Rozhodně bych se nikdy nenazval fanouškem videoherní série od Ubisoftu, na jejíž motivy nový film vznikl. Třeba takový Assassin’s Creed: Rogue se ale hrál vcelku dobře a místy zaujal dokonce i scénářem. Když pak hlavní roli ve snímku získal skvělý Michael Fassbender, vzrostla adekvátně i má očekávání a povolil jsem si doufat, že příběh kapucatého zabijáka překoná nemastný neslaný Warcraft nebo staršího, leč stejně průměrného Prince z Persie.
Callum Lynch čeká ve vězení na popravu. Smrtícímu jedu unikne jen o vlásek, když jej templáři přemístí do uzavřeného komplexu společnosti Abstergo. Tam se má pod dohledem vědkyně, kterou ztvárnila Marion Cottilard, napojit do systému Animus a prozkoumat vzpomínky svého staletí mrtvého předka Aquilara, který se za časů španělské inkvizice dostal k pradávnému artefaktu nesmírné moci.
Templáři z Absterga, vedení taťkou výše zmíněné vědkyně (Jeremy Irons), samozřejmě chtějí Jablko Ráje pro sebe. V cestě jim stojí jen asasínské bratrstvo, zpacifikované naštěstí moderní epidemií konzumerismu, která příliš nepřeje svobodnému myšlení.
Po většinu času sledujeme právě tuto moderní linii. Současný Michael Fassbender se v ní prochází budovou, povídá si s lidmi v šedém nebo bílém oblečení, příležitostně se potýká s psychickými problémy a nakonec se vždycky dopotácí do místnosti s Animem, kde se napojí na obří mechanickou ruku a jde se mrknout na další epizodu ze života Michaela Fassbendera z patnáctého století.
Pozdně středověká linie odsýpá trochu lépe, hlavně proto, že ji takřka výlučně tvoří pronásledování a souboje. Dočkáme se kvalitní a videoherní předloze věrné akce, která nicméně postrádá jakékoli napětí, protože si nestihneme vybudovat k nikomu žádný vztah, který by stál za řeč. Každá scéna z minulosti navíc končí cliffhangerem, v případě té první dokonce doslova.
Na film jako na celek se blbě kouká, protože se z velké části odehrává ve tmě nebo v oblacích kouře, spoustu času zabírá jenom tváře herců, kteří se tváří buďto vážně, nebo tragicky a ve zbytku stopáže přes půlku obrazovky poletuje digitální orel. Pokusíte-li se jednou větou shrnout vývoj postav, pravděpodobně z toho chytíte záchvat smíchu, protože se hrdinové vůbec nechovají jako živí lidé.
Snaha natočit Assassin’s Creed jako artový film mi smrděla už od prvního traileru a teď, když jsem viděl její výsledek, vnímám ji ještě negativněji. Zklamaný jsem o to víc, že se snímek klidně mohl povést i navzdory zmatenému scénáři a vysloveně nudnému finále – dost možná by stačilo vsadit jen na jednu dějovou linku a ušetřený čas přerozdělit mezi vedlejší postavy. Takhle je ale snímek zkrátka jenom špatný a to takovým způsobem, že se vlastně ani nedá zábavným způsobem strhat.
PS: Jeremyho Ironse film využil asi podobně, jako Batman v Superman. Tedy vůbec. Loňskému blockbusteru z dílny DC se Assassin’s Creed koneckonců podobá i v jiných ohledech (třeba snyderovskou fascinací momenty), což je vlastně docela slušná urážka.