Co byste dělali, kdyby v Česku stávkovaly železnice? Co byste dělali, kdyby stávkovaly tři dny v týdnu celý čtvrtrok? Pokud si takovou situaci nedokážete ani představit, do Francie se raději nestěhujte. Protože přesně tak to tam vypadalo v době, kdy jsem tam byl já (a pokud vím, stávka pokračuje ještě doteď). V tomto článku se dozvíte, jak nám to zkomplikovalo život.
To ale předbíhám. Přes sobotu, kdy se s Klárou chystáme vyrazit do Le Puy-en-Velay, zatím ještě většina spojů normálně jezdí. Nasedáme proto v Saint Étienne na vlak a asi hodinu, možná hodinu a půl obdivujeme skalnatá údolí za okny, pokud tedy zrovna neprojíždíme jedním z četných tunelů. V takových případech se automaticky rozsvítí světla. Počítám, jak dlouho trvá, než zase zhasnou a dospívám zhruba k minutě – tedy minutě poté, co vlak opustí tunel.
Cestou se bavíme, ale také vysvobodíme jednu spolucestující, která uvízla za skleněnými dveřmi. Jsou pokažené a z její strany nejdou otevřít. Pokud bychom nebyli na místě, paní by se nejspíš projela o pár stanic dál, než plánovala. Nikdo další totiž v okolí neseděl. Když za použití mírného násilí otevírám dveře, dostane se mi díků ve francouzštině – tedy pravděpodobně, protože nerozumím ani slovo. Klára později zmiňuje, že místní mluví s jiným přízvukem, než třeba lidé ze Saint Étienne, ale to bych v životě nepoznal.
O chvíli později dorážíme do Le Puy. Jméno města mi něco vágně připomíná. Po chvíli si uvědomím, že z nějakého Le Puy pocházel Adhemar de Monteil, biskup a jeden z vůdců první křížové výpravy. Netuším ale, kolik měst s podobným názvem ve Francii existuje, takže považuji tuto variantu za dosti nepravděpodobnou. Záhy se ale ukáže, že jsem tipoval správně.
Nejdřív se ale před námi otevře fascinující panorama. Nad domy a starou románskou katedrálou se tyčí obří socha Panny Marie, které z protější skály na druhém konci města mává svatý Josef. Kdejaký kámen je tu starší, než Velkomoravská říše – do Le Puy prý dvakrát zavítal císař Karel Veliký.
Ze všeho nejdřív míříme do informačního centra, kde si hraji s jednou obrazovkou. Umí sice anglicky, nic moc s její pomocí ale nezjistím kvůli přihlouplému ovládání, kdy musím pomocí směrových šipek přesouvat kurzor myši. Klářin rozhovor se zaměstnanci uvnitř je o poznání úspěšnější.
Navštívíme katedrálu, která je zdobená spíše stroze, bezmála tisícileté stáří z ní ale doslova dýchá. Potom zamíříme k soše Panny Marie, kam se platí několik eur vstupného. Vyšplhat se dá ale nejenom na vrchol kopce, ale až do samotné hlavy světice, která má navíc různě po těle rozeseta nenápadná okénka s dechberoucími výhledy.
Opodál pod Marií pak klečí socha biskupa, pravděpodobně stavitele a všude po okolí jsou rozesety hlavně děl. Zprvu tomu nerozumíme, ale později se dozvíme, že Francouzi sochu odlili z roztavených ruských děl, která získal Napoleon III. během Krymské války.
Když se dostatečně porozhlédneme a užijeme si do sytosti silné poryvy větru, vyrážíme přes celé město k soše svatého Josefa. Cestou nás ale zaujme vysoký kopec, který se nedaleko tyčí – přijde nám, že z jeho vrcholku uvidíme Le Puy jako na dlani. Rozhodujeme se proto, že na něj vystoupáme.
To ale není tak jednoduché. Cestička okolo řeky se rychle mění v západoevropskou obdobu neprostupné džungle, takže se škrábeme do kopce mezi keři a trnitými úponky. Nakonec přemluvím Kláru, abychom si zkrátili cestu přes něčí soukromý pozemek, není to ale k ničemu. Čeká nás další cesta končinami, kam noha Francouze nejspíš nevstoupila už celé roky, než se konečně vydrápeme ke troskám jakéhosi domu.
Odtamtud už nás nečeká nic horšího, než prudké stoupání. Přes viklající se kameny ho absolvuji v běžeckých botách a bez zdravotního pojištění, což komentuji s přitroublými humory. Nakonec i přesto dorazíme na vrchol fyzicky i psychicky relativně v pořádku a pořídíme pár fotek. Ty, které zhotovím já, připomínají spíše práci opilého impresionisty, ale ten výhled o zvěčnění přímo prosí, takže nedokážu odolat. Utrpení předchozích desítek minut se tedy nakonec vyplácí.
