Americký spisovatel Brent Weeks si mnoho fanoušků získal už akční, temnou a napínavou trilogií Noční anděl, v níž představil nemilosrdný svět nájemných vrahů. V roce 2013 pak vydavatelství Fantom Print českému čtenáři nabídlo úvodní svazek nové, s předchozími autorovými knihami nijak nesouvisející série Světlonoš. Těm, kdo dokázali překousnout zmatečný úvod, nabídla mnoho.
Hlavní dějová linka přitom na první pohled nevypadá nijak úžasně. Vypráví – jak jinak – příběh zanedbávaného dítěte, které se v nanejvýš vhodnou chvíli dozví, že má mimořádně mocného otce a arogantního, nebezpečného dědečka. Chudák oplácaný Kip se musí v intrikami prostoupené Chromerii rychle přizpůsobovat, neboť Arcimág Gavin Guile nemá na nemanželské potomky kdovíkolik času, protože pravidelně zachraňuje křehkou integritu svého světa.
A že nejde vůbec o utopii: v Sedmi satrapiích funguje otroctví, proti stávajícímu řádu věcí se formuje rebelie a Arcimágovy schopnosti se pomaličku vyčerpávají. Gavina navíc straší celá armáda kostlivců ve skříni, kteří vznikli kdysi dávno během bratrovražedné války. Blíží se čas, kdy budou po zemi opět pochodovat bohové a možná i chvíle, kdy se objeví legendární Světlonoš, jehož příchod předpověděla dávná proroctví.
Tím ale veškerá klišé více či méně končí. Série totiž nesleduje nezajímavé osudy dalšího Mary Sue charakteru, ale plnohodnotné postavy se všemi náležitými silnými i slabými stránkami. Nebo spíš plnohodnotných postav: do hlavy se postupně podíváme třeba Gavinově celoživotní lásce, tyrejské outsiderce Liv, nebo mladičké otrokyni, které hrozí mimořádně krutý osud. Autor zkrátka s nikým nejedná v rukavičkách.
Jeho příběh ale nabízí víc než jen překvapivé zvraty a uvěřitelné hrdiny. Celý se totiž odehrává před propracovanými, originálními kulisami, stojícími na symbolice barevného spektra. Veškerá magie v Sedmi satrapiích totiž pochází ze světla, z něhož dokáží nadané osoby splétat takzvaný luxin, fyzickou substanci s vlastnostmi, které se liší barva od barvy.
Mágové jsou potom právě natolik cenění, jak vzácná je jejich barva či barvy. Pouze arcimág dokáže využívat všechny a stará se proto o rovnováhu, když kompenzuje tu přebytek modré, tu nedostatek oranžové, aby zamezil vzniku nebezpečných anomálií. Celý systém je přitom úzce propojen s místním monoteistickým náboženstvím, uctívajícím božského Orlohama. Weeks pak navíc do reálií umně vplétá prvky aristotelské filosofie, pro kterou má dle vlastních slov slabost.
V takto zhuštěné podobě možná působí mytologické podhoubí Světlonoše poněkud komplikovaným a nekonzistentním dojmem, opak je však pravdou. Fikční svět totiž po většinu času funguje na jedničku, a pokud vám některý jeho prvek přijde podezřelý, můžete vzít jed na to, že vám ho autor dříve či později překvapivě originálním způsobem vysvětlí.
Další silnou stránkou série jsou bezpochyby dialogy – uvěřitelné a v mnoha případech třeskutě zábavné (ačkoli ne vždy nutně vtipné, leckdy se bavíte jen samotnou interakcí zcela protichůdných osobností). Slovní přestřelky dodávají postavám celé tuny charismatu. Androsse Guila například považuji za jeden z vůbec nejlépe napsaných charakterů, které jsem kdy poznal.
Nechci samozřejmě tvrdit, že je Světlonoš bez chyby. Autor sérii z plánované trilogie natáhl zatím na pět dílů a s příběhem stále ještě zdaleka nedospěl ke svému konci. Zatím poslední česky vydaná kniha, Oko temnoty, přitom zvlášť zpočátku vysloveně tone ve vatě a kupředu se posouvá jen hlemýždím tempem. Zklamané fanoušky mohu povzbudit snad jen tím, že ve čtvrtém svazku Weeks nabral druhý dech a děj odsýpá mnohem lépe.
Poněkud problematický je český překlad. Přišel mi vcelku kvalitní, nerozumím ale dost nešťastně zvoleným titulům jednotlivých knih. Oslepující nůž i Zlomené oko hrají v příbězích velmi podstatné role, leč na obálky se dostaly pod nicneříkajícími variantami Oko temnoty a Oslnivá čepel.
V jiných případech naopak rozhodnutí Petry Kubaškové nahradit původní termíny novými docela chápu. Gavin rozhodně nepatří ke klasickým fantasy arcimágům, ale originální výraz prism znamená česky optický hranol – a takový titul nesmí žádný fiktivní potentát nikdy mít, pokud nechce sklouznout k sebeparodii. Obdobně jsou například drafters přeložení jako barvomágové.
I přes veškeré drobné neduhy tak považuji sérii Světlonoš za klenot žánru fantasy, kterou by žádný fanoušek neměl nechat bez povšimnutí. Určitě nesedne každému a dovedu si představit celou řadu zcela objektivních výhrad, které k ní můžete mít, stylisticky ale vysoko vyčnívá nad průměr a pracuje s atraktivním světem. Weeksovým hrdinům navíc budete fandit – natolik, že jim odpustíte i fakt, že jsou často téměř kopiemi klíčových postav předchozího Nočního anděla.
