V Olomouci přes noc napadlo snad patnáct centimetrů sněhu. Vyzvedávám ještě na poslední chvíli vánoční dárek a nakupuji poslední drobnosti na cestu, než přijde první hodina odpolední a nastupujeme s manželkou do vlaku. Čeká nás dlouhá cesta. Překonáme vzdálenost tisíce kilometrů a spát už půjdeme na místě, kde počasí připomíná spíš začátek podzimu.
V Římě jsem byl poprvé v roce 2015 během cesty Itálií se svou sestřenicí a zamiloval jsem si ho nejvíc ze všech měst, která jsem kdy navštívil. Vracím se tedy po více než sedmi letech, ale stále si Věčné město docela živě pamatuji. Manželka tam ještě nebyla vůbec. Dovolená je zamýšlená tak trochu jako naše odložená svatební cesta.
Z tepla máme okamžitě radost. Přestože dorážíme na hotel až těsně po jedenácté (a recepční nám velkoryse odpouští poplatek 20 €), je pořád moc vedro na bundu a zpožděnou večeři si jdeme sehnat jen v mikinách. Většina restaurací a podobných podniků je už dávno zavřená a všelijaké kebabárny u nádraží Termini nepůsobí příliš hygienicky, takže nakonec zakotvíme v McDonaldu. Jídlo je tam hnusné jako obvykle, ale v porovnání s Českem dávají víc salátu a k němu i lahvičku olivového oleje.
Následujícího rána máme zarezervovaný vstup do Kolosea. Podle instrukcí na lístku dorážíme o půlhodinu dřív a rovnou si cestou prohlédneme Trajánův sloup, který stojí jen pět minut od našeho hotelu. Slečna u turniketu nás však odmítne tak brzy pustit a tak koukáme na Konstantinův oblouk, dokud nedorazí první podvodník.
V Římě je jich spousta druhů. Někteří jen vnucují selfie sticky (už méně než léta Páně 2015) nebo přeprodávají přednostní vstupenky, ti horší dají třeba vaší partnerce růžičku nebo se s ní vyfotí a jak uděláte dva kroky, žadoní o peníze. Jsou velmi neodbytní a v případě, že máte pouze platební kartu, i ochotní vás drze hnát k bankomatu.
My jsme narazili na černocha, který ve mně údajně poznává svého bílého bratra, vřele mi třese pravicí a než se stačíme vzpamatovat, háže nám náramky. Musím uznat, že tenhle trik jsem nečekal a tretku jsem překvapeně zachytil. Pak můj černý bratr samozřejmě spouští tirádu o tom, že by rád nějakou tu škváru a trvá mi dobré tři minuty, než mu náramky vnucuji zpátky a odcházíme.
Obsluha turniketů nás napodruhé naštěstí už pustí a policisté u detektorů hlasitě komentují mou tlačítkovou Nokii. Usmívám se. Manželka je ale z podvodníka a všudpřítomných davů pořádně unavená a následnou prohlídku Kolosea si příliš neužívá. Přes mimosezónu samá hlava na hlavě, zejména v dolní části amfiteátru. Nakonec se nám ale daří najít klidnější místo a rozhlédnout se. Potkáváme i jednu z tamních koček.
Pomalu se blíží čas oběda. Nechci shánět restauraci v okolí nejprovařenější památky, tak znavenou ženu táhnu do Lateránu a po cestě zkoumáme jídelní lístky. Nakonec usedáme v Labicanu 12, kde si objednávám pizzu a manželka své oblíbené špagety Carbonara. Mně moje jídlo chutná velmi, choti vůbec. Nakonec si prostě prohazujeme talíře, neboť mně špagety přijdou vcelku sežratelné.
Do Arcibaziliky Nejsvětějšího Spasitele, jak se sv. Jan v Lateránu oficiálně nazývá, se těším jako malé dítě. První návštěva na mě hluboce zapůsobila a od té doby chrám okupuje první místo mého žebříčku křesťanských svatostánků. S jistou dávkou překvapení zjišťuji, že se mi tam po letech líbí ještě víc. Spokojená je i manželka, neb v bazilice panuje ticho, nikdo se tam nemačká a dá se sednout a kochat se.
Abychom se vyhnuli Koloseu, vydáváme se pak k Palatinu postranními uličkami. Cestou koukáme, jak někomu na zahradě dozrávají pomeranče a citrony. V Česku mezitím mrzne až praští, což nám ani trochu nechybí.
