Poměrně často se ve veřejném prostoru setkávám s názorem, že Christopher Nolan ve svém nedávném snímku Odyssea postavil celý příběh okolo poměrně ohrané myšlenky, že válka je špatná a zničí i ty, kdo ji přežili. Když ale podobné recenze čtu, nemůžu se ubránit pocitu, že jsem viděl jiný film. Interpretuji ho odlišně.
Antagonista Antinoos (Robert Pattinson) je prohnaný, vypočítavý a zákeřný grázl, jenže obléhání Tróje se vůbec nezúčastnil. Místo něj vyrazil bojovat Sinón (Elliot Page), na něhož Odysseus (Matt Damon) naopak vzpomíná jako na jednoho z nejlepších mužů, které kdy znal. Pokud však člověka křiví válka, nemělo by to být naopak?
Hlavním motivem Nolanovy Odyssey je Diův zákon, xenia, jakési přátelství mezi hostem a hostitelem, které má velký morální význam. Antinoos přestupuje tento zákon, když roky parazituje na pohostinnosti Odysseovy manželky Pénelopé (Anne Hathaway). Nedodržují ho hrdinovi nepřátelé jako Kalypsó (Charlize Theron), podávající lotosové květy způsobující zapomnění, či jako Kirké (Samantha Morton), měnící své hosty ve zvířata. Kyklop návštěvníky požírá, zatímco oni ho ve spánku oslepí rozpáleným kůlem.
Především však Diův zákon zlomí samotný Odysseus, když lstí v dřevěném koni vstupuje do Tróje a pak sleduje krveprolití, na němž nese nemalou vinu. Jeho čin naruší morální strukturu světa, v němž se film odehrává. Co víc, šíří se formou veršovaného příběhu dál. Když je takové jednání normalizováno, není divu, že se s ním hrdina sám opakovaně setkává na celé cestě domů i po svém návratu na rodnou Ithaku. Pouta důvěry mezi hostitelem a hostem byla zpřetrhána.
Přijde mi, že Nolan tematicky navazuje na dva ze svých starších filmů. V Temném rytíři není Batman schopen chytit Jokera, dokud si nezašpiní ruce a nenasadí plošné šmírování. Ví přitom, že tento postup je neetický a ve špatných rukou by mohl způsobit katastrofu. Podobně může být Ithaka očištěna jen rukama Odyssea a přestupování Diova zákona ze strany hostů je zastaveno krveprolitím rukama hostitele.
Novější Oppenheimer pak ukazuje, že otevřít Pandořinu skříňku je snadné, leč nikdy už nebude opět uzavřena. Riziko jaderné války může klesat a stoupat, nevrátí se však na nulu, ledaže by došlo ke všeobecnému odzbrojení (čemuž titulní vědec nevěří). Podobně Odysseova lest přímo vede k pádu „našeho bronzového věku“, jak doslova říká protagonista. Civilizace opět povstane, ale Diův zákon se už nevrátí.
Za americký přízvuk, modernizované dialogy, design výzbroje a casting herců mnoha různých etnik schytal Nolan hromadu kritiky. Nemyslím si ale, že bylo jeho cílem natočit historicky přesnou adaptaci Homérova mýtu, pokud je něco takového vzhledem k obrovské časové propasti a nedostatku pramenů vůbec možné.
Tipl bych, že Nolan stvořil Odysseu podivně moderní zcela záměrně, protože to není film o antickém dobrodružství, ale o dnešku. Ať už byl Diův zákon dneška jakýkoli, všichni ho cítíme umírat. Svět se dramaticky mění a zrůdy jako Antinoos cítí, že přestala platit stará pravidla a slézají se k hodovnímu stolu. Útěchou nám budiž, že je Odysseus nakonec ohledně budoucnosti přeci jen optimističtější než Oppenheimer.