Na doporučení jsem se podíval na film God’s Not Dead – dozvěděl jsem se, že mě prý třeba osloví (rozuměj: vyvede z ateistické fáze vzdoru zpět k jediné pravdě Kristově). A protože jsem Sajrajt dokoukal už před nějakým tím pátkem, měl jsem k dispozici i tolik potřebnou masochistickou náladu. Navíc jsem toho názoru, že ani otevřená křesťanská propaganda nemusí být vždycky špatným filmem – některé filmy Alexe Kendricka jsem svého času dokoukal víceméně bez újmy na zdraví. God’s Not Dead je ale přímo děsivě špatný.
Bavil jsem se u něj vlastně jenom jednou. Dva pastoři se snažili nastartovat několik různých aut a nikdy se jim to nepodařilo. Tím se zdrželi ve městě, mohli udělat to, co po nich Pánbůh žádal a následujícího dne se stačilo pomodlit a dříve nepoužitelný vehikl začal opět fungovat. Mám pro naivně podané kouzelnické triky jistou slabost.
Dějová linie s mladou muslimkou, která poslouchala Bibli jako audioknihu tak dlouho, až se nakonec rozhodla přejít ke konkurenčnímu náboženství, byla oproti tomu strašně líná. Dívčin údajně konzervativní otec své dceři sice přikazoval nosit hadr přes obličej, ale vůbec se nestaral o její odhalená ramena a upnuté rifle. Z takového odívání přitom chytají v jednadvacátém století amok i někteří tradiční katolíci, natožpak uctívači pouštního proroka.
Kdesi v pozadí se pak odehrával ještě příběh reportérky, která zjistila, že má rakovinu, ale ten byl tak bídně zahraný a místy nechtěně vtipný, že se mi do něj ani nechce moc rýt.
Ve zbytku článku se proto budu věnovat nejpodstatnější lince snímku, která zobrazuje konflikt mezi omezeným, verbálně agresivním, zakomplexovaným ateistickým profesorem a uctivým, velkorysým, nadaným novým studentem.
Všechno začíná na první hodině filosofie, kde přišel z mé strany vůbec první z nakonec nesčetné řady facepalmů. Profesůrek napíše na tabuli seznam několika jmen velikánů světového myšlení a řekne, že vzhledem k tomu, že byli všichni ti lidé ateisty, můžeme debatu o (ne)existenci Boha prohlásit za ukončenou.
Autory dementního scénáře ani trochu netrápí, že přiřkli ateismus i lidem, u nichž není tak úplně jistý (např. David Hume), navíc hned ze začátku prezentují divákovi svoji naprosto bizarní fascinaci argumentem autoritou. Z kostela jsou asi zvyklí, že se musí věřit tomu, čemu se musí věřit – ve filosofii je ale důraz kladen na koherentní logiku a utloukání oponentů slavnými jmény jde přímo proti jejímu duchu.
Můj WTF pocit se ještě prohloubil, když zlý ateista profesor Raddison rozdal svým ovečkám studentům prázdné papíry a instruoval je, aby na něj napsali Bůh je mrtev a připojili svůj podpis. Taková scéna už není jen směšná, ale vysloveně trapná – nutit někoho, aby něco takového udělal, je v každé slušné zemi včetně Spojených státu protiústavní a tvůrci si to jednoduše vycucali z prstu.
Nebo se vlastně spíš inspirovali ve vlastních, křesťanských univerzitách, které po svých studentech přesně takovouto hanebnost požadují. Svoboda náboženství zjevně podle mnohých lidí neznamená i svobodu od náboženství. Pokud mi nevěříte, mrkněte třeba na stránky křesťanské vysoké školy v Coloradu, kde musíte odkývat mimo jiné bláboly o trojjedinosti Boha, vzkříšení mrtvých a Bibli jako božím slovu.
Ale dost nimrání se v pokrytectví autorů filmu, pro diváka bude jistě zajímavější samotná debata, která se mezi profesorem a jeho studentem záhy rozvine. Nebo ne?
Ne.
Už první věta, kterou mladý Josh Wheaton vypustí z úst, je pěkná volovina. Mluví o vědcích, kteří dvě a půl tisíciletí souhlasili s Aristotelem, že je vesmír statický. Věda tak jak ji známe přitom vznikla až v období osvícenství.
Student následně tvrdí, že Bible měla celou dobu pravdu a předběhla tak chudáky upachtěné vědce o několik koňských déle. Boží slova „Budiž světlo!“ totiž samozřejmě odstartovala Velký třesk a ten, kdo si nedokáže jazyk Písma jednoduše přeložit do moderních pojmů, je ignorant.
Už jsem na Anekronu kdysi psal, že nevím, jak vznikl vesmír. Popravdě to neví vůbec nikdo a existuje mnohem více možností než jen ta, že se stvořil sám nebo že ho stvořil Bůh, jak se nám film snaží namluvit. Neznalost nás navíc ani v nejmenším neopravňuje strčit do prázdného místa dědečka na obláčku*, který nemá rád předkožky, homosexualitu a čas od času rozpoutává genocidy.
