeho dnes již legendární rozhovor s novinářkou Cathy Newman pro britský Channel 4. Už od první věty mě zaujal až pedantsky přesným vyjadřováním, které obralo ideologicky zabarvené otázky o jejich osten. Západní mediální mainstream je totiž dle mého až příliš vstřícný ke stupidním myšlenkovým směrům typu intersekcionálního feminismu a já proto opravdu rád sleduji, když v něm pro změnu dostane prostor naopak někdo výrazně kritický.