Mel Gibson byl léta v nemilosti kvůli alkoholismu a rasistickým urážkám, ale teď se do filmového světa vrací ve velkém stylu. Natočil totiž další film na motivy skutečných událostí, který stejně jako režisérova předchozí díla nemá až zas tak mnoho společného s historií, ale je spíše svého druhu hrdinským mýtem. Nutno podotknout, že se tím Hacksaw Ridge rozhodně nestává horším filmem, ba možná právě naopak.
Snímek vypráví příběh Desmonda Dosse, který se po útocích na Pearl Harbor jako správný patriot přihlásil do armády. Svým nadřízeným však tento jinak příkladný vojín působí mnoho starostí, protože odmítá nosit zbraň. Nakonec je Doss dokonce dohnán před vojenský soud za neuposlechnutí rozkazu – co hůř, v den, na který původně plánoval svatbu se zdravotní sestřičkou Dorothy.
Jeho náboženská víra, osobní přesvědčení i traumatická minulost mu nicméně i přesto nedávají jinou možnost, než odmítnout nošení zbraně. Desmond Doss se totiž domnívá, že může své vlasti na bojišti sloužit i jiným způsobem. Čas ukáže, že měl pravdu.
V celém vyprávění se naplno projevuje Gibsonův cit pro kontrast. Předvedl ho už v Umučení Krista, kdy drastické scény prostřihával poklidnými Ježíšovými vzpomínkami – v Hacksaw Ridge ale místo symbolického propojení režisér snaží spíš postavit do protikladu poklidnou, až romanticky zidealizovanou půli svého filmu proti té druhé, ve které vzduchem sviští projektily a poletují oddělené končetiny.
V tomhle postupu se skrývá velká síla, ale také asi jediná výraznější slabina filmu. Šok z toho, že se náhle ocitáme vprostřed bojiště, totiž zkrátka nevydrží dostatečně dlouho a s tím, jak opadá, se pomalu snižuje i působivost snímku.
Budiž scénáristům ke cti, že si to pravděpodobně uvědomovali. Napětí se proto rozhodli navyšovat tím, že ohrozí některého z Dossových přátel. Bohužel přitom ale šlápli vedle a zápletka zahrnující nejprokreslenějšího hrdinova spolubojovníka končí někde ve dvou třetinách, kde se tudíž nachází i vrchol filmu, co se týče napětí i hereckých výkonů. Finále potom již přes svou působivost jasně stojí ve stínu již proběhlých událostí.
Krom tohoto zaškobrtnutí ale film funguje skvěle. Andrew Garfield podává kvalitní výkon, v jeho stínu nezůstávají ani Vince Vaughn a Sam Worthington a v netypické a o to působivější roli se předvedl zejména Hugo Weaving.
Sympatické je i to, že Hacksaw Ridge divákovi nijak nevnucuje protagonistovo adventistické vegetariánsko-pacifistické přesvědčení a obhajuje-li nějaký koncept, pak je to svoboda svědomí. Nemyslím si také, že by si (jak tvrdí některé recenze) neuvědomoval ironii situace, ve které nestřelec Desmond Doss zahraňuje vojáka, který přitom zasypává útočící Japonce dávkami za samopalu.
Odklon filmu od skutečnosti k takřka mýtickému stylu vyprávění totiž koneckonců prozrazuje i zbytek stopáže: v první půlce se dovíme, že v americké armádě slouží výlučně dobří hoši se smyslem pro humor, kteří dokáží s grácií přiznat porážku, v té druhé se dostaneme do skvěle natočených přestřelek, v nichž občas někým proletí střela skrz naskrz a jindy mrtvola vojáka poslouží jako štít. Což k překvapení mnoha Hollywoodem odchovaných diváků reálně nefunguje.
Pokud však přistoupíme na Gibsonovu hru (a nenapadá mě důvod, proč se tomu bránit), dostane se nám kvalitně natočeného filmu se skvělými hereckými výkony, decentním soundtrackem a v době, kdy většinou akčních snímků poletují barevní superhrdinové, i bezkonkurenční akce. No a na závěr se dočkáme i překvapení toho druhu, který přijde na mysl každému Američanovi, když se mluví o Japoncích ve válce.