Před časem jsme s věřícím kamarádem naťukli téma náboženství a teprve tehdy mi došlo, že od mé dekonverze tiše uplynulo celé desetiletí. Vcelku mě to překvapilo a nakonec jsem si umínil, že se z toho i tentokrát vypíšu. Od roku 2020, kdy jsem článek na toto téma vypotil naposledy, se totiž opět mnoho událo.
Před třemi roky jsem se ženil v katolické kapli. Civilní obřad vedl místní starosta a obešel se bez jakýchkoli zmínek Boha. Na oltáři však zůstal stát kříž, který mi přišlo velmi malicherné přesouvat.
Jiní ve volném čase sledují Olympijské hry nebo sázejí na výsledky dostihů, já se bavil letos na jaře pročítáním College of Cardinals Report a průběžně sledoval celé konkláve (paradoxně krom finále, kdy jsem byl zrovna na vícedenní túře po Jesenících).
S manželkou průběžně koukáme na americký protestantský seriál The Chosen, a to bez nějaké větší ironie. Baví nás. Ač mám pochopitelně výhrady k tomu, že se prezentuje jako historicky věrný (zmíněný americký protestantismus kape z každé scény), je fajn vidět Nový Zákon adaptovaný svěžím způsobem se slušnou dávkou řemeslného umu, od scénáře přes herce až po počítačové efekty.
S gustem čtu náboženská média, zejména katolické tradicionalisty. Pravidelně zavítám na server Apologie.info Radomíra Malého i na Duše a hvězdy Ignáce Pospíšila, čtu slovenský server Christianitas.sk a plejádu anglofonních webů. Občas nakouknu i na velmi obskurní stránky typu Novus Ordo Watch, kde žijí sedevakantisté ve své alternativní realitě.
Mohl bych pokračovat.
Nemalá část věřících shledává tyto moje koníček podivnými a z více stran pak slyším otázky, zda jsem ještě vlastně ateista.
Pořád si myslím, že mi ta nálepka sedne nejlépe.
Jsem do nějaké míry posbilián, v tom smyslu, že zůstávám otevřený neprozkoumaným možnostem a cítím v sobě zájem o otázky, na které v minulosti tradičně odpovídalo náboženství. Zároveň mě nestresuje nejistota z tohoto stavu plynoucí.
Jsem jistě i agnostik, minimálně ve smyslu, v jakém to slovo používá Richard Dawkins. Myslím si, že nelze říci s jistotou, zda nějaký bůh existuje či nikoli, ale domnívám se, že druhá z těchto možností je (velmi) výrazně pravděpodobnější.
Ateismus však stále funguje nejlépe pro stručné, jednoslovné shrnutí mého celkového přesvědčení. Jednoslovně vyjadřuje mou hlubokou skepsi stran osobního boha a legitimity víry jako nástroje poznání světa. Nepřijde mi proto poctivé ztotožnit se s některou z předchozích možností.
Ostatně, Nový Zákon dí:
Znám tvé skutky – nejsi studený ani horký. Kéž bys byl studený anebo horký! Ale že jsi vlažný a ani studený ani horký, vyplivnu tě ze svých úst. (Zj 3:15-16)
Jsem si vědom složitých konotací, které ateismus provázejí, a identifikuji se s ním do té míry, do které mi usnadňuje komunikaci a vysvětlování mých postojů. Dlouhodobě se však snažím spíš smrsknout svou identitu tak, aby byla co nejužší a nenutila mě zaujímat reflexivně obranný postoj.
Proč ale ta přetrvávající fascinace náboženským světem, když se na mém postoji k víře za deset let vlastně až tolik nezměnilo?
V první řadě je to určitě hluboce zakořeněný odpor k mainstreamem propagovanému stylu života. Protiví se mi bezbřehý konzumerismus a znepokojuje mě nárůst osamělosti a psychických problémů ve společnosti. příčí se mi důraz na virální trendy a neustálé jitření pozornosti, která se spokojí s mělkým a povrchním vhledem.
Věřící lidé žijí vesměs jednou nohou v paralelním světě, jehož priority se s takovým životním stylem leckdy rozcházejí. Přestože mě vlastně neláká se k nim přidat, přijde mi, že se i tak mohu hodně naučit, přinejmenším co se týká budování společenství.
Zároveň jde jen těžko popřít, že poslední léta potvrdila neživotaschopnost jednoho konkrétního druhu ateismu, totiž nového ateismu.
Často slýchám, že za to může filosofická plytkost. Dawkinsův Boží blud skutečně dělá ze středověkých argumentů pro boží existenci tak trochu slaměné panáky. I Christopher Hitchens, jakkoli mi jeho břitký jazyk dnes velmi chybí, rád ředil férové slovní výpady špetkou demagogické prostořekosti.
Osobně se však zdráhám celý fenomén nového ateismu takto jednoduše odsoudit. I proto, že v jeho éře publikovali vlivné knihy i ateističtí filosofové jako Daniel Dennett a Alexander Rosenberg, byť se jim nedostalo takové pozornosti, jako jejich údernějším kolegům. Zásadní problém vidím jinde.
Absence víry v boha je zkrátka příliš slabým společným jmenovatelem. Některým ateistům chybělo náboženství natolik, že jej našli v politickém progresivismu. Richard Dawkins pokračuje ve snaze předat masám svou fascinaci vědeckým poznáním a tajemstvími vesmíru, zatímco iracionalita všeho druhu pučí napříč světem, zvlášť od koronavirových časů.
Tento svět, rozdělený příkopy politických, ekonomických, náboženských a ideologických sporů, jen stěží potřebuje další bitevní linii. Na mnoha frontách jsou naopak křesťané, nebo i jiní nábožensky věřící, mými přirozenými spojenci.
Náboženství pro mě i dnes zůstává zakaleným zrcadlem, které zkresluje pohled a víc mate než napovídá. Zkušenost zejména poslední doby však prokazuje, že lecko navenek racionální a skeptický drží sklo pokřivené stejně, nebo i více.
Nemíním sklouznout k relativismu a trousit nějaké banality o toleranci a koexistenci. Rád se budu s věřícími hádat dál, akorát se už nebudu cítit povinen snít o nějaké utopii, kde kraluje empiricismus a vědecká metoda a díky tomu jsou tam všichni šťastní a spokojení.
Tentokrát bez memů a barevných obrázků. Berte to jako trénink soustředěného čtení.