Můj rok 2024: Sbohem, starý světe!

Letí to. Už před více než pěti lety se v Číně objevil takový nenápadný virus. Za půl roku už byl prakticky všude a promazané soukolí globalizovaného světa se zadrhlo. Odborníci začali věštit, které nové zvyky nám vydrží i poté, co všechny lockdowny skončí. Bude to dezinfikování rukou? Nebo používání roušek při příznacích respirační choroby? Ukázalo se, že nic z toho. Omezení skončila, lidé se oklepali a na všechno zapomněli. Zdálo se, že se brzy všechno vrátí do starých kolejí. Až letos se definitivně ukázalo, že to tak nebude.

Koronavirus sám na tom nese pramalou zásluhu. Hrál spíš roli spouštěče, pomohl poodhalit párající se ruby a poskytl mnoha lidem čas k přemýšlení. Pandořina skříňka se otevřela už mnohem dříve, tiše a nenápadně, zatímco pozornost světa zůstávala upřena jinam. Zbývá už jen zjistit, zda za Prométheův dar zaplatíme příliš hořce.

Plány z loňska 🔗

Vydání kampaně pro Wesnoth v plné verzi jsem stihl až 30. března, protože mě dlouho trápila celá záplava drobných bugů a novinek k implementování. Už půl roku je ve vyladěné verzi 1.2.8, zatímco pomalu pracuji na větší aktualizaci, která je zaměřena hlavně na pročištění kódu. Zároveň přispívám do Dalasovy chystané předělávky vlajkové kampaně Heir to the Throne, kde mám zatím rozpracovaný jeden scénář. Mohlo by jít o první z mých děl, které se dostane do základní hry. Dále jsem letos napsal Side Color Changer, jednoduchou modifikaci, která umožňuje hráčům měnit týmovou barvu.

Psaní prvního románu jsem naproti tomu odložil kvůli jinému projektu, jemuž jsem věnoval mnoho úsilí v druhé polovině roku. Ven by mohl jít někdy na jaře a do té doby o něm neplánuji nic veřejně sdílet.

Hubnutí jde stále velmi pomalu, ale tradici výšlapů jsem udržel. Z větších letošních túr můžu zmínit třeba jarní výlety do Polska a do Beskyd (30, respektive 36,5 km trasa) a pak mou offline dovolenou v Jesenících na přelomu srpna a září, kdy jsem za dva dny ušel 66 km s těžkým batohem.

Moje loňská povídka Žhnoucí si vybojovala ve Vidoucím 2023 třetí místo, takže by se měla snad objevit v některém čísle časopise Pevnost (kam zavítám už potřetí).

Definitivně jsem odstřihl online drama, jehož posledním zdrojem v mém životě byl můj vlastní Discord server. Tamní přátelé mi chybí, ale vracet se neplánuji. Zůstávám zatím na serveru pro developery Wesnoth add-onů, ale používám ho jen velmi omezeně a soustředím se na práci.

Legenda o Stínu verze 5.2 sice stále ještě není ani zdaleka na dosah, podařila se mi ale aspoň dvě velká rozšíření (jsme na 5.1.13). Nově můžu elektronické profily postav aktualizovat mocným shell skriptem Salchior, který jsem pojmenoval po drakovi, jenž ve světě Anekronu vyvedl orky z Hvozdu (a mě z temnot manuálního editování). Hrdý jsem ale hlavně na to, že jsem letos častěji vypnul počítač a četl knihy. Na čtečce jsem jich přelouskal 29, plus možná nějaké dvě fyzicky. Tipl bych, že je to nejlepší skóre od mých středoškolských časů. À propos:

Knihy 🔗

• The Anxious Generation od Jonathana Haidta je hodně kontroverzní, nelíbila se¹ třeba komentátorovi Seznam Zpráv Matouši Hrdinovi. Bavil jsem se o ní na podzim s Josefem Holým v souvislosti s jeho přednáškou o kognitivní bezpečnosti. Že sám považuji sociální sítě a chytré telefony za hrozbu pro mozky nejen dětí, ale i dospělých, mí pravidelní čtenáři už jistě vědí.

