Můj rok 2025: V nejistých vodách

První čtvrtstoletí nového milénia je za námi. Loni jsem dramaticky pohřbil starý svět a trefil jsem se; liberálně demokratický, globalizovaný status quo se okolo nás tříští s překvapující rychlostí. Mnozí s nevírou hledí za oceán, ale šrouby se utahují i na našem unaveném starém kontinentu, kde se Dánsko zase snaží protlačit další variantu Chat Controlu. Velkým tématem letoška se pak stala snaha států a nadnárodních organizací omezit přístup mladých k sociálním sítím v naději, že tím bude naleptána vláda algoritmů technologických společností. Pocity to vyvolává rozpačité, neboť vůči tomuto rozkladnému vlivu není imunní žádná věková kategorie a s povinným ověřováním věku často jde ruku v ruce ještě tvrdší šmírování.

Nejistá doba s sebou přináší stres a reflexivní snahu vracet se do vysněných časů, kdy byl prý svět ještě v pořádku. Jiní se naopak drží zuby nehty drolících se jistot, přesvědčujíce se navzájem, že riziko provázející drastické změny je příliš vysoké. Věřím však, že mnozí stále znají hodnotu pochybností a více je děsí nadměrná jistota. Že asi aspoň v teorii dovedou připustit, že občas je třeba bořit předtím, než začneme znovu stavět. Takže jsem vlastně optimista.

Plány z loňska 🔗

Tajný projekt se rozrostl na více než 30 lidí a i vzhledem k tomu nebyl hotový už na jaře, ale až na sklonku léta. Dopadl mnohem lépe, než jsem loni čekal, bezesporu hlavně díky talentu všech zúčastněných. Koordinace tolika osob se ukázala být poměrně náročná a odnáším si propříště ponaučení, že se vyplatí odladit procesy a postupy hned na začátku, aby pak nebylo nutné dělat to za pochodu. Detaily veřejně stále neprozradím.

Wesnothu jsem se věnoval poměrně málo. Moje kampaň The Rootless stále ještě čeká na update, jehož záběr jsem velmi rozšířil a pár scénářů jsem celkem zgruntu přepsal. Za velký úspěch nicméně považuji, že Dalas letos můj scénář The Bay of Pearls mergnul do repozitáře Wesnothu, takže bude mé dílo od příštího roku výchozí součástí hry. Navíc jsem přišel na mazaný způsob, jak v též kampani Heir to the Throne zlepšit pohyb po kontinentální mapě.

Velké pozornosti se po loňském zanedbávání dočkala Legenda o Stínu, moje stolní hra na hrdiny na styl Dračího doupěte. Po šesti letech jsem opět od základu přepracoval pravidla ve snaze zrychlit bojové scény, zjednodušit tvorbu postavy a její vylepšování, zpřehlednit pravidla a víc abstrahovat nudné části hry, kdy postavy jen chodí na nákupy po městě.

Konec podpory Windows 10 jsem nakonec vyřešil prodlouženou podporou. Jedenáctka zůstává i řadu let po vydání v otřesném stavu a plány Microsoftu na agentic OS mě víc odrazují než lákají. Nakonec se asi holt naučím s nějakou novou videostřižnou, opustím svůj oblíbený Vegas Pro a do budoucna pojedu výhradně na Linuxu, případně si na proprietární software pořídím macbook.

Ještě víc než loni jsem chodil do přírody, z čehož mám upřímnou radost; nejnáročnější túra proběhla během druhého květnového týdne, kdy jsme přespávali pod širákem v teplotách pod nulou a během dvou dní jsem ušel zhruba 70 kilometrů po hřebeni Jeseníků. Plánovanou závěrečnou etapu, která měla číslo přehoupnout přes stovku, jsme nicméně odpískali po dramatickém zhoršení předpovědi počasí (blížil se mnohahodinový déšť).

Knihy 🔗

Literárně jsem měl o ždibec slabší rok než loni, minimálně na počet. Beru však pozitivně, že i v této zběsilé době zvládám držet dlouho pozornost, neboť jsem přelouskal hromadu tlustopisů.

• The Second World War britského premiéra Winstona Churchilla je v jádru sbírkou autorových vzpomínek na období titulního konfliktu, doplněných úryvky relevantní korespondence. Přečetl jsem konkrétně první dva svazky, The Gathering Storm a Their Finest Hour. Třetí knihu The Grand Alliance jsem přelouskal přibližně do poloviny, chronologicky plus mínus do operace Barbarossa. Za nejzajímavější považuji první svazek, kde Churchill rekapituluje meziválečné období. Přestal jsem číst dílem proto, že mě primárně zajímalo období beznaděje na počátku války, dílem proto, že se postupem času z díla trochu vytratil původní autorský hlas (na díle pracovala celá řada osob a Churchill jde nejvíc znát v úvodním svazku).