Zpočátku máme obavy, zda se ve zbylém čase stihneme vrátit na nádraží, ale po silnici nám to jde nesrovnatelně rychleji a nakonec nám ještě zbyde asi půlhodina. Chceme ji využít k velmi opožděnému obědu, ale v bezmála dvacetitisícovém městě nedokážeme ani v centru najít jediný otevřený podnik. I ulice jsou téměř vymetené a o jediný rozruch se postará auto, které najede do protisměru a zablokuje cestu svatební koloně.
Nakonec tedy odjíždíme bez jídla, přesto ale spokojení. V Saint Étienne rostoucí hlad vyřešíme návštěvou Auchanu, který máme po cestě. Supermarket probudí moji zvědavost a nakonec si z něho odnáším třeba místní jahodové balení Tic Tacu, které jsem v Česku zatím neviděl. Chvíli přemýšlím i nad krevetami, protože rád zkouším nové věci. Klára je ale jíst nechce, takže se bojím, co bych s velkým balením udělal, kdyby mi nechutnalo.
Večer pak začíná stávka, takže se už v neděli a pondělí už nikam moc nedostaneme. Zas až tolik nám to nevadí, protože nás předchozí dva dny docela unavily a program si najdeme i v Saint Étienne. Zaběhneme si například asi sedmikilometrovou trasu po okolí, ač úplně nechápu, jak ji Klára dokáže sledovat – leckdy totiž vede nečekanými místy.
Navštívíme také ruský obchod, kde neodoláme vynikající zmrzlině a kupujeme také молоко с сахаром, asi nejvýznamnější slovanský civilizační přínos. Když pak ochutnám ruský višňový džus, přestávám věřit zápletce jisté Čechovovy hry. Vykácení višňového sadu mi přijde jako ekonomicky velice neprozíravý krok, když nápoj srovnám s těmi, které se prodávají v Česku.
Znovu také míříme do Auchanu, tentokrát hlavně proto, abych tam koupil potraviny na zpáteční cestu a taky něco místního na ochutnání pro rodinu a kamarády. Bonbóny ve tvaru zubních kartáčků nakonec po návratu dovezu k babičce, měkké ovocné kuličky a čokoládové sušenky sníme doma. V Brně si zase na bytě dáme fondue s kousky chleba, přesně jak si to pamatujeme z orgií v komiksech o Asterixovi. Toho mají mimochodem ve Francii i na nanucích.
Návštěva supermarketu nám také o místních leccos prozradí. Vůbec poprvé v životě vidím někoho, jak pohmatem kontroluje jakost bagety, než si ji strčí do košíku. Hloupý a značně neekologický mi oproti tomu přijde zvyk balit individuální kusy pečiva v sáčku do dalších plastových obalů. Za zmínku také stojí, že se sice skoro všude dá platit kartou, skoro vždy ji ale musíte zasunout dovnitř a vyťukat PIN. V Česku oblíbené bezkontaktní platby se tu příliš nerozšířily.
Během druhé návštěvy Auchanu také potkáváme Klářina známého z Tibetu, jehož jméno si naneštěstí nejsem schopný zapamatovat, natožpak vyslovit. Mluví ale anglicky, takže se chvíli bavíme. Ukazuje se, že před pár lety zavítal do Le Puy, takže s ním probereme nové zážitky. Ptám se, jak dlouho mu trvalo naučit se francouzsky a on odpovídá, že zhruba dva roky.
Nemůžu se nesmát, protože přesně tak dlouho jsem jazyk studoval já a nepamatuji si z něj téměř nic. Shodujeme se, že každodenní praxe a snaha dorozumět se s okolím hodně pomáhá, stejně ale cítím k jeho výkonu značný respekt. Ze všech jazyků, kterým jsem v životě věnoval aspoň pár hodin, mi francouzština přišla zdaleka nejobtížnější.
Tou dobou si už hledám zpáteční spoj. Chci se vrátit po zemi a cestou navštívit svou druhou sestřenici v Německu, rychle se ale ukazuje, že nemám šanci. Stávka vlaků nahnala Francouze do autobusů a valná většina linek je obsazená do posledního místa. Začínám se bát, že se do Česka ani nedostanu a vymýšlím pološílený plán, který počítá mimo jiné s tím, že se budu skoro celou noc procházet po Ženevě.
Klára mě odrazuje, takže pokušení narůstá. Napůl z legrace navrhnu, že aspoň obejdu tamní jezero, druhý pohled na mapu mi ale připomene, jak moc stihly od střední školy upadnout mé znalosti zeměpisu – zmíněná vodní plocha má na délku něco přes 70 kilometrů. Posléze přijdeme s nudnějším, leč daleko realističtějším plánem.
