Kapitán Jack Sparrow dokázal během své dlouhé pirátské kariéry naštvat strašnou spoustu nemrtvých. Nejdřív se střetl s kostlivci v Prokletí Černé perly a potom ho zajaly zombie sloužící zlovolnému Černovousovi. Jak každý správný příznivec nekromancie tuší, v tomhle seznamu chyběli už jenom duchové. Tedy až dosud. Po věčně opilém, praštěném Sparrowovi jde totiž zase jednou nějaká prokletá posádka, a to v druhém nejzbytečnějším snímku celé série.
Salazarova pomsta přitom začíná více než slibně. Představuje nám mladého Henryho Turnera, který se pokouší najít způsob, jak zvrátit neradostný osud svého otce Williama, toho času kapitána Bludného Holanďana. Švarný kovář během těch let, co jsme ho neviděli, hezky obrostl mořskou havětí a varuje svého synátora, že veškerá jeho snaha vyjde vniveč.
Karina Smyth má ještě pochmurnější vyhlídky. Oddala se vědě, omezení obyvatelé přístavního městečka ji však považují za čarodějnici, a proto na ni čeká oprátka. Do toho se ještě vmísí samotný Jack Sparrow pronásledovaný smůlou, který si chce v místní bance loupeží vylepšit tristní finanční situaci i pošramocenou pověst legendárního piráta.
V temnotách Ďáblova trojúhelníku navíc trpělivě čeká titulní kapitán Armando Salazar, kterého Jack svého času přelstil, na své propuštění. Jakmile bude volný, vydá se za svým dávným nepřítelem a nezastaví se, dokud nebude všemi oblíbený vrabčák spát s rybami na chladném dně oceánu. Zničit ho může jen legendární Poseidónův trojzubec, o který má ale pro jeho schopnost lámat kletby zájem samozřejmě i Henry nebo britské námořnictvo.
Vlivem této na poměry Pirátů zcela tradiční zápletky jsem měl čas od času pocit, že sleduji remake, podobně jako třeba u předloňské sedmé epizody Star Wars. Ten pocit nemám rád, zvlášť když snímek vykrádá své předchůdce nejen po stránce scénáře, ale i hudebně. Soundtrack zní, jako kdyby jej Geoff Zanelli v laciném audioeditoru namixoval z předchozích prací Hanse Zimmera a Klause Badelta.
Zcela chápu, že chtěli tvůrci po šesti let od posledních Pirátů (a po deseti letech od posledních Pirátů, kteří nestojí jen za uplivnutí) zadrnkat na nostalgickou strunu a rád bych jim to odpustil. Stejně jako již zmíněná epizoda Star Wars ale Salazarova pomsta ke zdrojové látce přistupuje dost necitlivě a lajdácky. Pozorní diváci si dobře všimli nekonzistencí, třeba okolo Jackova kompasu. Zatímco nejnovější díl tvrdí, že Jack získal cenný předmět od svého mrtvého předchůdce v kapitánském úřadě, původní trilogie prozrazuje, že jej vyhandloval od Tii Dalmy.
Konkrétně tenhle detail samozřejmě nehraje až zas tak podstatnou roli. Jenomže stejně macešsky se pátí Piráti chovají třeba i k důležitým dějovým linkám postav. Úplně nejhůř dopadl jednoznačně sám protagonista Jack Sparrow, jehož legendu filmaři zjevně nedokáží už nijak obohatit. Nemají koule na to, aby hrdinu nechali prožít nějaký skutečně zlomový moment, který by se podepsal na jeho charakteru, a tak jenom ozvěnou recyklují jeho staré dobré hlášky, které ale zní popravdě už dost unaveně a zasmál jsem se jim tak možná jedinkrát.
K dovršení toho všeho přijde nakonec nefalšovaný hollywoodský hepáč, který naneštěstí nedokáže nahlodat ani to, co se stane před ním a těsně po něm. Abyste se k němu ale vůbec dostali, budete muset přetrpět druhý nejdementnější scénář v sérii – dokonce i překombinovaná a místy k smrti nudná trojka si nedovolila plivat po divákovi jeden naprosto nepravděpodobný zvrat za druhým.
Kůži samozřejmě Salazarově pomstě zachraňuje skvělá (a hodně, hodně drahá) akce. Té můžu vytknout snad jen občasný nedostatek napětí, když se filmová scéna mění ve videohru trochu jako trilogie Hobit – ve všech ostatních případech jsou boje i útěky originální, zábavné a v jednom konkrétním případě dost možná i nejlepší v rámci celé série. Oku lahodí i další perfektní trikové záběry a práci si tvůrci dali i se zvukem, kdy v příslušně vybavených kinech za zády slyšíte praskání dřeva, šplouchání vody a další typické kulisy.
Příjemným překvapením jsou i noví herci. Javier Bardem dostal mnohem, mnohem méně prostoru, než by si jako arcipadouch zasloužil, ale stále předvádí slušný výkon. Brendon Thwaites jako Henry jenom opakuje svůj part obyčejného sympatického mladíka z Bohů Egypta a přestože nepředvede žádný výrazný výkon, rozhodně na scéně neruší. David „Faramir“ Wenham mohl svým britským důstojníkem zaujmout, jenže ve scénáři dostal jenom tři podmračené obličeje.
Ze všeho nejlepším rozhodnutím však bylo obsazení Kayi Scodelariové do role Kariny. Zpočátku jsem jí vůbec nevěřil, protože v sérii Labyrint připomínala ještě mrtvější variantu Kristen Stewartové (pokud to tedy vůbec jde). Salazarova pomsta se za ni ale rozhodně nemusí stydět – ba naopak. Z větších herců zmíním ještě lepšího než tradičně výborného Geoffreyho Rushe a taky vydařené, sympatické cameo Paula McCartneyho.
I přesto mi ale nakonec nezbývá než konstatovat, že pátý díl repetitivním Pirátům trn z paty nevytrhne. Kouká se na něj sice přinejmenším dvakrát líp než na naprosto příšernou čtyřku, to je ale jen stěží důvod k oslavám. Pokud se těšíte na vizuálně ohromující oddechovou jednohubku, v kinech pořád ještě běží druzí Strážci Galaxie, jejichž scénář i humor je přinejmenším o ligu výš.
