Pomalu končí rok, kdy jsem přestal studovat, stál jsem u zrodu webu
Filmožrouti.cz, přestěhoval jsem se do Brna,
nechal jsem si přidat druhé
jméno a
úspěšně jsem absolvoval operaci
očí. Když
to napíšete takhle všechno za sebe, zní to docela jako úspěch. Můžu vám
ale upřímně přiznat, že mi v praxi spousta zmíněných životních voleb
připadala přinejmenším v nějakém období úplně mimo.
Letos jsem se naučil především to, že chci-li něco získat, musím si stanovovat konkrétní a pokud možno až nerealisticky optimistické cíle. Zároveň ale taky to, že odškrtávání splněných cílů v diáři není až tak úplně život v pravém smyslu toho slova. V sociální interakci se svým okolím jsem se pranic nezlepšil, jak jste pravděpodobně uhodli už z toho, že vůbec používám slovní spojení sociální interakce.
Ale čert to vem – loni jsem si aspoň pořídil mobil a letos jsem už dokonce stihl i upgradovat (byť jen díky vánočnímu dárku). Namísto staromódní tlačítkové Nokie mám teď zbrusu novou… tlačítkovou Nokii 3310. A jsem z ní naprosto na větvi, neboť v mých očích suverénně překonává libovolný dotykový smartphone, na který mi kdy padl zrak.
Vydrží asi tak půl milénia na baterky, umí přehrávat hudbu a prý dokonce i video, má zanedbatelnou hmotnost a kompaktní rozměry, díky nimž jej můžete bez potíží ovládat jednou rukou. Data posílá přes Bluetooth, což ušetří spoustu času stráveného rozplétáním kabelů a dokonce disponuje internetovým prohlížečem pro případ nouze. A foťákem, i když vhodným maximálně pro zachycení zajímavého inzerátu či vtipné malůvky na zdi.
Pointa je v tom, že tohle všechno je tak zhruba maximum, co od telefonu očekávám. Fakt nepotřebuji přístroj, který mi bude suplovat notebook nebo stolní počítač, protože v tom stejně nestojí za nic – kvituji také, že mě mobil každých pět minut neinformuje o tom, kdo si zase na Facebook vyfotil svou přesnídávku a obejdu se i bez GPS navigace, kterou si snad někteří pomalu zapínají i ráno na cestu do obchodu pro rohlík.
Úvodní hlubokomyslné pindy a následné okénko do světa prehistorických metod komunikace máme za sebou, podobně jako minulý rok – nastal tedy čas vyhodnotit úspěšnost letošních plánů.
Stejně jako loni se mi nepovedlo všechno, co jsem chtěl stihnout, ale
tentokrát jsem s výsledkem přeci jen spokojenější. Prioritní projekty
fungují a to je hlavní. Letošek byl dost možná nejnáročnějším rokem mého
dosavadního života, ve výsledku však stál za všechnu tu námahu. To jsem
loni s čistým svědomím prohlásit nemohl.
A tyhle věci se podařily ostatním – ne tedy nutně letos, ale já jsem se k nim letos dostal:
- The Blood Mirror (Lightbringer #4). Brent Weeks vládne. A naservíroval nejedno šokující odhalení.
- Shattered Sea Trilogy. Joe Abercrombie a young adult? Zatraceně to funguje!
- The Core (The Demon Cycle #5). Peter V. Brett uzavřel čtivou a hezky špinavou démonskou sérii.
- Red Country. Standalone kniha Joa Abercrombieho ze světa First Law.
- The Heroes. Už třetí příčka pro Abercrombieho, ale co mám jako dělat?
- Noční labuť. Prvotina mé šéfredaktorky Zuzany Hartmanové a jediná česká kniha v žebříčku.
Oneiros.
Můj oblíbený německý spisovatel Markus Heitz a první překladovka v
seznamu.
8) The Tournament at Gorlan (RA: The Early Years #1). Až překvapivě
milý návrat do dětství s Johnem Flanaganem.
9) Sharp
Ends.
A potřetí Abercrombie, tentokrát s povídkovou sbírkou.
10) Nové
Pompeje.
Daniel Godfrey se sice snažil, ale dopadlo mu to těžce průměrně.
Letos není žebříček ani zdaleka tak reprezentativní jako loni, těch dvanáct uvedených knih totiž představuje valnou většinu fantasy literatury, co jsem stihl přečíst. Přinejmenším úvodní trojice ale fakt stojí za všechnu vaši pozornost.
- Logan. Už v březnu jsem si opatrně připouštěl, že asi nic lepšího neuvidím. A neviděl jsem.
