Internetem v nedávné době prolétla kauza organizace PETA, která zaslala společnosti Games Workshop dopis, v němž žádá o odstranění kožešin z plastových miniatur postaviček ve wargamingové legendě Warhammer 40 000. Naneštěstí to není poprvé a nejspíš ani naposledy, co se do fantastického žánru promítají vnější politické a ideologické tlaky – dodnes třeba ještě doznívá kauza okolo třetího Zaklínače a jeho údajného „rasového problému.“
Všechno začalo v létě 2015, kdy na webu Polygon vyšel článek, kritizující údajnou barvoslepost vývojářského týmu CD Projekt Red. Jeho autorovi vadilo, že se v oceňovaném třetím pokračování polské série o vědmákovi s bílými vlasy neobjevil žádný člověk odlišné barvy pleti. Text vzbudil mnoho ohlasů a reakce na něj se dostala třeba i na web známého amerického magazínu Forbes.
Článek na blogu Polygonu si bere na mušku i nejčastější argumenty obhájců rasové uniformity Zaklínače. Etnickou monotónnost údajně nelze ospravedlnit ani poukazem na historickou skutečnost, popřípadě mytologické pozadí; autor totiž tvrdí, že všechen realismus odletěl ze série s harpyjemi a ohánět se snahou o věrnost skutečnosti ve světě plném magie nebo přízraků zkrátka nedává smysl.
Dále připouští, že se hra přeci jen rasismem v nějaké podobě zamítá a že se proti němu vyhraňuje – podotýká však, že jde vždy o negativní sentiment namířený proti odlišným biologickým druhům (tedy kupříkladu elfům či lidem) a tvrdí, že se Zaklínač tímto způsobem dehumanizuje všechny nebílé. Autorovi zkrátka chybí možnost asociovat se v titulu pozitivně s někým, kdo má jeho barvu kůže.
Co všechno tohle vlastně znamená? Jednak to, že PETA ani Polygon vůbec nerozumí fantasy žánru a tím méně pak světům, které kritizují – ale taky to, že jsou v místy vysloveně tragickém konfliktu s objektivní realitou, který může mít dalekosáhlé důsledky nejen pro hráče videoher či přívržence wargamingu. Proč, to si vysvětlíme v následujících odstavcích.
Organizaci bojující za práva zvířat vadí, že je prostřednictvím populárních figurek prezentováno nošení kožešin jako stylové. Z jejího vyjádření vyčteme, že oblečení z ostatků mrtvých zvířat nepatří do roku 2017 o nic více, než do čtyřicátého století, v němž se odehrávají války vesmírných mariňáků proti silám Chaosu. Cítíte tam tu směšnost? Nezapomeňte, že se pořád bavíme o plastových modelech ze sci-fi hry…
Jak koneckonců každý fanoušek Warhammeru 40 000 dobře ví, pochmurná realita vzdálené budoucnosti nepřeje nejenom zvířecím právům, ale ani těm občanským nebo obecně lidským. Mohutné války spalují celé soustavy, stamiliardy obyvatel Impéria trpí na tisíc způsobů a galaxie se utápí v bezbřehém fanatismu, kdy je takřka celá společnost málem vojensky strukturovaná a vedená k poslušnosti božskému císaři.
Jak navíc vtipně podotkl server Geek and Sundry, mariňáci z kapituly Hvězdných vlků vlastně vůbec kožešiny zvířat neností – na jejich domovském světě jménem Fenris totiž žádní vlci nežijí. Oni chlupatí tvorové s dlouhými tesáky, kteří se prohánějí po chladném povrchu planety, jsou totiž ve skutečnosti lidé. Mutace, které promění člověka v hrůzu nahánějícího vesmírného mariňáka, se totiž občas vymknou z rukou a zajdou příliš daleko. Podobné zneuctívání lidských mrtvol je přitom ve Warhammeru 40 000 poměrně běžné a s trochou snahy najdeme třeba modely s podprsenkami z lebek, jakkoli jsou tyto možná spíš evergreenem celého žánru.
Úplně stejně špatně se orientuje autor článku s Polygonu ve světě Zaklínače. Lidé s jinou než bílou barvou kůže se totiž v severních královstvích příliš nevyskytují prostě a jednoduše z geografických důvodů. Cesty jsou plné lapků, bestií a dalších nebezpečí. Obyvatelé Severu pak mají výhradně bílou kůži z jednoduchého důvodu: ve světě vytvořeném Andrzeje Sapkowskeho totiž normálně funguje evoluce a v podmínkách zemí, v nichž se děj knih a videoher odehrává, je světlá pokožka užitečnou adaptací.
Má-li být zkrátka fantastický svět uvěřitelný, musí být konzistentní. Světu Zaklínače dominují bledé tváře ze stejného důvodu, z jakého jsou všichni lidé v nové disneyovce Odvážná Vaiana snědí a potetovaní. To je ta snaha o věrohodnost a realismus, kterou autor článku z Polygonu vůbec neobtěžoval pochopit.
Nás, fanoušky fantastiky, může mizerný vhled některých lidí do fungování žánru iritovat, ale sám o sobě není nebezpečný. Ve spojení s ideologickou rétorikou a stupňujícími se požadavky směrovanými k autorům (v případě PETY ke společnosti Games Workshop) ale může znamenat ohrožení pro žánr, který se absolutně zakládá na tvůrčí svobodě. Není náhodou, že beletristická fikce v minulosti mnohokrát posloužila kritikům totalitních režimů či sociální nespravedlnosti – neměli bychom proto nechat umlčet její hlas ve jménu páchání dobra.
Dobrou zprávou může být, že se zatím žánr infikaci politicko-ideologickou agitací úspěšně brání. Game/Show, ve které se svého času objevila videa rozebírající „kulturní senzitivitu“, „videoherní feminismus“ nebo „rasistická NPC“ už musela ukončit činnost, pravděpodobně i díky vzrůstající nepřízni svých diváků. O tom, že si většina příznivců fantastiky stále ještě uchovává zdravý rozum, svědčí i následující citace z diskuze pod článkem na webu Forbes, kterou tento článek zakončím:
Jako člověku snědé pleti ze země třetího světa mi občas přijde, že se videoherní zpravodajství západního světa dokonale zcvoklo. Žádná hra nemusí obsahovat lidi, kteří nejsou bílí, jen aby uspokojila někoho, kdo prostě hledá příležitost nechat se urazit – a rozhodně ne za cenu podkopávání reálií vlastního světa.
Víte, co mě uráží? Ne hra, ve které jsou jenom samí běloši. Uráží mě lidé, kteří tvrdí, že se nemůžeme s „bílými charaktery“ identifikovat. Nepotřebuji lidi s mou vlastní barvou kůže, abych se během hraní cítil doma. Potřebuji prostě postavy, které mají skutečnou hloubku.