Poslední přísaha

Následuje, co víme o osudu Óina, syna Gróinova, jak jej na Frodův rozkaz popsal Sméagol na cestě od Morannonu do Ithilienu v roce 1419 krajového letopočtu. Do Červené knihy toto zaznamenal Samvěd Křepelka v roce 1443 krajového letopočtu. Psal na základě vlastní vzpomínky a též zprávy zaslané Frodem do Ereboru, jejíž opis zůstal uchován v královském archivu v Minas Tirith. Gimli, syn Glóinův, jenž hovořil s krkavcem Vroákem, také poskytl své zápisy.

Jak se píše jinde, Balin, syn Fundinův, se pokusil znovu získat domovinu trpasličího lidu v Khazad-dûm. Podnikl za tím účelem výpravu, které se účastnili také Ori a Óin, někdejší společníci Bilba Pytlíka na cestě k Ereboru. Varování krále Dáina, jenž v mládí v temnotách Morie uzřel Durinovu zhoubu, se ukázala jako prozřetelná. Po prvotních úspěších totiž chrabrost trpaslíků selhala, když byli napadeni velkým množstvím skřetů. Tak padl Balin a po něm také Ori, jehož zápisky objevila Družina Prstenu v komnatě Mazarbul.

Óinovo tělo však nebylo na tomto místě nalezeno. Jak se totiž později ukázalo, tento trpaslík přetrval v Morii déle, než by kdo hádal. V temnou hodinu, kdy skřeti obklíčili Oriho a jeho společníky, byl Óin s několika dalšími v hlubokých chodbách. Lovil tam slepé ryby z černého jezera, neboť výpravě docházely zásoby jídla. Po letech strávených v Khazad-dûm byl Óin velmi zručný v tomto řemesle; a tak se stalo, že nepadl do skřetí léčky.

Po návratu však nalezl své nepřátele všude až po osmnáctý sál a jeho srdce schvátil žal. Ve tmách se radil se svými společníky, až padlo rozhodnutí vrátit se zpět do Ereboru bez zlata a mithrilu a zachovat si alespoň život. Jeden poklad však trpaslíci nebyli ochotni v Khazad-dûm zanechat; totiž Durinovu sekeru. Balin ji po dlouhém hledání objevil v zapečetěné zbrojnici a vynesl ji do komnaty Mazarbul, kde ležela i v den skřetího napadení.

Přeživší proto přísahali, že nestrpí, aby zbraň jejich prapředka držely nečisté ruce skřetů. A Óin řekl: „Je-li to v naší moci, dobudeme ji zpět a přineseme do Ereboru. Tam bude chována v úctě, dokud stín nepomine a náš lid se navrátí zpět do těchto síní našich otců.“

Nakonec trpaslíci skutečně zjistili, který z kapitánů si zbraň uzmul pro sebe. Při pokusu dobýt ji zpět však byli objeveni a pronásledováni do zapomenutých tunelů, kde klopýtali ve tmě. Jeden po druhém hynuli vinou skřetů i jiných tvorů, které světlo nikdy nepoznalo a jejichž jména jsou dávno zapomenuta. Nakonec Óin zůstal sám. Jeho pronásledovatelé se záhy stáhli v domnění, že trpaslík jistě zhyne hladem a žízní a nikdy už nenajde cestu zpod kořenů hor.

Dlouho bloudil Óin těmi strašnými místy a skutečně dospěl až na pokraj smrti. Poslední síly jej opouštěly, když vyšplhal na vrchol dlouhého schodiště a opět uzřel světlo měsíce, padající skrz světlík. „Ucítím naposled teplo slunce na tváři, a tak zemřu,“ řekl si pro sebe, neboť byl ztrápený hladem. Ale noc přešla a nebe nad horami bylo šedivé jako kalená ocel. „Nesmrtelný zůstane nepomstěn a má přísaha nenaplněna,“ hořekoval.

Tu se ozval tlukot křídel a matné světlo proťal stín. Na zemi vedle Óina přistál velký krkavec¹ a uklonil se trpaslíkovi. „Proč voláš ke svému praotci, potomku Durinův?“, oslovil jej. „Vždyť jeho jméno je mi drahé.“

„Jsem Óin, syn Gróinův, následovník Balina, který se zval Pánem Morie, než jeho život ukončil skřetí šíp. Jsem znavený a hladový. Nemám už dost sil, abych ze spárů nepřítele vyrval Durinovu sekeru, jak jsem přísahal.“

„Běda!“ vykřikl krkavec. „Balin byl naším věrným přítelem. Často jsem s ním hovořil ve Rmutném dole, dokud přicházel nahlížet do hlubin Kheled-zâram. Ale teď na hory padl stín a skřeti se opět usídlili ve slujích. Jsem Vroák a dokud mám na křídlech peří, nezapomenu na právoplatné vládce Trpasluje!“

