Pokud čtete tento blog jen kvůli obsahu týkajícím se fantasy, musím se vám omluvit předem. Dneškem totiž rozjíždím dlouho plánovanou sérii článků, která bude na Anekronu vycházet přinejmenším celé měsíce. Samozřejmě ji budu prokládat i obsahem, na který jste zvyklí a aktivní budu i na webu Dagon, stejně ale radši varuji předem. O co půjde? Rád bych všem, kteří budou mít zájem, dopodrobna vysvětlil svůj zcela zásadní názorový posun, k němuž došlo zhruba v uplynulých dvou letech. Zatímco někteří z vás již vědí, o čem bude řeč, ostatní možná poněkud tápou. Vám, kdož se řadíte do této druhé skupiny, se omlouvám, budete-li překvapeni či dokonce šokováni. Nebylo a není naneštěstí v mých možnostech informovat vás všechny osobně a i proto volím tuto písemnou formu.

Pamatujete si ještě, jak jsem nedávno mrčel, že se mi nechce znovu koukat na sedmou epizodu Star Wars? No tak včera jsem se čirou náhodou donutil a výsledné dojmy byly natolik obsáhlé, že by vydaly na článek. Proč je potom do takového článku vlastně nesepsat? A jelikož jsem už kdysi dávno jednu recenzi na Force Awakens napsal, představuji vám tímto nový projekt Napodruhé, v němž budu příležitostně revidovat své dřívější názory.

Už když jsem poprvé viděl Star Wars, uvědomil jsem si, že je temná strana Síly vlastně daleko víc cool, než ta světlá. Vzpomeňte si třeba na Force choke, schopnost škrtit nepřítele na dálku či Force lightning, vražedné blesky. Na druhou stranu se mi ale kodex Jedi líbíval mnohem víc, než ten sithský. Ano, dnes se budeme rýpat v reáliích jedné předaleké galaxie. There is no emotion, there is peace. There is no ignorance, there is knowledge. There is no passion, there is serenity. There is no chaos, there is harmony. There is no death, there is the Force.

Město Asiliar se může chlubit bohatou, pohnutou historií. Nachází se v pohraničí pod strmými svahy sopky a disponuje ložisky magického nerostu sikarry. Po té už drahnou dobu pošilhává sousední Derménie, která jednoho krásného dne vyšle před městské hradby armádu vedenou baronem Varonem Camonetem. A jelikož neštěstí nechodí nikdy samo, v Asiliaru tou dobou zrovna probíhá tajný šlechtický sněm, jehož účastníci uvíznou za hradbami. Tak by se dala velmi zhruba (nezmínil jsem ještě nějaký ten magický artefakt) shrnout zápletka LARPu Melloria – Mellorienin, na který jsme se vypravili v tříčlenné družince. Proti loňské Tauře šlo o počet ani ne poloviční, ale to nebyla jediná významná změna. Vůbec poprvé jsme totiž vyráželi ne jako hráči, ale coby bestie. Naším úkolem tedy bylo všemožně ztrpčovat ostatním život, pomáhat orgům s udržováním herní fauny a flóry nebo hrát boční postavy, které v ději slouží jako křoví.

V Hollywoodu se hraným fantasy blockbusterům zrovna dvakrát nedaří. Letošní pokračování Sněhurky a lovce nepřekvapivě sotva dokázalo zaplatit samo sebe, ještě hlouběji se pak propadlo vcelku příjemné béčko Bohové Egypta. Komerční úspěch zaznamenal jenom Warcraft: První střet, opírající se o širokou fanouškovskou základnu. Dohromady dost důvodů, proč obrátit pozornost za hranice americké továrny na sny: do Ruska. Kdysi se celá země třásla před draky. Vesničané jim obětovali mladé panny, aby je strašliví, oheň chrlící plazi nechali v bázni a bídě přežívat dál. Pohár jejich trpělivosti však jednoho dne přeci jen přetekl a zrodil se drakobijce. Ukončil teror, a jak se zdálo, navždy zbavil lidstvo strašlivého stínu blanitých křídel. Když ale hrdinův vnuk na své svatbě s princeznou Miroslavou nechá z čiré ješitnosti zpívat staré dračí volání, někdo na ně ke zděšení všech zúčastněných odpoví.