Narážíme na zapadlý kostelík San Tommaso in Formis a vyrážíme ho prozkoumat. Až po návratu do Česka zjišťuji, že jde o starobylé místo patřící Řádu trinitářů a v přilehlém klášteře často přebýval známý světec František z Assisi. S manželkou si užíváme pocit, že navštěvujeme místo, kam většina turistů nikdy nezavítá.
Pokračujeme okolo Santa Maria in Domnica, ale dovnitř nejdeme. Chrám je vcelku kýčovitě vánočně vyzdobený, což na nás ve slunné Itálii působí obzvlášť nepatřičně. Chvíli odpočíváme u paty pahorku Palatin, než vylezeme nahoru a užijeme si výhled na Řím. Přes staletí rozkladu jsou trosky někdejšího císařského paláce stále monumentální a pobaví mě, když zjistím, že měl Augustus pokoj s výhledem na Circus Maximus.
Vykládám manželce, jak si to imperátor šikovně zařídil. Jistě si jen tak ležel v posteli obklopen vybranými jídly, kvalitním vínem a spoře oděnými ženami, sleduje závody vozatajů.
Forum Romanum bohužel spíš jen probíháme, neb začínáme být unavení a vysávají nás i přítomné davy. Aspoň už si napodruhé všímám zbytků Vestina chrámu, kde se kdysi panenské kněžky staraly o posvátný plamen. Po návratu do hotelu je manželka zmožená a jde si rovnou lehnout, zatímco já ještě vyrážím na nákup potravin. Užívám si atmosféru večerní Via Nazionale a po letech si zase loknu vynikajících italských džusů. Sebedražší české mi proti nim přijdou jako břečka.
Druhý den máme méně nabitý program. Vstáváme až během dopoledne a před obědem stíháme jen nedalekou baziliku Santa Maria Maggiore, kde odpočívá svatý Jeroným, autor slavného latinského překladu Bible. Zde také papež Hadrián II. v devátém století potvrdil soluňským bratrům Cyrilovi a Metodějovi staroslověnštinu coby liturgický jazyk. Je neděle a ve vzduchu se vznáší slabá vůně kadidla, nejspíš jsme dorazili krátce po mši.
Krom baziliky před obědem stíháme už jen koupit sluneční brýle. Během hledání vhodné restaurace obcházíme několik bloků, než opět skončíme na náměstí u Santa Maria Maggiore a vklouzneme do restaurace Casa Maria. Stará se o nás skvělý číšník, který nás učí jíst vynikající chléb s olivovým olejem, přinesený zdarma jako předkrm. O chvíli později už si pochutnáváme na hlavním chodu, já na těstovinách s hřiby, manželka na lasagních.
Dobře najedení pak míříme k našemu dalšímu cíli, Španělským schodům. Bereme to přes Quattro Fontane a náměstí Barberini, kam se ještě večer jednou vrátíme. Kostel Trinità dei Monti nad schody vidím poprvé, v roce 2015 se schovával za lešením, jelikož právě probíhaly jeho opravy.
Chvíli koukáme před dveřmi na podvodníky s růžemi pod námi, načež vlezeme dovnitř a sledujeme dětské předvánoční představení. San Giuseppe s Marií zrovna bouchají po Betlémě na dveře a poptávají nocleh.
Podobně jako ze Španělských schodů jsem byl před sedmi lety zklamán i z fontány Di Trevi, kterou také během tehdejší návštěvy zrovna rekonstruovali. Opět mám nicméně štěstí a konečně tam vidím téct vodu. Nacházíme volný kout náměstí a nějakou chvíli koukáme, načež pokračujeme k Pantheonu.
Bratr, který byl v Římě nedávno, mě varoval, že Pantheon nově vyžaduje rezervaci. Nechtělo se mi tomu moc věřit, tak jdeme naslepo. Po příchodu zjišťuji, že je skutečnost složitější. Rezervovat online je třeba víkendy a svátky, ve všední dny se může dovnitř normálně. Jelikož je neděle, můžeme chrám všech bohů zatím jen obhlédnout zvenčí.
Vracíme se na hotel a dáváme si malou svačinu. Už během předchozího dne jsem totiž přes internet koupil dva lístky do kina Barberini na nejnovější blockbuster Avatar: La via dell’acqua. Představení se blíží, takže po krátké pauze spěcháme zpátky na náměstí, jímž už jsme jednou prošli. Bavím manželku svou improvizací typické italské reklamy před filmem: „Kúúúúpte sííí mojéééé špagééééty, mamma mia!“
Rozesmějeme se proto málem nahlas, když v sále fakt běží klip na těstoviny.