S těmi slovy se krkavec vznesl a odlétl světlíkem. Po chvíli se vrátil a předhodil Óinovi hraboše, jehož ulovil v údolí. Vracel se pak i v dalších dnech, dokud se trpaslík nezotavil. „U brány drží stráž skřeti. Chceš-li uniknout z Khazad-dûm, musíš najít jinou cestu.“

„Na západě stojí dveře zbudované v časech přátelství mezi mým rodem a elfy z Eregionu“ odpověděl Óin. „Kouzelné slovo, které je otevíralo zvenčí, je zapomenuto. Zevnitř jimi však pohnout mohu. Nejprve však musím znovu dobýt Durinovu sekeru.“

Marně jej Vroák zrazoval od toho plánu. Prožité strasti Óina zatvrdily. Byl nyní sešlý a shrbený, ale v jeho nitru stále doutnalo odhodlání. „Doneseš zprávu o Balinově pádu před trůn Ereboru?“ zeptal se. „Můj bratr a mnozí další by mi jistě přispěli na pomoc.“ „Zlo, jenž bylo vyhnáno z Dol Gulduru, se vrátilo zpátky,“ odvětil Vroák. „Už dlouho nemáme zprávy od našich bratrů, kteří slouží Králi pod Horou.“

Tak začala Óinova těžká lopota, která z měsíců rychle přešla v léta. Mezi skřety se brzy mluvilo o přízraku padlého trpaslíka, který stále přebývá v temných chodbách a zabíjí ty, kdo mu zkříží cestu. Mnohokrát byl Óin téměř dopaden, mnohokrát žíznil a hladověl a světlo slunce se mu stalo vzácnou vzpomínkou. Konečně vypátral skřetího kapitána, jenž třímal Durinovu sekeru. Óin se skryl v přilehlé chodbě a tlupa hodovala, napájela se ohavným dryákem a hovořila nízkým, krutým způsobem, který mají skřeti v oblibě. Pak všichni usnuli, aniž by postavili hlídku.

Óin se přikradl do jejich středu a zvedl sekeru, která slabě zařinčela o kámen. Tu se skřetí kapitán probral a uviděl trpaslíka. „Jeden vousáč stále žije! Uřežu ti hlavu, jako jsem to udělal tvým soukmenovcům!“ Sápal se po kopí, ale Óin ho dostihl a srazil mu hlavu. Pak se obrátil a než stačili skřeti zjistit, co se stalo, mnoho jich pobil. Trpaslíkův hněv byl strašlivý. Zbylí se otočili a prchli do temnoty.

Tak dobyl Óin nazpět Durinovu sekeru a splnil svou přísahu. Unikl skřetům, kteří se opět vydali po jeho stopách, a vydal se k východní bráně.

Po cestě na něj však padla tíseň. Ač strávil v hlubinách dlouhá léta a tma pro něj ztratila všechen děs, náhle cítil hrůzu a srdce mu divoce tlouklo v hrudi. Skryl se tedy pod mohutným schodištěm a třásl se jako lovná zvěř zahnaná do úzkých. Nakonec posbíral odvahu vyhlédnout. V černotě spatřil ještě tmavší stín, jak kráčí ke schodišti; a prsty na sekeře mu zbělely, neboť věděl, že je to Durinova zhouba. Pak nepřítel přešel a Óin osaměl. Trvalo mu však dlouho, než se odvážil opustit svůj úkryt.

Dalšího dne dospěl k západním dveřím, ale nalezl je zavřené. Zlá moc na nich ležela mocnou pečetí. Snad jen skrze kouzelné slovo by mohla být zlomena. Óin proto vyřkl všechna pradávná zaklínadla, která se tradovala v písních a pověstech jeho lidu. Veškerá snaha však byla marná a nakonec se musel vrátit zpět do horních síní, kde jej opět vyhledal Vroák.

„Něco zlého se děje v Železném pasu,“ řekl Óinovi. „Okolo hor krouží krebainy z Vrchoviny, pozorují a nosí zprávy. V hejnech nás napadají, neboť vědí, že zůstáváme věrní Durinovu rodu.“

Óin se zachmuřil a sestoupil do dolů, kde shromáždil hornické náčiní. Ukryl sekeru na bezpečném místě a začal kopat, zvolna a během dne, kdy skřeti spali. Pomalá a tvrdá byla jeho práce. Kořeny Mlžných hor poddávaly neochotně, zatímco Óinovy ruce rychle umdlévaly. Zmáhalo jej stáří a léta trpkého života v temnotách. Trpaslíkovo úsilí nakonec vyšlo vniveč, když skřeti objevili jeho komnatu, takže stěží stačil prchnout.

