Internetem v nedávné době prolétla kauza organizace PETA, která zaslala společnosti Games Workshop dopis, v němž žádá o odstranění kožešin z plastových miniatur postaviček ve wargamingové legendě Warhammer 40 000. Naneštěstí to není poprvé a nejspíš ani naposledy, co se do fantastického žánru promítají vnější politické a ideologické tlaky – dodnes třeba ještě doznívá kauza okolo třetího Zaklínače a jeho údajného „rasového problému.“ Všechno začalo v létě 2015, kdy na webu Polygon vyšel článek, kritizující údajnou barvoslepost vývojářského týmu CD Projekt Red. Jeho autorovi vadilo, že se v oceňovaném třetím pokračování polské série o vědmákovi s bílými vlasy neobjevil žádný člověk odlišné barvy pleti. Text vzbudil mnoho ohlasů a reakce na něj se dostala třeba i na web známého amerického magazínu Forbes.

Mel Gibson byl léta v nemilosti kvůli alkoholismu a rasistickým urážkám, ale teď se do filmového světa vrací ve velkém stylu. Natočil totiž další film na motivy skutečných událostí, který stejně jako režisérova předchozí díla nemá až zas tak mnoho společného s historií, ale je spíše svého druhu hrdinským mýtem. Nutno podotknout, že se tím Hacksaw Ridge rozhodně nestává horším filmem, ba možná právě naopak. Snímek vypráví příběh Desmonda Dosse, který se po útocích na Pearl Harbor jako správný patriot přihlásil do armády. Svým nadřízeným však tento jinak příkladný vojín působí mnoho starostí, protože odmítá nosit zbraň. Nakonec je Doss dokonce dohnán před vojenský soud za neuposlechnutí rozkazu – co hůř, v den, na který původně plánoval svatbu se zdravotní sestřičkou Dorothy.

Disney se už roky veze na vítězné vlně. Vydělávají mu veleúspěšné snímky z Marvel Cinematic Universe, peníze se sypou i z populárních značek jako jsou Piráti z Karibiku nebo Star Wars. Přízni diváků se těší i nová zpracování klasických pohádek, ať už jde o Popelku nebo třeba Krásku a zvíře, která právě míří do kin. O to víc potěší, že společnost nezapomíná ani na animované filmy, jimiž se proslavila možná nejvíce.

Rozhodně bych se nikdy nenazval fanouškem videoherní série od Ubisoftu, na jejíž motivy nový film vznikl. Třeba takový Assassin’s Creed: Rogue se ale hrál vcelku dobře a místy zaujal dokonce i scénářem. Když pak hlavní roli ve snímku získal skvělý Michael Fassbender, vzrostla adekvátně i má očekávání a povolil jsem si doufat, že příběh kapucatého zabijáka překoná nemastný neslaný Warcraft nebo staršího, leč stejně průměrného Prince z Persie.

Světlonoš měl být původně trilogií. Pak si ale jeho autor Brent Weeks uvědomil, že rozehrál příběh větší, než měl původně v plánu. Rozhodl se jej proto uzavřít až čtvrtým svazkem, který vyšel v originále loni na podzim. I tento pokus však selhal a na stránkách knihy The Blood Mirror (doslova Krvavé zrcadlo) se napínavý příběh rodu Guilů přeci jen ještě neuzavře. Vzhledem k jeho kvalitám to ale Weeksovi rozhodně nevyčítám.

Na novou burtonovku jsem se samozřejmě těšil už dlouho dopředu. Když se pak ale objevily první rozpačité recenze, znejistily mě natolik, že jsem zhlédnutí filmu dlouho odkládal. Poté, co se ke mně ale doneslo i první doporučení, rozhodl jsem se udělat si konečně vlastní názor. O všem, co Burton natočil po Ďábelském holiči z Fleet Street nicméně nemám nejlepší mínění, takže v mých očekáváních převládala skepse. Ukázalo se, že nebyla na místě.

Náročnou, leč fascinující knihu filosofa Alexe Rosenberga The Atheist’s Guide to Reality budu zpracovávat ještě hodně dlouho. Hned na začátku svého díla autor představuje jedno ze svých vůbec nejzásadnějších východisek, které později dále rozvíjí. Vysvětluje, proč jsou vědecké odpovědi na otázky obecně lidmi přijímány hůře, než kupříkladu ty náboženské – naše mozky jsou zkrátka přizpůsobeny hledání smyslu i tam, kde žádný být nemusí. The big obstacle to accepting science’s answers to life’s relentless questions is deep, subtle, insidious, purely psychological, and probably hardwired into our genes. (…) The problem doesn’t even look like a problem. It has to do with the way we – educated or uneducated, atheist or theist, agnostic, deist, scientist – in fact, all human beings—like our information to be “packaged.”

Americký spisovatel Brent Weeks si mnoho fanoušků získal už akční, temnou a napínavou trilogií Noční anděl, v níž představil nemilosrdný svět nájemných vrahů. V roce 2013 pak vydavatelství Fantom Print českému čtenáři nabídlo úvodní svazek nové, s předchozími autorovými knihami nijak nesouvisející série Světlonoš. Těm, kdo dokázali překousnout zmatečný úvod, nabídla mnoho. Hlavní dějová linka přitom na první pohled nevypadá nijak úžasně. Vypráví – jak jinak – příběh zanedbávaného dítěte, které se v nanejvýš vhodnou chvíli dozví, že má mimořádně mocného otce a arogantního, nebezpečného dědečka. Chudák oplácaný Kip se musí v intrikami prostoupené Chromerii rychle přizpůsobovat, neboť Arcimág Gavin Guile nemá na nemanželské potomky kdovíkolik času, protože pravidelně zachraňuje křehkou integritu svého světa.

K Vikingům jsem se dostal poprvé v období krátce před maturitou. Během svaťáku jsem zhlédl skoro všechny tehdy dostupné epizody a seriálu jsem zůstal věrný i během jeho následujících sezón. Ta třetí mě nicméně docela rozladila – dělo se toho méně, než by mi bylo po chuti a dříve tak atraktivní objevitelský prvek vyšuměl do ztracena. I vzhledem k lákavým trailerům jsem proto doufal, že čtvrtá řada spraví Vikingům reputaci.

Nejsem nijak zvlášť zapálený fanoušek Harryho Pottera, takže jsem nový film z čarodějnického univerza od začátku považoval spíš za ždímání peněz z profláklé značky a tomu jsem přizpůsobil i svá očekávání. Ukázalo se, že jsem se nepletl a Fantastická zvířata svým příběhem většinu času nudí, jejich ústřední postavy neprochází žádným vývojem a film vlastně ani netuší, jakou cílovou skupinu diváků chce oslovit. Sledujeme v něm příběh Mloka Scamandera (kterého hraje zjevně trochu přetažený Eddie Redmayne) a jisté americké kouzelnice s pracovními problémy. Tihle dva přijdou na stopu rozsáhlé konspiraci, která hrozí prozradit existenci magického světa mudlům (nebo nečarům, jak se nazývají v Americe). Mlok s sebou navíc za velkou louži přitáhl kufr plný mytologických potvor a ty mají tendenci pokoušet se o prison break vždycky zrovna ve chvíli, kdy se to hodí nejmíň.