• Midnight in Chernobyl si zaslouží titul mé knihy roku. Adam Higginbotham píše natolik čtivě, že se člověk od stránek sotva dokáže odtrhnout. Překvapivě přitom přístupnost díla nejde na vrub faktografické přesnosti či informační hustotě. Kniha se celkem dobře doplňuje s u nás známější Modlitbou za Černobyl (i tu jsem letos četl), která obsahuje výhradně svědectví přeživších, jež takto získají kontext.

• Následně jsem zjistil, že Higginbotham popsal v podobném formátu také tragickou havárii raketoplánu Challenger v knize stejného jména. Opět jsem v sobě objevil fascinaci průzkumem vesmíru a následně strávil nemálo hodin pročítáním relevantních článků na anglické Wikipedii.

• Další obsesí se pro mě stala zkáza Titanicu, připomenutá předloni implozí ponorky Titan a letos kvalitně zpracovaným videem. Nejprve jsem přečetl známou A Night to Remember Waltera Lorda z roku 1955, v níž jsou citována mnohá svědectví. Následně jsem se prokousal podstatně delší On a Sea of Glass kolektivu autorů z roku 2015, která se snaží o až vyčerpávající rekonstrukci. Starší dílo je paradoxně přístupnější, a to i jazykově, za přečtení stála obě.

• Spor mezi Markem Váchou a pražským arcibiskupem Janem Graubnerem mě přivedl k tomu, že jsem si spontánně přečetl dvě Váchovy knihy. Poslední země mě docela nadchla, zejména živými popisy antarktické flóry a fauny a také autorovou charakterizací svébytného polárníka Jaroslava Pavlíčka, jehož přednášku jsem v minulosti navštívil. Neumělcům života jsem si už tolik užít neuměl; snaha za každou cenu spiritualizovat lidskou zkušenost mi připomněla, proč jsem před devíti lety sepsal velmi ostrou reakci na jinou Váchovu knihu (byť už dnes s textem úplně nesouzním).

• Dodnes přemýšlím i nad podnětnou kritikou přehnaného měření v knize The Tyranny of Metrics Jerryho Mullera. Zaujala mě ale i Ergodicity.

• Fantasy žánru jsem se letos prakticky vyhýbal, což mě samotného překvapuje. Vychutnal jsem si Broken Sword amerického spisovatele Poula Andersona. Pokoušel mě ještě Gene Wolfe a jeho The Wizard Knight, ale nedokázal jsem se na něj naladit a nechal jsem si ho nakonec na jindy. Vyloženě špatné knihy jsem letos nečetl žádné, z čehož mám radost.

• Atypicky uvedu ještě videohru, jelikož jde v podstatě o interaktivní román. Roadwarden si mě získal hutnou atmosférou a prostředím mi dost připomněl můj vlastní svět z Legendy o Stínu.

Filmy a seriály 🔗

• Na začátku roku konečně dorazil do českých kin loňský horror mého oblíbence Roberta Eggerse. Byť mám z režisérova díla stále nejraději jeho prvotinu The VVitch, z Nosferatu jsem byl naprosto nadšený a s velkým náskokem se stal mým filmem roku… v lednu, což je krapet smutné.

• Skepticismus stran nových filmů nás s manželkou vedl k tomu, že jsme hodně koukali na starší snímky. Nemohli jsme si pochopitelně odpustit Cameronův Titanic, který vyjma dvou nebo tří CGI scén zestárl s grácií a o parník (haha) předstihuje dnešní pokusy o blockbustery. Ukázal jsem ženě rovnou i Terminátora 2. Velkým objevem letoška pro nás byl Martin McDonagh. Nejvíc jsem si užil In Bruges, ale perfektní jsou i Three Billboards Outside Ebbing, Missouri a zatím nejnovější The Banshees of Inisherin. Koncem roku jsme viděli divný osmdesátkový Labyrinth. Zklamal nás Del Torův nový Frankenstein, a to především kvalitou scénáře.

• Seriálem roku se stal s velkým náskokem Andor, tedy jeho druhá a finální sezóna. Star Wars u mě sice zůstávají zcela mrtvou značkou, ale Andorův příběh, zakončený kdysi v Rogue One, naštěstí funguje i samostatně a jistě se k němu ještě někdy vrátím.

