Už pátým rokem píšu pravidelně každý prosinec shrnutí uplynulých dvanácti měsíců. Tentokrát nebudou žádné barevné seznamy splněných a nesplněných cílů. Článek v původním formátu jsem napsal, ale nikdo si ho nikdy nepřečte. Letos mi tak nějak nepřišel upřímný. Sorry jako.
To nejdůležitější v bodech: 🔗
- Přešel jsem na hlavním počítači z Kubuntu na Manjaro, vřele doporučuji
- Povídka Noc zvonů skončila 8. v literární soutěži Vidoucí a možná se i dočká publikování
- Povídka On si začal vyšla před pár dny ve sborníku Pokřivenej svět péčí nakladatelství Gorgona, protože uspěla v soutěži Tovaryši kalamáře
- Můj YouTube kanál se ruší
- Moje stolní RPG Legenda o Stínu povýšilo na verzi 5.1.5.6
- Navštívil jsem Čachtice, Trenčín a Bratislavu. Vřele doporučuji, slovenské hrady často strčí ty naše do kapsy. Líbí se mi i vzdušné nábřeží Dunaje plné zeleně v hlavním městě
Co mě letos bavilo: 🔗
- A Little Hatred. Nová temná fantasy od osvědčeného Abercrombieho
- The Coddling of the American Mind. Jak vytváříme společnost křehkých podle Haidta
- The History of the Hobbit. Jak vznikala slavná Tolkienova knížka
- A Life on Our Planet. Prostě se podívejte. Nepotřebuje komentář
- The Social Dilemma. Odvrácená stránka sociálních sítí
- His Dark Materials. Druhá série se možná povedla i víc než ta první
- Hellblade: Senua’s Sacrifice. Videohra s naprosto perfektním příběhem, vyrazila mi dech. Maximálně doporučuji
- Doom 2016 a Doom Eternal. Nikdy mě nebavily střílečky. Pak jsem objevil Dooma a pochopil jsem, že se žánr dá dělat i tak, aby nestál za hovno
Z plánů na příští rok prozradím jenom málo. Rád bych napsal, zrevidoval, nechal zhodnotit a případně i odeslal nějaké televizi svůj první scénář, na kterém jsem nedávno konečně začal pracovat. Taky chci tento blog přesunout z platformy Blogger na nějakou, kterou nevlastní Google. V poslední době se rychle stává mým suverénně nejneoblíbenějším techologickým gigantem.
Nechutné šmírácké korporáty už ale nechme stranou, rád bych letos skončil něčím optimističtějším.
Letošek byl těžký a vůbec mi nevadí, že už je skoro za mnou. Jako nikdy předtím jsem si uvědomil, jak moc mi všichni chybíte – hlavně vy, které znám osobně, ale i vy, kdo kousek ode mě sedáváte v kavárnách nebo blokujete uličku v autobuse. Jsem si jistý, že mě to zase rychle přejde, až tohle domácí vězení skončí. Ale člověk si uvědomí co měl, teprve až to ztratí.
Podobně jako asi každý nevěřící pes jsem už párkrát dostal otázku, proč vlastně slavím Vánoce. Když jsem se nad tím pořádně zamyslel, došlo mi, že to dělám ze stejného důvodu, z jakého slavili lidé podobné svátky ještě dlouho před příchodem křesťanství.
Představte si, že žijete v nuzné chatrči a zásoby jídla a dřeva se pomalu tenčí. Mrzne, fouká ostrý vítr, šedé a depresivní dny trvají sotva pár hodin. Pak ale přijde slunovrat a noc se přeci jen trochu zkrátí. O trošičku. Zima sice ještě není ani zdaleka u konce, ale ten doušek světa navíc je vlastně předzvěstí. Slibem, že když ještě vydržíme, přijde zase jaro.
Vánoce jsou v jádru svátky naděje.
A právě tu bych nám všem nejvíc přál do nadcházejícího roku.