* Poznámka pro všechny Váchy a Halíky: Samozřejmě si nemyslím, že si křesťané představují Boha jako nebeského staříka. Některým stačí samozřejmě ke štěstí jen hlas v jejich hlavě.
Slabina argumentace stvořitelem se navíc ukáže záhy, když se jedna kolegyně Joshe Wheatona slovy britského ateisty Richarda Dawkinse zeptá, kdo tedy stvořil Boha? Protřelý student samozřejmě provede klasický křesťanský úhybný manévr a prohlásí, že křesťané věří v nestvořeného Boha, takže celá otázka postrádá smysl, což je samozřejmě děsně pohodlné… ale taky dost nepřesvědčivé. Podobným způsobem si můžete nadefinovat, co se vám zamane, pokud ale nepředložíte důkazy, nemůžete se divit, když vás nikdo nebude brát vážně.
Joshovu hru se slovíčky navíc dost hatí kreacionisté, kteří berou Bibli doslova a vědí, že se vědeckému poznání ani trochu neblíží – tím hůř podle nich pro vědecké poznání.
Úplně stejnou snahu vecpat Boha do všech možných mezer, které mu chudákovi ještě zbyly (Diův blesk nebo duhu po potopě už božstvům věda naneštěstí sebrala), předvádí student i ve druhé části své obhajoby. Protože ještě přesně nevíme, jak na Zemi vznikl život (máme ale mimochodem několik dost dobrých hypotéz), vymyslíme si, že to udělal neviditelný kouzelník a máme vystaráno! Chudáci vědci v bílých pláštích se roky moří v laboratoři, a přitom je to tak jednoduché. Stačí jen věřit!
Zdaleka nejzajímavější je tak nakonec třetí Joshova přednáška, ve které se chrabrý intelektuální hrdina pokouší vypořádat s problémem zla. Pro filosofické laiky ho shrnu v klasické formulaci, v níž se objevuje u Davida Huma.
Chce Bůh zabránit zlu, ale nedokáže to? Pak není všemocný.
Může mu zabránit, ale nechce? Pak je zlovolný.
Může mu zabránit a chce? Kde se pak bere zlo?
A pokud nemůže a nechce – proč jej vůbec nazývat Bohem?
Josh Wheaton samozřejmě reaguje tím nejprovařenějším způsobem: tvrdí, že je existence (dočasného) zla nutná kvůli lidské svobodné vůli. Podobná odpověď je mezi křesťany asi nejobvyklejší a najít ji můžete různě (nejen) po českém internetu.
Snad vás nepřekvapí, že vůbec nefunguje. Vyvolává spoustu dalších otázek – třeba zda Bůh mohl stvořit svět se svobodnou vůlí, ale beze zla, zda nemohl alespoň redukovat zlo na snesitelnější úroveň, když už by nutně muselo být, zda je Nejvyšší podřízen zákonům logiky či nikoli – ani jedna odpověď dle mého není pro klasického věřícího nijak zvlášť uspokojivá.
Americký filosof Daniel Fincke, z jehož obsáhlých poznámek jsem při psaní tohoto článku místy vycházel, ale postřehl ještě další chybu argumentu, která mi popravdě nikdy nepřišla na mysl.
Boha Bible totiž nějaká lidská svobodná vůle vůbec netankuje. V průběhu Starého zákona zatvrzuje srdce každému, kdo se mu znelíbí, aby ho mohl následně efektně zničit. Abychom si ale nemysleli, že se tak choval jenom kdysi, podává nám stejnou zprávu i novozákonní epištola Římanům:
Co tedy řekneme? Je Bůh nespravedlivý? Naprosto ne! Mojžíšovi řekl: ‚Smiluji se, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji.‘ Nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se namáhá, ale na Bohu, který se smilovává. Písmo přece říká faraónovi: ‚Vyzdvihl jsem tě, abych na tobě ukázal svou moc a aby mé jméno bylo rozhlášeno po celé zemi.‘ Smilovává se tedy, nad kým chce, a koho chce, činí zatvrzelým. (Řím 9:14-18)
Čtete tam něco o svobodné vůli? Protože já teda rozhodně ne. A o pár veršů dále:
Jestliže Bůh chtěl ukázat svůj hněv a zjevit svou moc, a proto s velkou shovívavostí snášel ty, kdo propadli jeho hněvu a byli určeni k záhubě (…) (Řím 9:22)
Určeni k záhubě. Hmm. To zní opravdu velice svobodně.