V ten den přestal doufat, že ještě spatří zasněžený vrcholek Osamělé hory a že znovu předstoupí před tvář Dáina, svého krále. Slzy mu stékaly po vrásčité tváři, když vystoupal do tajné komnaty a pohlédl do světlíku vysoko nad sebou. A zvenčí zahučel vítr a vmetl dovnitř vločky sněhu v paprsku měsíčního světla. „Jak blažený musel být Durinův den v Království pod Horou! Jistě se blíží Noc Mahalova, kdy se předkové vracejí z kamene, ale ani tentokrát mne nenajdou mezi mými bratry!“

Tehdy k Óinovi naposled přilétl Vroák. „Mé dny se krátí. Neplodné bylo mé snažení. Není souzeno, aby se Durinova sekera v tomto věku vrátila do rukou právoplatného dědice,“ řekl krkavci. „Vyzvednu ji z úkrytu a odnesu do hlubin, kde odpočívají králové. Vrata hrobek jsou zapečetěna a žádný skřet nikdy neznesvětil toto místo. Tam bude praotcova zbraň v bezpečí. Pak se vydám na východ k bráně.“

„Brána je střežená,“ zakrákal Vroák. „I kdybys překonal Můstek, zabijí tě.“ Ale Óin si nenechal ten záměr vymluvit. „Třeba budu moci alespoň pohlédnout do Rmutného dolu, než mě smrt dostihne,“ řekl. „Sbohem Vroáku, věrný příteli. Nechť je tvé peří lesklé a vítr podpírá tvá křídla.“

Pak se trpaslík vrátil zpět do starých dolů a došel až na místo, kde kdysi ukryl Durinovu sekeru. Zrovna se chystal vyzvednout zbraň ze skalní pukliny, když zaslechl šramot. Rychle se obrátil.

Zahlédl zelený záblesk očí a do ramene jej udeřil kámen, určený pro jeho hlavu. Óin nezaváhal a vrhl se na slizkého, vyzáblého nepřítele. Chvíli zápolili, ale trpaslík byl i ve svém zuboženém stavu větší a silnější a srazil podivného tvora na zem. „Nechej náš! Myšleli jšme, že jši škřet, glum!“ ozvalo se. Óin si vzpomněl na příběh, který mu kdysi vyprávěl Bilbo Pytlík během putování Temným hvozdem. „Slyšel jsem o tobě, Glume,“ řekl. „Nechám tě vstát a promluvíme si, pokud mi slíbíš, že se nepokusíš utéct.“

„Šlibujeme, milášku,“ zafňukal Glum². Óin jej pustil, ale z pukliny vytáhl Durinovu sekeru a měl ji po ruce. Nezapomněl, že dle Bilbova vyprávění měl Glum v plánu nebohého hobita sežrat.

Ukázalo se, že Glum do Morie vstoupil zapomenutými cestami a dlouho bloudil, než došel až do dolů. V Óinovi zahořela naděje, ale naplano, neboť Glum neměl tušení, jak se vrátit zpátky. Sám v Khazad-dûm uvízl, když podobně jako Óin zjistil, že nemůže projít západními dveřmi. Proč se chtěl dostat do Eregionu, odmítl říci. Dnes je však zřejmé, že se chtěl dostat k Prstenu dříve, než jej uchvátí Sauron. Aby v temných chodbách přežil, vrátil se ke svým ohavným zvykům z dřívejška a lovil skřety.

„Znám tyto síně a vím, kde najít ryby a vodu,“ řekl mu Óin. „Nevěřím ti a cítím v tobě zášť, která mě znepokojuje. V nouzi však musí mnohdy spojit síly i ti, kdo se nemají v lásce. Má cesta vede hluboko, až ke kořenům hor. Je temná a nebezpečná, neboť skřeti i horší tvorové mě mohou překvapit a zahubit ve spánku. Půjdeš-li se mnou, můžeme se střídat na stráži. Až bude tato sekera uložena mezi mé předky, pokusím se probít skrze stráž východní brány a tehdy můžeš ve zmatku uniknout z Khazad-dûm, je-li ti to souzeno.“

Glum dlouho rozvažoval, protože měl sám strach z hlubiny. Šišlal si pro sebe o dávno zapomenutém zle, které poznal během staletí svého života v Mlžných horách. Nakonec ale Óinovu nabídku přijal. „Trpašlík by měl nechat ššekeru v puklině, milášku“ řekl. „Ale půjdeme š ním, pokud jinak nedá.“ Óin si ho změřil pohledem. „Všichni máme něco, čeho se vzdáme neradi,“ odvětil. Na to Glum neřekl nic.

