Protože se mi velmi líbila Odvážná Vaiana, rozhodl jsem se zhlédnout i další novější animované pohádky od Disneyho, konkrétně Na vlásku a Ledové království. Nenadchly mě zdaleka tolik, a tak na ně nakonec ani nebudu smolit recenzi. Místo toho zkusím stručně shrnout, co mi obecně na filmech podobného ražení vlastně vadí. A neobejdu se u toho bez spoilerů.
Scénář
Snímek pro děti samozřejmě nemusí a ani by neměl obsahovat zamotaný příběh ve stylu Nolanova Počátku, stejně tak bych mu ale nedoporučil podceňovat intelekt malého diváka. I předškolák zvládne víc, než jen sledovat jedinou, přímočaře servírovanou dějovou linii. Tím, že nám scénáristé často vůbec neukážou, co se děje s některými důležitými postavami, taky maskují vlastní lenost nebo neschopnost a umetají si cestičku k „překvapivým“ zvratům.
Konzistence
Pravidla, která v příběhu jednou představíte, už potom musíte dodržovat, pokud vás někdo má brát aspoň trochu vážně. Disney na to ale zvysoka kašle. Jeho hrdinky nadané různými speciálními schopnostmi je občas používat mohou, jindy zase ne. V závěru Na vlásku přijde Locika o své kouzelné léčící vlasy, ale jejího vyvoleného namísto toho zachrání slza.
Elsa z Ledového království zase třeba dokáže vytvořit z ledu a sněhu živoucí bytosti, jenomže to dělá dost nahodile a vůbec ji to nenapadne v situacích, kdy by se jí obří zmrzlý golem hodil. A tak by se dalo pokračovat.
Nevyužitý potenciál
Ten se týká hlavně vyobrazení zla a záporáků. V Odvážné Vaianě má ústřední antagonista lacinou podobu všepohlcující nicoty, padouch z Ledového království zase přepne z jedné osobnosti na druhou v okamžiku, kdy mu začne vycházet jeho překombinovaný plán, i když se předtím chová slušně i v situacích, které by mohl snadno zneužít.
Vůbec nejvíc mě naštvala intrikánská babice z Na vlásku která zpočátku působila jako příjemně ambivalentní postava, která sice unesenou princeznu zneužívá, ale činí tak z obavy o vlastní život a ke své adoptivní dceři se chová natolik slušně, že spolu mají vcelku příjemný vztah. Nakonec ale stejně stará žena skočí jako krvežíznivá tyranka a film se zbaběle vyhne jakýmkoli originálním konfliktům, které by mohl jejím prostřednictvím zobrazit.
Písničky
V Disneyho filmech nějaká ta chytlavá odrhovačka se zpívajícími měšťany či lesními zvířátky zkrátka nesmí chybět. Nic proti tomu – kdyby ale některé ze snímků občas nepřipomínaly spíš zdlouhavý videoklip. Odvážná Vaiana skrze písničky představovala nové postavy, vyjadřovala jejich náladu či vnitřní boje, nebo jinak posouvala děj. Ledové království to dělá taky, ale neomezuje se tolik a neváhá hudební formou představit důležité zvraty typu zamilovanosti Anny a Kristoffa, která by normálně měla vyplynout z událostí v příběhu.
Vtípky a roztomilost
Animáky hodně stojí na legračních situacích, do nichž mohou dostávat všemožné zvířecí poskoky. S jejich pomocí odlehčují příběh během natahovaných, smutných nebo hrozivých částí. Problém s nimi ale mám ve chvíli, kdy nejsou nijak ospravedlněni příběhem a vše výše popsané dělají na setrvačník zkrátka jenom tak.
OK, tak jsem si postěžoval, svět je zase v pořádku. Teda pro většinu z nás.
Dny mého aktivního angažování se v katolické církvi jsou už za mnou, s kardinálem Vlkem jsem se ale onehdy měl možnost setkat. Názorově spadal mezi vůbec nejrozumnější představitele svého náboženství, a přesto jsem z něj nikdy neměl pocit, že nevěří tomu, co hlásá. Nemusím asi dodávat, že se lidé podobného formátu velice špatně hledají.