Cestou z představení si dáváme skvělou italskou zmrzlinu v kelímku.
Třetí den máme na programu Vatikán. Žena navrhuje, že vybereme restauraci předem, ať zase nemusíme hledat. Nacházím vhodný podnik kousek od Pantheonu. Do chrámu se nám mimochodem napodruhé už podaří dostat a výjimečně v něm není ani příliš narváno, takže se chvíli zdržíme.
Raduz si před lety stěžoval, že jsem tuhle konkrétní památku pořádně nedocenil. Už chápu, co tím myslel. Procházíme okolo hrobek italských králů a Raffaela, důkladně prohlížíme kupoli a nasáváme atmosféru.
Pak už spěcháme do restaurace, kde ale mají ještě zavřeno. Na internetu otevírací doba chyběla a z dvěří se dozvídáme, že otevřou až asi za hodinu. Nezbývá nám než pokračovat v cestě do Vatikánu a zase cestou zkoumat každé menu. Přecházíme Tiberu a konečně objevíme liduprázdnou Antica Trattoria Memmo, kde si dáváme sýrové gnocchi. Cesta do vatikánských muzeí nám pak trvá už jen čtvrthodinku.
V pondělí není u vstupu skoro žádná fronta, takže jsem lístky předem kupoval zbytečně. Nic to ale nemění na tom, že se uvnitř tísní davy, hlavně na nejfrekventovanější cestě do Sixtinské kaple. V roce 2015 jsem ze všeho nejvíc litoval, že se mi podařilo úplně minout Raffaelovu Athénskou školu. To konečně napravuji a před slavnou freskou strávíme dobrých pět minut. Z hlavy si nevzpomenu, koho má která postava znázorňovat (mimo ústřední dvojici samozřejmě), ale správně tipnu Diogena a špatně Pythagoru.
V muzeích trávíme celé odpoledne a stejně si zvládáme prohlédnout jen zlomek. Těší mě každopádně, že je tentokrát Sixtinská kaple méně zalidněná a dá se v ní chvíli postát. Lehce mě jen irituje, že musíme během návštěvy v závěru prohlídek dvakrát projít komplexem jídelen, prodejen suvenýrů a kaváren, což trvá vzhledem k davu málem deset minut. Ani v centru katolického křesťanství zjevně peníze nesmrdí a konzum má zelenou.
To vstup do baziliky sv. Petra naštěstí zůstává zdarma, takže jen chvíli čekáme na bezpečnostní kontrolu. Manželka už je dost unavená, takže se k Pietě netlačíme a prohlížíme si ji jen zdálky. Pak projdeme chrám a přesvědčím ji, že musíme ještě na kupoli. Bohužel ale zjišťujeme, že jsme přišli pozdě a nahoru nás už nepustí. Aspoň (další) důvod, proč se do Říma podívat zase.
Úterý je naším posledním dnem ve Věčném městě a nemáme už žádné konkrétní plány. Až během rána se rozhodujeme, co budeme dělat. Vybírám restauraci, ve které přeci jen jednou opravdu jíme a bavíme se se servírkou, jejímž nejoblíbenějším městem je Praha. V Il Fiammifero Strano nám chutná. Já jím tuňákovou pizzu, žena ravioli s rajčatovu omáčkou a bazalkou.
Pochvaluje si přitom nádobku s parmezánem, kterou nám donese obsluha, jako by v Česku přinesla třeba sůl nebo pepř. Jelikož máme oba středomořskou kuchyni ve značné oblibě a často si ji sami vaříme, jsou pro nás gastronomické zážitky v Římě stejně důležité jako obcházení slavných míst.
Co se těch slavných míst týče: ještě v hotelu jsme vymysleli, že si projdeme park Villa Borghese, který mi doporučil bratr. Manželku zároveň zajímá tamní Museo e Galleria Borghese. Naneštěstí však neseženeme vstupenky, takže nám nezbyde, než vymyslet něco jiného. No a jelikož máme oba rádi zvířata a po třech dnech obcházení soch a kostelů toužíme po jiném zážitku, kupujeme lístky do zoo Bioparco di Roma, která se nachází v severní části parku.