• Nuclear War: A Scenario americké novinářky Annie Jacobsen mohu také vřele doporučit. Autorka přibližuje fungování systému jaderného odstrašení, zkoumá jeho potenciálně slabá místa a detailně popisuje následky jaderného útoku. Kniha je psaná jako fiktivní historie nukleární apokalypsy, za což Jacobsen neprávem schytala kritiku.

• V létě jsem se konečně dostal k Industrial Society and Its Future, manifestu amerického teroristy a vraha tří lidí, Teda Kaczynského. Z knihy místy mrazí, zvlášť protože byla napsaná před třiceti lety, kdy naší společností ještě technologie neprorostla do takové hloubky. Kaczynski navíc potvrdil mé dlouhodobé podezření, že na kulturní válce mezi konzervami a progresivci, která dominuje veřejné debatě, vůbec nezáleží.

• Konečně jsem přečetl celé Mycelium české spisovatelky Vilmy Kadlečkové. Byl jsem u toho, když sérii představovala na StarConu 2013. Přelouskal jsem kdysi pět z osmi dílů, než mě unavilo čekání na zbytek, takže jsem četl od začátku. Byť mě velké finále do kolen neposlalo, výsledné dojmy jsou veskrze pozitivní. Nejvíc cením, jak Kadlečková rozumí náboženství.

• The Great Big Book of Horrible Things je soupisem nejkrvavějších epizod lidské historie. Bylo by to chmurné čtení, ale Matthew White má smysl pro humor. Dozvíte se toho spoustu zejména o dějinách Číny, které český dějepis vesměs ignoruje.

• Hodně jsem letos relaxoval u knížek Ursuly Vernon. Nejvíc jsem si užil asi napínavou fantasy Minor Mage, kterou jsem technicky přečetl ještě v posledních třech dnech loňského roku. Bavila mě ale i ústřední parta z Nine Goblins.

• Zaujala mě i provokativní The Case Against the Sexual Revolution britské novinářky Louise Perry. Autorka vrhá světlo na temné kouty moderního sexuálního života. Nepřesvědčila mě navrhovanými řešeními, asi proto, že stále operuje v liberálně-konzervativním mindsetu.

• The Goblin Emperor je na první pohled vším, co ve fantasy nepreferuji. Soustředí se na postavy a příběh má spíš mělký. Dává si na čas a soustředí se na budování světa, což bývá varovným znamením. Sarah Monette napsala nevtíravou, intimní a krásnou knihu, z níž se mi nakonec nechtělo ven.

• The Lord of the Rings. Roky jsem odkládal návrat k Tolkienovu dílu, především proto, že jsem si chtěl příběh přečíst naráz a v angličtině, tak jak byl zamýšlen. Ke svému nesmírnému překvapení jsem si knihu užil stejně nebo víc, než když jsem ji v osmi letech četl poprvé. Musel bych se hodně rozepsat, abych shrnul, co konkrétně mě na Pánu prstenů fascinovalo. Moje vánoční povídka je každopádně cíleným pokusem vypsat se z těchto dojmů. Nově jsem letos přečetl The Letters of J.R.R. Tolkien.

Telegraficky k letošním propadákům. Zklamala mě The Parasitic Mind, v níž kanadský autor Gad Saad víceméně jen štkal, jak je americké hnutí woke fujky. Nedočetl jsem Democracy – The God That Failed, protože mi argumenty přišly poměrně málo relevantní s ohledem na současnou situaci ve světě (knížka vyšla v roce 2001).

Filmy a seriály 🔗

• Letos to byla v kinech bída. Bavila mě jen druhá Duna, kterou i tak považuji za kvalitativní krok zpátky proti jedničce. V tomto hubeném roce však i to stačí na první příčku.

• Doufal jsem, že George Miller zvládne podobný nářez jako v roce 2015. Furiosa ale zklamala vizuálem, hudbou, scénářem i castingem Chrise Hemswortha do role padoucha.

