Psal se rok 2004, vůbec první, který jsem kdy škrábal na papír spolu s ostatními. Nově nabytá schopnost vyjadřovat myšlenky skrze tahy pera či tužky mě naprosto nadchla. Konečně mohl šestiletý capart silou svého génia a mocí ničím neohraničené kreativity dobýt svět umělecké tvorby! Co na tom, že jsem některá písmena pořád ještě občas kreslil zrcadlově převrácená? Skutečný tvůrčí duch se takovou maličkostí nenechá omezovat. Prvním médiem, pomocí kterého jsem si chtěl vydobýt nehynoucí slávu, se stal komiks. Ten úplně první vypadal nějak takhle.

Řekl jsem si, že trochu upustím plyn a protože rád odpočívám kreativně, stáhl jsem si starou dobrou strategii OpenTTD. Tu si může z oficiálního webu kdokoli zadarmo nainstalovat do počítače. Ve hře se stanete šéfem dopravní společnosti a budete mít za úkol přepravovat cestující i náklad mezi městy, vesnicemi a různorodými ekonomicky významnými budovami. K tomu vám poslouží flotila silničních vozidel, vlaků, lodí i letadel. Potěšilo mě, že OpenTTD díky obětavé péči komunity ve své nejnovější verzi podporuje FullHD displeje a bez jakýchkoli potíží běží pod Windows 10 (a to přesto, že na oficiálním webu slibuje funkčnost jen pod XP / Vista / 7).

Hned zezačátku musím oznámit, že měním plány. Sérii Poslední zpověď jsem původně plánoval na celé měsíce, aby důkladně a dopodrobna zachycovala můj názorový přerod z katolického křesťanství až po ateismus. Nakonec jsem se ale rozhodl, že skončím po pouhých pěti dílech (včetně úvodu). Proč? Myslím si totiž, že stávající forma článků nakonec tak úplně nevyhovuje záměrům, které jsem s ní měl. Poslední zpověď se proto omezí na pouhé stručné shrnutí zásadních událostí vedoucích k mému odvržení náboženství. Argumenty, které mě přesvědčily, budu následně rozebírat pod jednoduchým štítkem Ateismus a občas si zkrátka sepíšu blogpost tohoto zaměření. Mí čtenáři si tak budou moci přečíst jen to, co je skutečně zajímá a popis mého názorového veletoče samotného zůstane stravitelně krátký.

Ve škole nám vždycky říkali, že je důležité chodit k volbám. Můžu poctivě přiznat, že jsem od svých osmnácti zatím ani jedny nevynechal, ale to nic nemění na tom, že volit chodím nerad. Z vybírání mezi většími a menšími zly se totiž až příliš často stává pouhá sázka: snažíte se mezi populisty naslepo strefit někoho, kdo aspoň udrží ve svém úřadu nějaké dekorum a neztrapní se hned v prvním týdnu.

Do Krvavého pohraničí jsme se už podívali s Rogerem Schniregou, půlelfem Thompsonem nebo třeba vznešenou Sylvií Viktorinou. Plynutí času ale nejde zastavit, a zatímco hrdinské činy včerejška pomalu halí mýtický opar, letos však přináší pero českého spisovatele Vladimíra Šlechty zbrusu nové výzvy. Město Thonnierika zbavené krále a dřívější prosperity přitahuje mocichtivé intrikány, zatímco v jeho ulicích pomalu dozrává ovoce jedné krátké, zato však velmi plodné návštěvy.

Minule jsem se dost rozepsal, dneska se zkusím držet víc zkrátka – nicméně práce máme až nad hlavu. Zatím jsem stihl jen popsat svůj odpad z katolické církve, nyní je na řadě křesťanství jako takové. V něm jsem totiž setrvával ještě celé další měsíce. Na řešení problémů víry mi tehdy koneckonců nezbývalo kdovíkolik času: musel jsem nějakým způsobem zvládnout maturitu a přijímací zkoušky na univerzitu. V mezičase mě navíc začala fascinovat filosofie. Věnovali jsme jí na gymnáziu s bídou půl roku, ale to bohatě stačilo. Během těch pouhých několika měsíců jsem nasával ideje učených mužů (ano, dějiny oboru mnoho slavných žen neobsahují) se stále větším zájmem. Když jsem si potom podával svou jedinou přihlášku, bez zaváhání jsem sáhl právě po filosofii.

Nepíšu. Vím to. Anekron novým obsahem zrovna dvakrát nepřekypuje a dnešní článek toho taky moc nezmění, protože bude takřka úplně informativní. Pokusím se vám v něm stručně vysvětlit, co mi v těchto dnech užírá tolik času a jak to vidím do budoucna. A nebojte se, žádné katastrofické prohlášení o rušení blogu nebo drastickém omezení provozu tentokrát nechystám. Začala mi škola. Ta nejenže si žádá významný podíl mého času, především pohlcuje nemalou část mé tvůrčí kapacity, protože jsem si na rozjezd semestru nechal od několika vyučujících přidělit různé práce. Chci si tím ulehčit do budoucna, protože psát desítky stran několik dní před koncem zimního semestru není nic, co bych někomu záviděl a tak své seminárky, eseje a další projekty obvykle odevzdávám co nejdříve.

Vždycky jsem měl dost ambivalentní postoj k autoritám. Myslím, že nepatřím mezi problémové syny, žáky, nebo studenty. Už určitě pak nejsem z těch, kteří musejí mít za každých okolností hlavní slovo a ruku na kormidle. Na druhou stranu ve mně léta roste a roste značná rezervovanost vůči názorům ostatních lidí, jakási hluboce zakořeněná skepse vůči tomu, co zní až příliš pěkně, než aby to byla pravda.

Asi se najde nemálo těch, kteří si pod slovním spojením tahová strategie okamžitě představí fantasy sérii Might and Magic: Heroes, dříve známou jako Heroes of Might and Magic. Přestože tato zavedená značka vyprodukovala už celých sedm dílů (osm, započítáme-li MMH Online), mnozí fanoušci dodnes nedají dopustit na legendární trojku vyšlou v roce 1999. A jelikož různé remastery v současné době letí, Ubisoft loni přispěchal s HD edicí.

Nemám rád motivační citáty. Nesnáším citáty, které se snaží čtenáři předávat hluboké, oduševnělé pravdy. Většinou se jedná o mnohokrát přežvýkané citáty super moudrých a obdivuhodných lidí jako jsou papežové, dalajlámové, Martini Lutheři Kingové, Gándhíové a další známé osobnosti. Sdělení v nich obsažené je pak buďto neuvěřitelně banální nebo zkrátka jednoduše pitomé. Předchozí dva obrázky jsem zkolážoval z Facebooku směšné partičky jménem Řád strážců koruny a meče, kteří se snaží zachránit náš národ. Očividně tím, že založí neprůhlednou organizaci, kterou naplní rádobyvznešeným středověkým žargonem, začnou nosit legrační fantasy propriety a do znaku si dají lva s mečem zaraženým v zadku. To ale jenom tak na okraj.