Profesor-ateista navíc přímo ve filmu (kupodivu naprosto správně) poukazuje na další fatální chybu argumentu svobodnou vůlí, totiž že je na světě strašně moc zla, za nímž žádné lidské rozhodnutí nestojí a ani stát nemůže. Zmiňme přírodní katastrofy, epidemie, které zahubily víc lidí, než všechny války dohromady nebo třeba nepřízeň počasí vedoucí k neúrodě a hladomoru.
Ani to ale ještě nestačí – domnívám se totiž, že vysvětlení zla svobodnou vůlí naráží ještě na jednu zásadní potíž, totiž na nutnost dokázat existenci samotné svobodné vůle. Naše vnitřní zdání, že činíme vědomé, neovlivněné volby samozřejmě nemůže stačit. Máme spoustu dobrých důvodů domnívat se, že jsou naše mentální stavy založené na fyzice a chemii mozku a platí pro ně tedy úplně obyčejné zákony akce a reakce.
Víme, že nádory na mozku mohou výrazně ovlivňovat chování nemocných. Známe Phinease Gage, který to kdysi schytal dlouhou železnou tyčí do hlavy, nezemřel, ale jeho osobnost se naprosto změnila. Máme výzkumy Benjamina Libeta, jež přesvědčivě ukazují, že naše vědomá reflexe světa okolo nás je proti reakcím těla značně zpožděná. Víme, že se rozhodujeme ještě dřív, než si svou volbu uvědomíme, jak ukazuje třeba nová série Mind Field amerického popularizátora vědy Michaela Stevense.
Ale dost o svobodné vůli – téma je to neobyčejně rozsáhlé a žádalo by si až příliš mnoho prostoru, kdybychom je chtěli aspoň trochu prozkoumat. Zbožný student se jím beztak příliš dlouho nezabývá a raději tvrdí, že bez Boha není možná absolutní morálka a jeho profesor je tudíž pokrytec, když by klidně obvinil z podvádění někoho, kdo by si přinesl tahák.
Snad nemusím znovu opakovat, že milé, společensky zodpovědné chování je evolučně výhodné a nějakého nebeského zákonodárce vůbec nepotřebuje. Morálka také nemusí být vůbec „absolutní“, aby byla objektivní – existuje značné množství morálních systémů, které si bez Boha pohodlně vystačí, a přitom nejsou relativistické. Pokud byste se chtěli dozvědět víc, doporučuji třeba skvělé video z kanálu QualiaSoup.
Já si totiž ještě neodpustím okomentovat závěr celé diskuze, v němž se dozvídáme, že ateistický profesor filosofie ve skutečnosti nenávidí Boha a viní ho za své životní potíže. Josh Wheaton dramaticky ztiší hlas a definitivně vyhraje debatu jednoduchou otázkou: „Jak můžete nenávidět někoho, kdo neexistuje?“
Někteří ateisté žijí šťastné životy, jiní nikoli. Úplně stejně jako věřící lidé. K Bohu samozřejmě nenávist nechovají a na nervy jim leze spíš jeho fanklub, který přežívá jen díky systematické indoktrinaci dětí a vyhrožování peklem všem, kteří by chtěli zdrhnout z otcovské náruče, často prosazuje vyučování kreacionistické pavědy na školách, je posedlý tím, co tropí lidé ve volném čase se svými pohlavními orgány a v různé míře by chtěl omezovat práva žen, homosexuálů nebo lidí, kteří nevěří křesťanskému učení.
Když nad tím ale tak přemýšlím, dokážu si představit i situaci, ve které lze Boha konzistentně nenávidět a zároveň nevěřit v jeho existenci – to tehdy, když jej považujeme za literární, či chcete-li mytologickou postavu. Sympatie nebo antipatie cítíme k mnoha imaginárním charakterům, tak proč by měl být hlavní hrdina a údajný autor Bible nějakou výjimkou? V tomhle ohledu nemůžu než souhlasit s Dawkinsovou poznámkou z Božího bludu, že je starozákonní Bůh patrně nejprotivnější postavou v celé beletrii.
Ale to už bych zase zabíhal moc daleko. Snímek God’s Not Dead je intelektuálně naprosto mrtvý a argumentačně mimořádně chudý. I z formálního hlediska jde o prachobyčejný paskvil s místy nepřesvědčivými hereckými výkony, slabým scénářem a (až na závěrečný song, který má chytlavou melodii) i nezajímavou hudbou. Pokud ale toužíte po koňské dávce cringe, klidně si poslužte.
Pro lepší zážitek doporučuji kombinovat sledování s recenzí filmu na stránkách kreacionistické party Answers in Genesis, která se s vlastními souvěrci skoro v ničem neshodne kvůli odlišnému výkladu Bible. Pokud naopak toužíte po racionálním, kritickém pohledu, doporučím vám již zmíněný rozbor skutečného ateistického filosofa Daniela Finckeho. Nebo můžete samozřejmě snímek úplně vynechat a ušetřit tak svůj čas i bránici.
God is dead, se s tim smiřte.