• V létě vyšla pátá řada křesťanského seriálu The Chosen, který sleduje novozákonní příběhy Ježíše a jeho učedníků. Vždy je zajímavé sledovat, jakou linku zvolí tam, kde jsou jednotlivá evangelia v rozporu; v tomto případě se to týkalo konkrétně očištění jeruzalémského chrámu, kde se tvůrci pochopitelně museli přimknout k synoptikům. Nová série byla kvalitativně nevyvážená, jelikož obsahovala řadu silných scén, ale i nadměrnou dávku protestantského modernizování biblického textu a postav. Cením však, že se The Chosen nestyděl ukázat asertivnější tvář Ježíše a budu se se zájmem koukat i nadále.

• Z restů minulých let jsme konečně dohnali Rome a taky loňskou minisérii Baby Reindeer; obojí lze s klidným srdcem doporučit, byť jen méně útlocitným divákům.

• Dál koukám na Nebulu a předplatím si ji i na rok 2026.

Hardware & Software 🔗

Letos jsem neprováděl žádné zásadní hardwarové čarodějnictví. Rukama mi prošly nějaké komponenty a přeinstaloval jsem jeden počítač pro nového majitele. Jediná zásadnější změna přišla až koncem roku, kdy mi po osmi letech vypověděla službu moje Nokia 3310. Náhradou mi kamarád daroval BlackBerry Bold 9780, s nímž ale bohužel budu moci fungovat jen do doby, než se v Česku definitivně vypnou GSM sítě.

Bohužel píšu proto, že je BlackBerry pro mé potřeby naprosto ideálním telefonem. Vydrží deset a více dní na jedno nabití. Jeho pětimegapixelový snímač fotí horizontální fotky, když držím telefon na tatranku, takže nemusím pořád kroutit zápěstím; kvalita výstupu je pro mé účely víc než dostatečná. Telefon má nejen klávesnici, ale i hromadu promyšleně umístěných tlačítek, třeba pro zamčení displeje nebo ztišení hovoru. Uživatelské rozhraní strká daleko novější Nokii do kapsy a navíc má BlackBerry hezký, i na slunci dobře čitelný displej. Až budu muset přejít na nějaký VoLTE tlačítkáč, bude se mi po tomto promyšleném zařízení stýskat.

Mým primárním operačním systémem zůstává už více než pět let Manjaro Linux, nadále s KDE a X11. Tento měsíc jsem byl nedobrovolně přepnut na Wayland aktualizací systému, leč tuto změnu provázelo několik problémů a proto jsem brzy manuálně doinstaloval X11 session zpátky. Pořád ještě používám software, který s Waylandem není kompatibilní, byť jsem udělal dílčí pokrok (například jsem přešel z xmodmap na keyd). Zdá se nicméně, že rok 2026 bude s touto konfigurací poslední, protože KDE ve střednědobé budoucnosti počítá už jen s Waylandem.

Celý život jsem používal jako svůj osobní prohlížeč Firefox, nicméně v uplynulém roce mi s ním konečně došla trpělivost. Už roky mi vadily neustálé změny UX, které rozbíjely mou svalovou paměť, browser se zdál pocitově čím dál pomalejší a neustále také klesala má důvěra k Mozille. U Firefoxu mě držela jen neochota podporovat monokulturu Chromia a vědomí, že mizerné jsou prakticky všechny moderní prohlížeče.

Zlom nastal někdy v létě, kdy jsem se rozhodl vyzkoušet Zen. Původně jsem chtěl jen mrknout, jak vypadá, ale vytřel mi zrak natolik, že jsem přešel během dvou nebo tří dní. Zen je pocitově velmi rychlý (byť je založen na pomalém Firefoxu), má čistší a přehlednější uživatelské rozhraní a užitečné nové funkce typu Glance. Poprvé za posledních několik let mám opět rád svůj prohlížeč.

Získal jsem další zkušenosti s AI, psaním skriptů, editováním videa, jeho kompresí a zpracováváním titulků. Je toho tolik, že detaily ani nebudu vypisovat.

Vedle Roadwardena jsem si letos zahrál ještě nový Doom: The Dark Ages díky dárku od bratra. Konečně jsem tedy využil předloni upgradovaný Radeon RX 6700 XT na maximální potenciál.

Plány na rok 2026 🔗

Dlouho odkládaný update Wesnoth kampaně jsem měl v plánu dokončit do 30. března na druhé výročí. Zvážím ale ještě, jestli rovnou nepřeložit vydání tak, aby lícovalo s Wesnothem 1.20, který má podle roadmapy dorazit koncem června. Bude asi záležet, kolik najdu času, neboť podpora kampaně je pro mě nyní jen vedlejším projektem.

Chci ještě víc chodit do přírody, ideálně tak, abych na delší túru vyrazil každý měsíc.

S manželkou máme už skoro rok v plánu začít psát scénář a nyní, když jsem zdárně uzavřel mnoho časově náročných projektů, nám nic nebrání začít. Rád bych ho měl na konci nadcházejícího roku hotový.