Ten je zhruba následující: ráno vstaneme po sedmé hodině, krátce předtím, než musí Klára do školy a vydáme se koupit lístek na vlak do Lyonu. Tam se projdu přes město, na autobusovém nádraží nasednu na Flixbus a něco přes 12 hodin pojedu do Mnichova. Tam počkám do půlnoci na spoj do Prahy a odtamtud se už snadno dostanu do Brna, v ideálním případě jen s dvacetiminutovou pauzou.
Noc před odjezdem není tak docela ideální, přes papírové stěny totiž slyším člověka, který o patro výš telefonuje. Trvá mu snad tři čtvrtě hodiny, než konečně zavěsí. Ráno pokračuje v podobném duchu, protože lije jako z konve. Jedeme proto na vlakové nádraží tramvajemi – jsem ale rád, že jsme je vyzkoušeli, neboť prý v Saint Étienne tento způsob dopravy nepřetržitě funguje už od roku 1881.
Cesta do Lyonu proběhne bez komplikací. Klára se sice obávala, že ve městě nebudu mít dost času na to, abych se dostal na autobusové nádraží, ale s tím není problém. Den předem jsem se zorientoval na Google mapách a tak si jenom užiji dopolední procházku po nábřeží. Znovu mě láká bazilika a na prchavý okamžik zvažuji, že se tam zaběhnu narychlo podívat. Je mi ale jasné, že v takovém případě vážně riskuji, že svůj autobus nestihnu.
Na nádraží mi trvá asi deset minut, než najdu správné nástupiště, i když hlavně proto, že vůbec nespěchám a zajdu si i na záchod. Pak čtu, dokud autobus nevyrazí. Kousek za Lyonem mě čeká poslední stránka Petersona, takže po letech znovu rozečítám Rothfussovu Kroniku královraha, tentokrát poprvé v angličtině. Díky tomu konečně naplno docením krásný překlad nedávno zesnulé české spisovatelky Jany Rečkové, který za originálem v ničem nezaostává (což nepíšu často).
Ze čtení mě trochu ruší rodinka na zadním sedadle, stejně jako fakt, že je autobus nacpaný k prasknutí. Už na první zastávce v Ženevě ale vystupuje mnoho lidí a zbytek cesty přes Švýcarsko už probíhá v poklidnějším duchu. Několikrát si ve čtení udělám dlouhou přestávku, nasadím si sluchátka a za zvuku Čajkovského hudby si užívám pohled na Alpy. Nemám sice k dispozici to nejlepší počasí, ale prstence mlhy okolo horských údolí jsou možná ještě krásnější, než by dokázalo být slunce.
Bern, potom Curych. Hodiny plynou rychleji, než bych považoval za možné. Čas se slévá a po přejezdu rakouských hranic mě překvapí, že už je večer.
Krátce po setmění nás zastavují policisté a vybírají si pasy a občanky. Trvá jim docela dlouho, než se jimi proberou a do auta si ještě volají dva cestující. Jedním z nich je i rodilý mluvčí angličtiny, který se v uplynulých hodinách bavil s kamarádem asi o dvě řady za mnou. Ten se sice po chvíli vrací, ale jenom nadává. Prosí svého společníka, aby se postaral o jeho věci a policisté si ho odvezou. Během noci pak vyslechnu ještě dva nebo tři telefonáty – respektive jejich méně zajímavou půlku: „Oh, man. I’m so sorry about that. That sucks.“
Mnichovské nádraží je rušné a přelidněné, ale za jednu z posledních euro mincí si tam skočím na záchod. V autobuse se mi tomu naštěstí podařilo vyhnout. Potom se projdu velice poklidným sousedstvím, kde podle všeho žijí samí lepší lidi. Ulice jsou dokonale čisté, zeleň úzkostlivě udržovaná. Dětská hřiště mají předpisové ploty, domy dýchají novotou. Úplně náhodou taky narazím na místní kampus Googlu.
Pak už je čas jet do Česka. Většina autobusu cestu prospí, ale mě usínání v dopravních prostředcích nikdy nešlo a zůstanu celou dobu vzhůru. Nad ránem se probudí můj mobil a začne ukazovat telefonní signál, takže vím, že jsme za hranicemi. Do Prahy přijíždíme se zpožděním.
Spěchám proto, abych si koupil lístek. U okének je ale narváno. Poradím tedy jenom zmatenému turistovi a proběhnu se přes Florenc, protože mi spoj odjíždí asi za dvě minuty. Včas zmerčím bankomat, vyberu hotovost a na poslední chvíli koupím lístek. Moje cesta je u konce.