Série Transformers rozhodně není pro každého. Pokud ale dokážete ocenit její bizarní mytologii, koňské dávky patosu a okaté cílení na primitivní pudy, můžete se zvlášť při sledování prvního filmu přímo královsky bavit. S přibývajícími pokračováními se ale kouzlo obřích robotů poněkud vytratilo. Možná i proto se chtěl režisér Michael Bay se svou ságou rozloučit ve velkém. Dopadlo to až děsivě špatně.
Natahované flashbacky byly vždycky součástí transformeří receptury, takže se divák ani tentokrát jistě nepozastaví nad tím, že příběh začíná v temných dobách po pádu Západořímské říše. Politicky korektně barevná armáda barbarů útočí na stejně politicky korektně barevnou armádu krále Artuše, všichni mají zbraně a zbroje, které vůbec nepatří do dané historické epochy, a střílejí po sobě trebuchety, které se v Evropě rozšířily až o hezkých pár staletí později.
Potud je ještě všechno v pořádku. I následná konverzace mezi ožralým Merlinem a transformerem, od kterého „čaroděj“ potřebuje kouzelnou hůl, ničím nevybočuje ze standardních scénářů série. Pak se ale přesouváme do současnosti, kde se ukazuje, že obřích robotů na naší planetě stále přibývá, lidi je nemají rádi a vyhošťují je na Kubu. Zvlášť spadeno mají na Deceptikony, neváhají ale šikanovat ani hodné Autoboty, když je jejich vůdce Optimus Prime kdesi daleko ve vesmíru.
Vynálezce Cade se mezitím snaží ty milejší z transformerů ilegálně zachraňovat. Nemá ale zrovna nejlepší den. Oba roboti, pro které si přišel, zemřou na zranění způsobená lidmi a jeden z nich Cadovi přes jeho námitky vnutí jakousi zvláštní pečeť. Aby toho málo, na mechanika se ještě nalepí čtrnáctiletá Izabella, které transformeři zabili rodiče…, a tak s nimi z nějakého důvodu žije. Ehm.
Pak už vysvětlovací část snímku končí a s ní se ztrácí i jakékoli atrofované zbytky příběhu, které možná Poslední rytíř kdysi měl v nějaké hodně rané verzi scénáře.
Zbytek filmu tvoří zcela náhodný slepenec cool scén z třiceti různých konkurenčních blockbusterů, které jsou bez jakékoli vize splácané do sebe, úplně popírají všechno, co si možná pamatujete z předchozích dílů série a místy protiřečí i samy sobě. Aby vás snímek ještě víc zmátl, využívá i v klidných scénách zběsilý střih. Krom toho se neustále mění rozměry obrazu podle toho, jakou kamerou byl ten či onen záběr pořízen – klidně i třikrát za deset sekund.
Abyste si čirou náhodou nestihli oblíbit nějakou postavu, napsali všem hrdinům (tři!) scénáristé skoro výhradně jenom přiblblé dialogy. Když hrozí, že už se o charakteru té či oné bytosti něco dozvíme, objeví se na plátně úplně náhodný transformer z předchozího nebo před předchozího filmu a obvykle se tak se projde před kamerou, aniž by jeho přítomnost k čemukoli přispěla. Jindy udělá někdo – obvykle Hopkinsův lord Burton nebo robotický sluha Cogman – nějaký zcela nesouvisející vtip.
Ne, ani trochu nepřeháním. Z hrdého vůdce Autobotů Optima se v několika trapných okamžicích podaří udělat malé rozmazlené děcko, které se vymlouvá, že ve válce o Cybertron si začal Megatron.
Oproti předchozímu dílu se navíc nepovedl ani soundtrack. Jeho autor Steve Jablonsky totiž jenom vykrádá vlastní motivy z minulého desetiletí. Vizuální efekty samozřejmě vypadají krásně, ale co je to platné, když snímek neobsahuje jedinou zapamatovatelnou akční scénu?
Mohl bych do Posledního rytíře kopat ještě hodně dlouho a myslím, že by si to všechno zasloužil, ale coby bývalý fanoušek série jsem spíš naprosto frustrovaný než naštvaný. Michael Bay natočil nejen zdaleka nejhorší Transformers, ale i nejhorší snímek své kariéry zodpovědný za nejméně uspokojivou návštěvu kina, kterou jsem absolvoval za celé roky.
Jistě, už od začátku série se choval jako malé dítě, které si poněkud destruktivně hraje s hromadou nových hraček – ale to bylo na jeho přístupu právě tak sympatické. Pětka na vás ty hračky už jenom šíleně dlouhých sto padesát minut blije v nepřetržitém proudu, abyste se jimi zadávili.
PS: Pokud vím, šlo o nejnižší hodnocení za celou dobu existence Dagona. Jsem na sebe hrdý.