Lákají mě hlavně nosorožci, které jsem, co si vzpomínám, nikdy předtím naživo neviděl. Začínáme ale u kočkovitých šelem a trávíme snad půl hodiny jen u lachtanů a tučňáků. Zoo je totiž promyšleně postavená tak, aby měl návštěvník se zvířaty opravdové zážitky. Prosklenými panely a vypouklými okénky se podíváte i pod vodu a lachtan se dokonce pustí do lovu prstu, když mu ho nabízí jedna návštěvnice. Pronásleduje i moji ruku a manželka to celé natáčí.
Pak sledujeme slonici, která po vydatné večeři míří k pamlskům. Má je schované pod těžkou koulí, kterou musí odvalit chobotem. Jak je koule pryč, přiletí drzí holubi a snaží se paběrkovat. Slonice po nich ale švihne písek a systematicky je během jídla odhání, jako by člověk zfoukával z rukávu mravence. Straší i opodál sedící pávy, zdánlivě bez důvodu. Asi ji to prostě baví.
Vlci a medvědi spíš odpočívají, moc zábavy si neužijeme ani se šimpanzy a orangutany. V pavilonu plazů a obojživelníků si ale prohlížíme baštící škrtiče, smrtelně jedovaté žáby a roztomilého axolotla, jakož i drobounkou želvičku, která uždibuje salát. Nedaleko má výběh fenek, notoricky ostýchavé zvíře. Viděli jsme ho letos už krátce na Slovensku, tentokrát nemáme štěstí.
Krátce před zavíračkou ještě spěcháme ke kýženým nosorožcům a já tiše doufám, že už je nezavřeli (slonici totiž už cestou nevidíme). Naštěstí se dvojice šedých obrů stále ještě krmí a stíhám si je důkladně prohlédnout. Vracíme se k hotelu, ale ještě si skočíme pro večeři do nedalekého (Imperiale). Manželka chce ochutnat další ravioli, já bych si zase rád dal gnocchi s rajčaty. Až v hotelu však zjistíme, že obsluha spletla naši objednávku a dostali jsme úplně jiné jídlo. Sníme ho, ale je nám to trošku líto. Je to naše předposlední jídlo v Římě, ráno se ještě na cestu posilňujeme levnou street pizzou.
Závěrem tak už jen zmíním pár dojmů a zajímavostí, které se do výčtu zážitků nevešly. Řím je úplně příšerné město z dopravního hlediska. Pěšího turistu v úzkých uličkách neustále obtěžují auta a zejména skútry, často jedoucí poměrně rychle. Přemíra automobilové dopravy ústí i v pořádný randál u nejvýznamějších dopravních tepen, které bohužel nezřídka protínají trasy mezi památkami. Dále auta nezřídka blokují přechody a parkují tak natěsno, že se mezi nimi člověk sotva protáhne. Hromadná doprava je zároveň poměrně neatraktivní, protože metro se víceméně vyhýbá centru a autobusy bývají napěchované.
Jak už jsem výše naznačil, Italové obědvají později než Češi. Chcete-li jíst okolo 12. hodiny, vřele doporučuji omrknout předem otevírací dobu na internetu. V opačném případě se může stát, že vám bude kručet v břiše až do 13.
Přinese-li vám obsluha chleba s olivovým olejem a balsamicem, nelekněte se. Správný způsob jak tuhle pochoutku jíst: nalijete trošku olivového oleje na talíř, přímo do něj přilijete balsamico a chleba si pak namáčíte.
A co se římských podvodníků týče, nejsnazší zbraní proti nim je ignorace, prosté předstírání, že neexistují. Co jsem slyšel, bývají často napojení na nějakou mafii a varují před nimi i cedule u některých slavných památek. Můj konkrétní scammer také nerad slyšel slova: „Hey man, I know how this works.“
Řím je úžasné město, s velkým náskokem moje nejoblíbenější na světě. Přes všechen hluk a všudypřítomná auta mně pokaždné okamžitě vtáhne svou prastarou historií a silou života, která v něm i po všech těch tisíciletích pořád tepe. Nesmírně těžko se mi vůbec popisuje, co jsem při obou návštěvách cítil.
Jistě vím jen to, že se mi zpátky do tuzemského chladu a tmy pranic nechtělo (byť bych během pražícího italského léta jistě otočil názor). Stýskat se mi začalo okamžitě. Navíc jsem po dvou návštěvách ještě ani zdaleka nevyčerpal zajímavá místa, kam bych se rád podíval – napadají mě třeba katakomby.
Tak snad zase příště.