Když John Flanagan před lety sepisoval povídky o mladém hraničáři Willovi, aby přivedl svého syna Michaela ke čtení, netušil, do čeho se vlastně pouští. Po letech se k nim totiž vrátil a přetvořil je v plnohodnotný román, který nazval Rozvaliny Gorlanu. Z příběhu se rychle stal fenomén a Flanagan se proto vrhl na jeho pokračování. Záhy vybudoval rozsáhlý fantastický svět, který už pro literaturu nadchnul celou generaci čtenářů.
Je snadné pochopit oblibu, kterou si Hraničářův učeň získal. Žánr fantasy už existuje nějaký ten pátek a pustit se třeba do takového Pána prstenů není zvlášť pro mladší čtenáře žádná legrace. Nejenže se změnil styl, jakým autoři píší – změnil se i sám způsob konzumace psaného slova. Čtenáři příliš staří na pohádky a naopak příliš mladí na dospělou fantastiku proto rádi sahají po knihách, které s oběma světy uzavřely kompromis.
Ve Flanaganově světě dobro stále zpravidla vítězí nad zlem, král panuje moudře, šlechta soudí spravedlivě a feudální zřízení nijak nebrání sirotkům vstupovat do královských rodin. Na druhou stranu v něm lidé umírají, upadají do tenat depresí či drogových závislostí a doplácejí na krvežíznivost nebo chamtivost. Příběhy se nebrání idealizování, ale nebojí se vystavit postavy nebezpečí.
Není náhoda, že Hraničářův učeň spatřil světlo světa poté, co s podobným receptem uspěl Harry Potter. Nesnaží se však svého staršího sourozence jen bezmyšlenkovitě napodobovat. Na rozdíl od chlapce, který přežil – a je proto už od první kapitoly něčím zvláštní – si totiž Will musí své místo na slunci teprve postupně vydobýt a můžete se vsadit, že přitom udělá mnoho lidských chyb.
Jako každý budoucí hrdina má samozřejmě svého mentora, hraničářského mistra Halta. Ten patří mezi vůbec nejoblíbenější postavy čtenářů, neboť se nebojí okořenit příběh špetkou sarkasmu. Flanagan píše zpravidla lehkým perem, a to nejenom dialogy – právě proto umějí jeho příběhy pohltit i ty, kdo zrovna nespadají do jejich cílové skupiny.
Atraktivní je i svět, v němž se hraničářská dobrodružství odehrávají. Odráží totiž do značné míry ten náš – jeho Skandijci jsou obdobou našich loupeživých vikingů, ústřední království Araluen se nachází na ostrově podobně jako Anglie a hrdinové se postupně střetnou třeba s válečníky z pouštní Aridy nebo kočovnými Temudžaji z dalekého východu.
Nečekejte samozřejmě lekci historie: kultury z reálného světa jsou v tom Flanaganově vyobrazeny velmi romantickým, ba až naivním způsobem. Autor se občas musí viditelně snažit, aby některé jeho národy působily uvěřitelně a aby zároveň neztratily veškeré čtenářovy sympatie. Napětí, které vládne mezi temnější fantastikou a pohádkami, se občas znatelně projevuje.
A když už jsme u fantastiky: najít v příbězích její prvky není vůbec jednoduché. První knížky se sice zabývají konfliktem království Araluenu s lordem Morgarathem, jemuž slouží legie myšlenkami ovládaných příšer, později se ale v ději už nic nadpřirozeného neobjevuje snad až někdy zhruba do desátého dílu série, kde je jemně naznačena možnost existence přízraků.
Hraničářův učeň je zkrátka v jistém smyslu jediný svého druhu. Mixuje do svých příběhů velmi rozmanité ingredience a zatím mu to docela vychází. Po dvanácti svazcích se ale nevyhnutelně projevila jistá únava materiálu a Flanagan v poslední době proto svůj vesmír rozšiřuje do nových směrů.
Představil dalšího hrdinu Hala ze Skandie, luky a šípy vyměnil za lodě a sekery a vybudoval paralelní sérii Bratrstvo, která zatím čítá šest knih. V prequelech nazvaných První roky zase popisuje kariéru Willova mistra Halta a celé starší generace hraničářů.
Takové množství pokračování je bezesporu samo o sobě důkazem, že se Flanagan trefil do vkusu velkého množství nejen začínajících čtenářů. Ti rádi překousnou autorovo občas až příliš okaté mentorování a nevadí jim samozřejmě ani ústupky v historické oblasti. Chtějí napínavý, odsýpající příběh se zajímavými, sympatickými postavami, kde je občas leccos v sázce, ale dobro nakonec přeci jen triumfuje. A Flanagan je zatím nikdy nezklamal.