Když vrcholil fanouškovský hype okolo protagonistovy zdánlivé smrti, těšil jsem se na třetí řadu Sherlocka jako malé dítě. Nebyl jsem zklamán, přestože s odstupem času moje prvotní nadšení z nových dílů dost opadlo. Očekávání pak ještě trochu snížila nemastná neslaná Prokletá nevěsta a čtvrtou sérii jsem proto sledoval už bez hlubšího fanouškovského zaujetí. A to je moc dobře, protože po odvysílání závěrečné epizody můžu říct, že nejsem nijak nadšený.
Po docela ospalém úvodu předchozí řady se tvůrci seriálu v Poslední přísaze dost rozparádili a scénář na nás chrlil jeden zvrat za druhým. Jeho autoři Moffat s Gatissem zjevně usoudili, že tento formát Sherlockovi sluší a nenapadlo je nic lepšího, než v něm natočit kompletní sérii. Jinak se to, co jsme v uplynulých týdnech viděli, vysvětlit nedá.
Abych nevzbudil dojem, že hodlám jen kritizovat: na rozdíl od mnohých diváků jsem vcelku uvítal, že se seriál čím dál více zaměřuje na vztah Johna a Sherlocka a samotné případy odsouvá do pozadí. Když máte k dispozici tak kvalitní herce a snažíte se navíc jejich postavy dostat do nebezpečí, aby nebyla nouze o skutečné napětí, mnoho možností se nenabízí. Přesto občas zamáčknu slzu, když si vzpomenu na precizně budované zápletky, chytře rozuzlené v posledním okamžiku.
I seriál postavený na vztahu dvou osob (a ano, všechny ostatní postavy hrají třetí nebo čtvrté housle) ale může fungovat, dokud drží scénář. A právě ten ve čtvrté řadě každou chvíli razantně hapruje, až z toho jde člověku hlava kolem. Co hůř, nevyhne se laciným cliffhangerům. Možná namítnete, že jeden takový jsme viděli už v závěru druhé série – ale ne! Tehdejší finále se smrtí laškovalo a nestrčilo ji zcela absurdně a popravdě dost lacině fanouškovi do ksichtu.
Jak se ze Sherlocka epizodu za epizodou stává stále menší a menší sociopat, jeho dedukce funguje v nepřímé úměře lépe a lépe. Tak dobře, až se stávají některé protagonistovy superschopnosti výsměchem divákovi. Opravdu po mě scénáristé chtějí, abych věřil, že dokáže hrdina předpovědět jednání lidí na čtrnáct dní dopředu? Sherlock strávil spoustu času hledáním taxikáře a civěním na obraz. Najednou provádí daleko složitější výpočty, aniž by se mu alespoň orosilo čelo. A to není v seriálu ani zdaleka jediný, kdo má superpočítač v hlavě.
To všechno Sherlockovi prochází, zejména proto, že skvěle vypadá. Jak geniálně tvůrci pracují s vizualizací géniových myšlenek, shrnul v angličtině už můj oblíbený YouTube autor Nerdwriter. Podobných scén jsme samozřejmě byli svědky už v předchozích řadách seriálu, tentokrát ale šplhají na novou úroveň pastvy pro oči. Hudba naopak příliš nezaujme, což je po tomhle skvostu ze třetí série docela škoda.
Dočkáme se i několika skvělých zvratů, které jsou dokonce divákovi i krásně naservírovány. Vzhledem k již zmíněnému šílenému tempu je ale člověk zkrátka nestihne ani pořádně vstřebat, než mu Moffat s Gatissem předhodí další šokující odhalení. Omezený prostor se nejhůř dotkne záporáků: Eurus nejspíš neuvěříte její motivaci a jméno Culvertona Smithe, kterého tvůrci představili silnými slovy pure evil jsem si musel dokonce vygooglit. Obě postavy jsou přitom dobře zahrané a mají i relativně zajímavé zlodušské plány.
Mám-li své hodnocení shrnout polopaticky, nový Sherlock dopadl zhruba tak, jako když před pár desítkami let pejsek a kočička v pohádce Josefa Čapka vařili dort. Nacpali do něj spoustu dobrých věcí, ale z jejich kombinace průměrného konzumenta asi dost rozbolí břicho. Chválit i hanit můžeme na čtvrté řadě leccos, jsou to však paradoxně často její klady, které svou nevhodnou kombinací definovaly dosud nejslabší dávku dobrodružství detektiva Holmese.
PS: Pro ty, kdo nesledují Facebook blogu. A styďte se.