Poslední z Jediů Riana Johnsona je v podstatě pravým opakem předloňské sedmé epizody. A je to tak dobře. Slavná filmová série Star Wars už opravdu potřebovala nějaký mohutný impuls, který by ji postrčil nějakým dosud neprozkoumaným směrem. Letos ho dostala – tedy možná, protože si budeme muset ještě dva roky počkat, co s příběhem provede staronový režisér J. J. Abrams.
**
**
Ten totiž na jednu stranu v předloňské sedmičce docela slušně představil nové postavy, na stranu druhou se ale jeho příběh utápěl v referencích a mohutně čerpal ze starší originální trilogie. Zase jednou jsme viděli zničení vesmírné superzbraně, která se od Hvězdy smrti lišila spíš jen kosmeticky a povědomý byl i příběh osiřelé Rey, v níž se znenadání počaly probouzet netušené schopnosti.
Novinka ale dává od první minuty najevo, že tentokrát se podle zaběhnutých pravidel fakt hrát nebude. Po euforii z vítězství nad zlovolným Prvním řádem totiž přichází studená sprcha, když generál Hux zastihne flotilu Odboje uprostřed evakuace a přežití celé povstalecké organizace se ocitne na ostří nože. Našim hrdinům hrozí, že prohrají válku ještě předtím, než pořádně začala.
Někteří snad ještě spoléhají na to, že se z exilu vrátí legendární Luke Skywalker a stane se majákem naděje pro utlačované obyvatele galaxie. Marná sláva – mistr Jedi se zpátky do středu dění opravdu vracet nechce a proti dotírající Rey nasadí těžkokaliberní suchý humor, který je po dětinském třeštění některých starších epizod pro diváka příjemnou změnou.
Lukův představitel Mark Hamill vůbec předvádí po většinu času podobný herecký koncert, který Síla se probouzí dopřála Harrisonu Fordovi. Vedle něj ale jistě stojí za zmínku i výkon Adama Drivera v čím dál zajímavější roli Kylo Rena. Ten si pro sebe krade každou scénu, ve které se objeví, a podává jednoznačně nejlepší výkon z celé mladé generace herců.
Za zmínku stojí ještě solidní Snoke Andyho Serkise a poslední rozloučení Carrie Fisher s postavou Leii. Své momenty mají i Poe Dameron Oscara Isaaca nebo viceadmirálka Laury Dern, obě postavy by však potřebovaly trochu víc prostoru.
Ten mohly dostat třeba na úkor dějové linky Finna a jeho nové spojenkyně Rose, která jinak perfektně odměřené tempo vyprávění prokládá únavnými sociálními komentáři a dosti generickou digitální akcí. Vůbec by jí neuškodilo zásadní prostříhání, popřípadě úplné nahrazení nějakým zajímavějším příběhovým obloukem.
Jinak se ale během dvouapůlhodinové jízdy předalekou galaxií asi ani nestihnete nudit. Zvlášť v závěru, kdy Rian Johnson s ďábelským smíchem převrací všechna vaše očekávání a dočkáte se naprosto zásadních příběhových zvratů. Osmá epizoda se vůbec nebojí velkoleposti a trhá na cáry stereotypy, které si obvykle spojujeme s prostředími díly trilogií, za což jí patří velký dík.
Ještě hlasitější poděkování si však zaslouží pečlivá odměřenost, s jakou režisér a scénárista v jedné osobě svůj příběh servíruje. Vizuální stránka je perfektní – nebojí se praktických efektů, aniž by si z nich však dělala modlu jako Abramsova sedmička. Humoru je přesně tolik, aby odlehčil ta nejtemnější místa filmu. Nikdy se ale nestane otravným, dokonce ani když se týká odporně roztomilých ptakokřeččích porgů.
Na první poslech více zaujal i soundtrack Johna Williamse, oproti prequelové i originální trilogii se však stále drží až moc v pozadí. Nic, co by se podobalo imperiálnímu pochodu či hudbě doprovázející souboj Qui-Gona a Obi-Wana s Darthem Maulem opravdu radši nečekejte.
Vzato kol a kolem, Poslední z Jediů je zatraceně solidním příspěvkem do populární série. Příběh by však chtěl přeci jen trochu učesat, schopnosti poskytované hrdinům Sílou zase občas smrdí tisíciletým trikem deus ex machina a závěr snímku roztažený přes dobré tři čtvrtě hodiny některé diváky zaručeně unaví.
Pokud ale tohle všechno představuje nutnou daň za novou krev, kterou osmá epizoda vlévá do již poněkud zkornatělých žil letité vesmírné série, budiž.