- Rick and Morty. Díky Radimovi nově asi můj nejoblíbenější seriál všech dob.
- Blade Runner 2049. Takhle se dělá pokračování po letech, piště si poznámky.
- Kingsman: Zlatý kruh. Dvojka byla slabší, ale zase měla nejlepší letošní filmový moment.
- Dunkerk. Audiovizuálně překrásné, Tom Hardy umí skvěle hrát očima.
- Válka o planetu opic. Asi nejslabší z trilogie, ale Serkis si to pořád dává.
- Barry Seal: Nebeský gauner. Cruise si u mě zachránil jméno po zpackané Mumii.
- The Shannara Chronicles. Druhá sezóna, druhý nejlepší seriál letoška. Běž se vycpat, Hro o trůny.
- Star Wars: Poslední z Jediů. Předaleká galaxie se po Abramsově vpádu trošku vzpamatovala.
- Lucifer. Stejně břitké dialogy jako loni, postavy pořád zajímavé, jen nic moc nadto.
U filmů a seriálů jsem udělal výjimku a vybíral jsem jenom z letošních novinek: jinak by totiž první příčky opanovaly filmy jako Láska nebeská, Vykoupení z věznice Shawshank nebo první Vetřelec. Ano, plnil jsem kvůli Filmožroutům díry ve svém vzdělání. Za zmínku stojí nepřítomnost marvelovek. Nejlepší mi letos přišel nový Spider-Man, ale ten by skončil až 11. nebo 12.
- Audiomachine: Bang and Burn. Potřebujete trochu nakopnout? Poslužte si.
- The Elder Scrolls Online: A Land of War and Poetry. TESO nesnáším, ale tuhle hudbu miluju.
- Max Richter & Taevus: Haunted Ocean Extended Mix. Prodloužená verze soundtracku z Valčíku s Bašírem.
- Marvin Kopp: Prophet. Z Enderalu. Tahle hudba mi hrála k nejlepšímu videohernímu zážitku letoška.
- Epikus: Armageddon’s Advent. Původně z roku 2016, ale mám dojem, že jsem ji objevil až letos.
- Love Actually: PM’s Love Theme. Tak se téhle mé nové komediální závislosti stejně nezbavíte.
- Game of Thrones: Truth. Skladatel Ramin Djawadi se opět předvedl. Nejlepší seriálový soundtrack letoška.
- L’Orchestra Cinématique: Carol of the Bells. Pro epické předělávky vánočních koled mám velkou slabost.
- Rogue One: Your Father Would Be Proud. Jak mívám rád hudbu Johna Williamse, posledních pár let Michael Giacchino vede.
- World of Warcraft: Battle for Azeroth. Ano, mám na mysli tu trailerovou hudbu, kterou nikde nedokážu najít izolovanou.
Jak jistě víte, poslouchám skoro výhradně jen hudbu beze zpěvu. Neřadím taky autory klasické hudby, protože by pak nejspíš nezbylo místo pro nikoho jiného a výběr není tak docela reprezentativní, poněvadž nemám dokonalý přehled v tom, co všechno jsem v uplynulém roce poslouchal.
- The Atheist’s Guide to Reality. Alex Rosenberg stvořil něco, co mě budí ze snů ještě skoro rok po dočtení.
2) Letter to a Christian Nation. Skvěle vyargumentováno, citlivě a přitom nekompromisně napsáno. Thumbs up pro Sama Harrise.
3) How to Win Friends and Influence People. Protože Dale Carnegie nás měl už před osmdesáti lety prokouknuté.
4) Faith Versus Fact. Pokud neznáte Jerryho Coyna, měli byste to napravit. Bude se o něm mluvit.
5) The Magic of Reality. Sdílím Dawkinsovu tendenci žasnout nad naším vesmírem, takže jsem útlou knížku doslova zhltnul.
6) Mortality. Christopher Hitchens píše o tom, jak umírá na rakovinu. A zachovává si břitké pero i smysl pro humor.
7) The End of Faith. Z větší části brilantní, Harrisově fascinaci spiritualitou ale popravdě příliš nerozumím.
Zůstanu na sedmi. Přečetl jsem toho sice víc, ale ne o tolik, abych mohl s klidným srdcem přidat další tři podobně silné knihy. Všech sedm ale aspoň stojí za (v některých případech několikanásobné) přečtení. To se přinejmenším o posledních dvou titulech z fantasy seznamu tak úplně napsat nedá.
Napřesrok bych rád přidal ještě kategorii YouTube video, protože třeba Mind Field Michaela Stevense si zmínku fakt zasluhuje. Stejně jako tohle.