Na novou burtonovku jsem se samozřejmě těšil už dlouho dopředu. Když se pak ale objevily první rozpačité recenze, znejistily mě natolik, že jsem zhlédnutí filmu dlouho odkládal. Poté, co se ke mně ale doneslo i první doporučení, rozhodl jsem se udělat si konečně vlastní názor. O všem, co Burton natočil po Ďábelském holiči z Fleet Street nicméně nemám nejlepší mínění, takže v mých očekáváních převládala skepse. Ukázalo se, že nebyla na místě.
Jakeovi zemře za velice podivných okolností dědeček, který mu kdysi vyprávěl příběhy o sirotčinci obývaném podivnými dětmi a tajemnou slečnou Peregrinovou. Aby se teenager z nenadálé rány vzpamatoval, vezme ho otec na místo, kde měla ona budova stát. Již krátce po příjezdu nicméně oba zjistí, že ze sirotčince zůstaly už jen trosky, neboť jej koncem druhé světové války srovnala se zemí německá puma.
Potom ale Jake objeví časovou smyčku a zjistí, že dědečkova vyprávění přeci jen nebyla jen planým fantazírováním. Seznámí se s Emmou, dívkou tak trochu stejně starou a tak trochu z hlubin minulého století. Potká i zbylé obyvatele sirotčince včetně slečny Peregrinové a pozná jejich radosti i starosti. Vrásky na čele dělají všem podivným hlavně nebezpečná okožravá monstra vedená mužem, který umí měnit podobu a velice rád by žil věčně.
Sirotčinec slečny Peregrinové zkrátka staví na klasické šabloně Harryho Pottera nebo Percyho Jacksona – krom našeho běžného světa ještě existuje i skrytá říše, osídlená kouzelnými nebo mýtickými tvory. Podivné děti se nicméně podobají (jak nezapomene zmínit snad žádná recenze) spíš superhrdinům typu X-Men. Každé z nich disponuje unikátní schopností, přestože je naznačeno, že se tyto mohou předávat pokrevně napříč generacemi.
Magické prvky se přitom mísí s typicky Burtonovským mírně morbidním smyslem pro estetiku a humor. Stylově se snímek podobá spíš Karlíkovi a továrně na čokoládu než třeba Ospalé díře a vzhledem k cílové skupině diváků se ničemu nedivím. Nebojí se ale čas od času v divákovi vyvolat znepokojení, takže skutečně pocítíte napětí, jež se z mnoha filmů podobného ražení v poslední době tiše vytratilo.
V éře přehlcení digitálními efekty se ale Sirotčinci povedl ještě podivuhodnější kousek, totiž zaujmout vizuálem. Jistě není náhodou, že oživení kostlivci v jedné ze scén pohybují, jako by byli animováni pomocí techniky stop motion. Skvěle se vydařil i výběr lokací a také casting – Asa Butterfield mě zaujal už v Enderově hře a hlavní role se úspěšně zhostil i tentokrát. Eva Green a padouch (převážně) v podání Samuela Jacksona však dostali méně prostoru, než by si zasloužili a Judi Dench a Chrise O’Dowda už snímek zanedbal naprosto.
Vytknout bych mohl i fakt, že se ve scénáři najde nejedna díra, ale dělat to nehodlám. Při samotném sledování mě totiž logická nekonzistence vůbec netrápila a vždycky jsem věděl, o co se která postava snaží a co zrovna dělá. Hůř už funguje tempo vyprávění, které po poklidných dvou třetinách přejde v závěru do zběsilého sprintu, vykašle se víceméně na dosavadní vývoj charakterů či budování napětí a divák je vržen do středu frenetické akce.
Schopnosti podivných dětí jsou navíc nejednou vhodně odhaleny právě ve chvíli, kdy se zrovna hodí – ale ne už nutně tehdy, kdy by se mohly hodit nejvíc.
Vytčená vyčtená negativa mi přesto nijak zvlášť náladu nezkazila – přestože má totiž Sirotčinec slečny Peregrinové daleko k dokonalosti, o několik tříd převyšuje většinu konkurence ve své kategorii a naneštěstí i v celém filmovém fantasy žánru, především pak precizním řemeslem. Bavil jsem se třeba daleko lépe, než u Burtonovy starší, dražší a komerčně úspěšnější Alenky v říši divů.