• Ještě víc mi na nervy leze móda prznění slavných příběhů diskontními seriálovými adaptacemi, ať už mluvíme o Witcherovi, The Wheel of Time, Star Wars nebo The Rings of Power. Jako dítě jsem se těšil, až zfilmují mé oblíbené knížky. Dnes se předem bojím. Nabídka se navíc přizpůsobuje poptávce a seriály se dnes točí tak, aby je stačily sledovat i vegetativní formy života, který při nich scrollují na telefonu.

• Naštěstí mě zmíněné omalovánky nikdo nenutí sledovat, tak jsem koukl jen na druhou řadu House of the Dragon. Seriál si drží velmi obstojnou úroveň, od minula navíc ubral na špatném CGI a nesmyslné akci. Zato bohužel vykostil knižní postavu Rhaenyry a přidal směšnou dějovou linku, v níž si dvě postavy každou druhou epizodu povídají na nudném setu přístavního mola. V součtu jsem ale spokojený a Ramin Djawadi se soundtrackem válí jako nikdy.

• S manželkou jsme se moc těšili na MaXXXine, která trpce zklamala.

• Zkoukli jsme obě série Fleabag. Dobrý.

• Dál koukám na Nebulu a předplatím si ji i na rok 2025.

Hardware & Software 🔗

Po loňském upgradu počítače jsem se letos pouštěl spíš do odpočinkových projektů. Babičce jsem k narozeninám sehnal letitý Kindle 4, na který je roky zvyklá. Jailbreaknul jsem ho a nahrál jsem do něj neoficiální český překlad uživatelského rozhraní.

Prarodičům jsem také vyměnil harddisk v jejich notebooku za nové SATA SSD, dokonce bez nutnosti přeinstalace systému (byť tedy až na druhý pokus, prvním jsem dočasně rozbil zavádění Windows).

Zprovoznil jsem dvě desetiletí starou Toshibu A10 poté, co jí odešel starý pevný disk. Z Číny jsem splašil adaptér SD karet pro IDE a staromódně z cédéčka (protože USB boot není podporován) jsem nainstaloval Windows XP. Na retro gaming a vychutnání nostalgie mohu A10ku doporučit, byť se chudák Celeron už u náročnějších titulů dost zapotí a poslouží spíš na hry z druhé půlky devadesátek.

Pro lepší ergonomii práce z domova jsem si pořídil držák na monitor. Vyměnil jsem baterii v laptopu.

Koncem roku jsem složil dva identické počítače, ač neidentickým způsobem. Čert ví proč mi u druhého nedosáhl k procesoru kabel ze zdroje, tak jsem ho zapojil jiným otvorem.

ChatGPT byl letos mým osobním otrokem pro psaní shell skriptů. Zveřejnil jsem mimo jiné utilitku Vid2Nokia, která umožňuje snadné převádění videa do formátu pro moji věrnou 3310ku. Hodně jsem psal také Deluge skripty do práce. Naučil jsem se krapet lépe s Blenderem, do hloubky jsem prozkoumal možnosti OBS a dost jsem posunul i videoediting ve Vegasu Pro.

Plány na rok 2025 🔗

Někdy během jara snad vydám svůj tajný projekt, na němž se mnou pracuje zhruba 20 dalších lidí. Je to vůbec poprvé, co koordinuji tak mohutnou spolupráci, ale zatím jsem z výsledků velice nadšený. Rád bych také do konce března stihl výroční update kampaně The Rootless, kterou je prý Dalas ochoten zvážit pro přijetí do kánonu. Legendu o Stínu čeká už druhé kompletní přepracování pravidel; co to bude znamenat pro kýženou verzi 5.2, zatím nevím.

V druhé půlce roku bych rád začal se sepisováním románu, ale nevylučuji další odklad. Letošní čtení mě přimělo přehodnotit, co mám vlastně v beletrii rád, takže odpovídajícím způsobem upravuji své tvůrčí plány. Z hlediska softwaru bude výzvou konec podpory Windows 10 příští podzim. Letos jsem objevil Windows Enterprise LTSC bez bloatwaru a dotěrné telemetrie, takže mám záložní plán pro případ, kdybych chtěl Widle masochisticky dál provozovat na železe. Spíš je ale přehodím do virtualizace.