Tak se vydali hlouběji, až dorazili na místa, kde se trpasličí chodby kříží s chodbami vytvořenými tvory, pro něž nejsou jména. Kráčeli pomalu a tiše naprostou tmou, protože se tu neodvážili riskovat světlo. I Glum, který žil v tunelech takřka celý život, se třásl. V noci se střídali v bdění, ale spánek přicházel jen pomalu a zůstával mělký a neklidný. Tu a tam k nim dolehl slabý zvuk jako vydechnutí. Po něm se objevil chlad, jako by tmou prošel sotva znatelný vánek. Jednou se Glumovi zdálo, že koutkem oka vidí bledé, přízračné světlo v jedné z bočních chodeb. Než k němu ale stihl obrátit pohled, pohaslo.

Pak Óin konečně nahmatal trpasličí značku a věděl, že došel na správné místo.

„Tady počkej,“ řekl Glumovi. „Splnil jsi svou část dohody a já teď naplním svoji, ale mezi hroby svých předků tě nestrpím.“ Pak zašeptal otevírací slova a vstoupil do míst, kde odpočívají předkové Dlouhovousáčů. Když se konečně vrátil, sekeru neměl a v jeho hlase šlo slyšet pohnutí. „Jak rád bych spočinul mezi nimi! V jejich společnosti by mně ani tato černota nerozechvěla srdce. Ale nejsem hoden, a váže mě slovo, které jsem ti dal.“

S těmi slovy zatlačil na veřeje tajných dveří a ty se s mohutným zaduněním zavřely. Ten zvuk se rozlámal na tisícerou ozvěnu a trvalo dlouho, než zcela utichla. Glum celou dobu tiše skučel. „Teď o náš vědí, milášku,“ štkal. „Věci, co še plíží v hlubinách.“

„Vyražme nejkratší cestou do vyšších pater,“ řekl Óin a ten den se vzdali spánku, protože je tma víc a víc tísnila. Už nezaslechli žádné další vzdechy a necítili chlad, ale dusivé, prázdné ticho bylo ještě horší.

Ze tmy před nimi se ozvalo ťukání. Ťuk-ťuk, ťuk-ťuk, zněl zvuk kladívka, který Óin bezpečně poznal. „Zlá, krutá štvoření z propašti,“ kvílel Glum, dokud s ním trpaslík nezatřásl. „Mlč! Bědování je jen dovede k nám.“ Odtáhl Gluma do vedlejší chodby a vydali se jiným směrem. Po chvíli zaslechli další ťukání z jednoho z bočních tunelů. Jak utichlo, odpověděly mu tytéž zvuky z míst, odkud Glum a Óin přišli. „Jšou vššude kolem náš,“ bědovalo to nebohé stvoření.

Óin vytáhl křesadlo a pochodeň, kterou zapálil. Byl v rozdělávání ohně velmi zkušený a zabralo mu to sotva okamžik. Plameny dodaly i Glumovi trochu kuráže, byť se zdálo, že jim tma v hlubině uhýbá z cesty jen pomalu a neochotně. Oba společníci se dali do běhu.

Nakonec dospěli až šachty trpasličích dolů, která vedla vysoko až do nejnižších síní. Nikde však nebylo ani památky po nějakém schodišti. Stál tu jen rumpál se zrezivělým řetězem, jímž kdysi horníci vyzvedali vytěženou rudu a kámen vzhůru. Ťuk-ťuk, ťuk-ťuk, znělo z tunelu, kterým právě přišli. Ťuk-ťuk, ťuk-ťuk, odpovídalo kladívko z chodby na druhé straně šachty. Glum zakvílel a skrčil se za rumpálem. Óin svěsil hlavu.

„Sem mě tedy osud zavedl,“ řekl. „Útěchou mi budiž, že jsem splnil svou přísahu nejlépe, jak jsem svedl.“ Obrátil se ke Glumovi. „Slib daný tobě už nenaplním, ale zachráním tě snad z této propasti.“ S těmi slovy se opřel do rumpálu ze všech sil. S hlasitým skřípáním se řetězy daly do pohybu a s nimi i vědra, která kdysi nesla náklad.

„Vlez dovnitř,“ vyzval Óin Gluma. Potom se opřel do rumpálu podruhé, zatímco pochodeň dohořívala u jeho nohou. Glum pomalu stoupal, až dorazil na vrchol řetězu a přeskočil na plošinu, kde se vykládal náklad. Skřípání ustalo a padlo ticho, narušované jen stále hlasitějším ťukání kladívek. Glum pohlédl hluboko pod sebe a zahlédl poslední záchvěv rudého světla plamenů, než se dno šachty ponořilo do tmy.

Kladívka naposled zaťukala a utichla.

„Baruk Khazâd! Khazâd ai-mênu!“ dolehl ke Glumovi naposled Óinův hlas. Vícekrát jej už nikdo neslyšel.