Draci žili na této planetě od pradávna, koncem středověku však konečně podlehli konkurenčnímu druhu – člověku. Ten šupinatce nejdříve vyštval do odlehlých krajů, poté obsadil jejich loviště a počal vybíjet ty, kteří ve hladu a zoufalství kořistili stáda hospodářských zvířat. Asi tak by se dala stručně shrnout premisa mystifikačního dokumentu Svět draků z roku 2004. Jeho tvůrci sice hned v prvních minutách snímku oznámí, že studují neexistujícího tvora, zbylou hodinu a půl ale sveřepě udržují dekorum. S dokonale vážnou tváří představují divákovi odborníka z muzea, který nachází lebku tyranosaura ožehnutou dračími plameny. Sledují jeho cestu do zasněžených Karpat, kde došlo k náhodnému objevu pozůstatků okřídlených pánů hor. A přitom popisují, pitvají a rozebírají.

Nemůžu a nemůžu se donutit, abych se podruhé podíval na sedmou epizodu Star Wars. Probouzející se sílu jsem akorát v prosinci přivítal v kině, odkud jsem si odnesl smíšené pocity. S každým dnem uplynulým od zhlédnutí se ještě ke všemu víc a víc ozývají negativní dojmy, zatímco ty pozitivní ztrácejí na síle. Zjišťuji, že se mi ten film s odstupem času spíš nelíbí – a co hůř, není v tom sám.

Už potřetí v životě jsem v posledních dnech a týdnech přečetl čtyřdílné Křižáky Zofie Kossakové. O prázdninách si písmenka obvykle prohlížím spíše sporadicky, tentokrát jsem ale zvlášť ke konci hltal stránku za stránkou. I přesto, že si samozřejmě ze školních lavic i předchozích přečtení dobře pamatuji, jak celý příběh dopadne. U některých knih na takových drobnostech člověku zkrátka nesejde. Zvlášť jako malý jsem se rád pouštěl do náročné, mému tehdejšímu věku nepřiměřené literatury. Pána prstenů a Silmarillion jsem přečetl (a ne jednou) dávno předtím, než mi bylo patnáct, ve stejné době jsem louskal třeba Obraz Doriana Graye, k němuž jsem se dostal přes humornou povídku Cantervillské strašidlo. No a taky jsem se pustil do historické série, mapující osudy první křížové výpravy.

Jelikož jsme zdárně za půlkou roku 2016, můžeme si snad dovolit malé zastavení u významných okamžiků těchto prvních šesti měsíců. A protože žebříčky nejspíš nikdy nevyjdou z módy, přináším dnes stručný seznam audiovizuálně nejsilnějších momentů ve filmech a seriálech od letošního ledna do konce června. **1) Dragonborn Act II: Trénink Drakorozeného ** ** ** Styď se, Hollywoode! Hned první zářez ti ukradl fanouškovský projekt, machinima zachycující příběh počítačové hry Skyrim. Z jeho mnoha skvělých scén jsem zvolil tu, v níž se Drakorozený učí na Vyšném Hrothgaru od Šedovousých slovům moci. Na okraj podotknu, že autor projektu na devadesátiminutovém filmu pracoval úplně sám, předtím natočil už Act I a v plánu má ještě závěr trilogie. Klobouk dolů.

Už snad aspoň rok jsem nevyplnil žádný blogový dotazníček a vzhledem k tomu, že se na nic lepšího moje kreativita v tuto pozdní večerní hodinu stejně nezmůže, proč nevyužít příležitosti? Dnes se proto podíváme do zákulisí vytváření recenzí, takže ti z vás, kteří je sami píší, budou moci srovnávat (a ostatní se o této nevděčné činnosti dozví něco nového). Otázky se samozřejmě nebojte zapůjčit pro vlastní potřebu, stejně nejsou moje.