Letošek se v mnoha ohledech vymykal. Navenek jsem neučinil žádné význačné kroky, nic co by se vyrovnalo loňské svatbě nebo třeba někdejší operaci očí. Dovolenou jsme s manželkou strávili v Česku, nejdál jsem se podíval vlakem do rakouského Grazu. Nikde mi nevyšla žádná povídka nebo jiný text. I přesto mi přijde, že mám za sebou jeden z nejvýznamnějších roků celého života. Byl to totiž rok budování základů, rok učení se a příprav, rok rozhodování mezi různými možnými budoucnostmi. Až posléze se ukáže, zda jsem nakonec zvolil dobře, ale v tuto chvíli jsem spíš optimistický.

Blíží se konec roku a dochází mi, že bych si měl naplánovat zbytek dovolené. Protože vánoční svátky jsem si už do kalendáře zanesl, nezbývá nakonec, než si čtyři dny vybrat v půli listopadu. Vyrážím tedy za sestřenicí Kláru, kterou jsem podobně navštívil už v roce 2018, kdy pobývala ve Francii. Mezitím přesídlila do rakouského Grazu, kam jezdí z Prahy přes Brno přímé railjety. Po třech letech pravidelného pendolinování mezi Olomoucí a Prahou považuji vlak za zdaleka nejpohodlnější dopravní prostředek, takže se na cestu i docela těším.

TL;DR: What’s the campaign all about? 🔗The Rootless is a Northerners campaign aimed at beginners. I strived to preserve the classic gameplay of Wesnoth which I fell in love with as a child, while placing a strong emphasis on the story, characters, and player immersion. My goal was to keep the experience simple, yet deep and rich, allowing for multiple playthroughs. I drew inspiration from mainline campaigns like The South Guard, Descent into Darkness and Under the Burning Suns. The story revolves around an orcish assassin who is searching for a new home for his band and is pursued by a dangerous elf lord who will stop at nothing.

Uběhly už skoro dva měsíce, ale i tak se mi sotva chce věřit, že už budu o Mellorii mluvit a psát jen v minulém čase. LARP pro mě byl totiž dlouhé roky každoročním milníkem, oddělujícím jedno období od druhého. Už předloni jsem psal, že ji vlastně beru jako takový osobní Silvestr. Podle této logiky tentokrát nadešel konec celé životní etapy. Je čas se ohlédnout. Prudit kamarády jsem začal už na jaře. Moc se jim nechtělo. Plánovali v září výlety do zahraničí, nevěděli, kolik budou mít volna. Nebral jsem na to ohledy a prudil jsem dál. Nakonec jsme vyrazili ve stejné sestavě jako předloni, tentokrát ale všichni za bestie. Jeli jsme ve skromnějším stylu; vzali jsme jen nejnutnější kostýmy a zbraně, použili jsme hromadnou dopravu a kamarádi přespali v bestiácké bažině, zatímco já jsem se jako obvykle uložil v lese. Po dobré zkušenosti z loňska jsem si letos opět neplatil jídlo a přivezl jsem si svoje (bestie pak má větší flexibilitu a nemusí s jezením spěchat mezi programem).

Největší událostí uplynulých dvanácti měsíců byl samozřejmě moment, kdy jsem si po téměř čtyřech letech vztahu vzal svou snoubenku. Jelikož ale tradičně nesdílím veřejně detaily z osobního života, omezím se na na konstatování, že pro mě vstup do manželství až překvapivě mnoho znamenal. Velká část roku se pochopitelně nesla ve znamení příprav a trpěly tím některé jiné plány, které jsem na letošek měl. Obvykle nekomentuji v novoročním shrnutí světové dění, ale tentokrát musím zmínit šok, jimž bylo únorové vypuknutí války v Evropě. Konflikt poznamenal můj život jistě méně, než životy zranitelnějších skupin obyvatelstva a samozřejmě daleko méně, než samotné napadené Ukrajince. Dalším otřesem pak byl útok na bratislavský bar Tepláreň a velmi nedostatečná reakce na něj ze strany jak slovenských, tak českých politických reprezentantů.

V Olomouci přes noc napadlo snad patnáct centimetrů sněhu. Vyzvedávám ještě na poslední chvíli vánoční dárek a nakupuji poslední drobnosti na cestu, než přijde první hodina odpolední a nastupujeme s manželkou do vlaku. Čeká nás dlouhá cesta. Překonáme vzdálenost tisíce kilometrů a spát už půjdeme na místě, kde počasí připomíná spíš začátek podzimu. V Římě jsem byl poprvé v roce 2015 během cesty Itálií se svou sestřenicí a zamiloval jsem si ho nejvíc ze všech měst, která jsem kdy navštívil. Vracím se tedy po více než sedmi letech, ale stále si Věčné město docela živě pamatuji. Manželka tam ještě nebyla vůbec. Dovolená je zamýšlená tak trochu jako naše odložená svatební cesta.

Nedávno jsem si pořídil nový laptop a vedl jsem několik diskuzí s přáteli, kteří sami zvažovali nákup nějakého zařízení. Uvědomil jsem si přitom, co vlastně dnes od počítačů očekávám a jak se moje preference v čase vyvíjely. Proto jsem se rozhodl dát dohromady retrospektivu strojů, které jsem zatím v životě vlastnil. Zčásti proto, abych na ně jednou nezapomněl, zčásti z čiré nostalgie a zčásti proto, že mě o počítačích baví mluvit a psát.

Co se stalo? 🔗Poslední zhruba dva roky jsem systematicky páchal youtuberskou sebevraždu. Když Google oznámil, že začně strkat reklamy i do nemonetizovaných videí, nastavil jsem je všechna jako soukromá. Následně jsem celou tvorbu projel kompresí a vyvěsil na Ulož.to, kde je sice nadále přístupná, ale až po zdlouhavém stahování a samozřejmě bez možnosti komentovat či komentovat. Kanál je jednoduše mrtvý. Pochopitelně jsem celou dobu věděl, že to takhle dopadne. Už delší dobu chovám silný odpor k takzvaným Big Tech společnostem (Facebook, Amazon, Apple, Microsoft a Google), z nichž poslední jmenovaný je mi zdaleka nejodpornější. Poněkud schizofrenně jsem na něm přitom byl v mnoha ohledech závislý, protože jsem vedle YouTube používal i Google Drive a v neposlední řadě Blogger, na němž původně visel obsah tohoto webu. Vyhodnotil jsem, že negativa plynoucí z tohoto vztahu výrazně převyšují pozitiva a do budoucna se navíc vyhlídky ještě zhoršují, tak jsem se rozhodl neztrácet čas a říznout do živého. Ztráta youtubového Anekronu mě nesmírně mrzí, ale byl to projekt, který už v současné době na takové platformě nemohl úspěšně existovat.

Loni jsem zase jednou zažil rok plný zásadnějších změn v životě. Hned zkraje v únoru jsem změnil práci a nastoupil do Videolektora, kde dělám realizátora online školení. I díky pestrosti úkolů mě to skoro po roce pořád moc baví. Na přelomu května a června jsem se stěhoval, tentokrát už jen v rámci Olomouce. Máme skvělou domácí, nový byt je prostornější a lépe vybavený a hlavně jsme konečně s přítelkyní spolu. Nebo lépe řečeno se snoubenkou, protože jsem ji krátce poté konečně požádal o ruku. Víc z osobního života asi neprozradím.

Před pěti lety končilo léto a mně došlo, že jsem ještě nebyl na žádném LARPu. Rozklikl jsem larpy.cz a zoufale scrolloval. „Ňáká Mellorie. První ročník, ale až v jakési díře na Vysočině,“ říkám kamarádovi. Bylo to prý fuk, měl auto. Akce se konala už asi za dva dny, takže jsme v horizontu hodin volali Arlingovi. Potěšil nás: „Bestie berem, klidně i bez registrace. Dojeďte.“ Dojeli jsme. Byla to fakt sranda, takže jsem o tom vyblil záplavu písmenek.