Včera jsem viděl veleúspěšnou pohádku Anděl Páně 2 a podle očekávání jsem byl spokojený. Režisérovi (a spoluautorovi scénáře) Jiřímu Strachovi a jeho týmu se podařilo vytvořit důstojné pokračování oblíbeného prvního dílu, byť si dost možná tentokrát diváka získá trochu jiným způsobem, než posledně. Nový film je zvlášť ke konci maličko uspěchaný, slušelo by mu i doladění příběhu. Přibrousil proti tomu humor a nabídl skvělé herecké výkony.
Abychom recenzi stejně jako úvodní odstavec ukončili pozitivně, shrnu nejdřív, co se moc nepovedlo. Rušivě občas působily vizuální efekty – při průletu mračny si na velkém plátně kina člověk nemohl nevšimnout, že mají oblaka nepřirozeně ostré okraje. Rozestoupivší se voda pak působila spíš jako z běžné videohry. Samozřejmě chápu, že mají čeští filmaři k dispozici jen omezené finance, rušit mě však podobné momenty nepřestanou.
O něco slabší než kdysi u prvního Anděla je i hudba. Melodie Adeste fideles byla sice minule skoro až všudypřítomná, zase si ji ale divák nemohl nezapamatovat. Nový film drží svůj soundtrack hezky v pozadí, takže dění na plátně sice vhodně podkresluje, ale ničím nepřekvapí.
Poslední výraznější výtku mám ke scénáři. Ten je velmi jednoduchý, což by na druhou stranu nijak nevadilo – devadesátiminutový snímek překombinovanou zápletku nepotřebuje. Nabízí ale až překvapivě málo prostoru pro vývoj charakterů. Co hůř, dokonce tak trochu relativizuje závěr filmu prvního.
Titulní hrdina Petronel totiž v minulém Andělovi prošel celým svým dobrodružstvím proto, aby pykal za svou pýchu a nezodpovědnost. Na začátku nového snímku to ale paradoxně vypadá, že se během své pozemské anabáze nic nenaučil, protože skuhrá, lajdačí a brblá úplně stejně, jako dřív. Když pak jeho nejnovější třenice s čertem Uriášem skončí ztrátou jablka ze stromu poznání, musí se Petronel vydat do zasněženého předvánočního města, aby se naučil milovat své nepřátele a odpouštět jim.
Čert a anděl záhy zjistí, že je jablko v držení mladé Anežky přestrojené za Mikuláše. Dívka se snaží vykoledovat nějakou tu bramboru nebo kus špeku, aby měly doma s maminkou co do úst. Dvoučlennou rodinu totiž odírá na kůži protřelý a nemilosrdný kapitalista Košťál, který chce mít otevřeno i o svátcích, v nichž vidí – jak jinak – jen humbuk. Návštěvníci z nebe proto s Anežkou spojí síly a pomáhají jí v koledě, aby si jablko vysloužili. Celou situaci přitom ještě komplikuje další Mikuláš se svou partou, ve skutečnosti zlodějská trojka, která chodí domy obyvatel města jen očíhnout a na odchodu vždycky něco štípne.
V těchto kulisách vzniká mezi Uriášem a Petronelem napětí, jež postupem času narůstá. Scénáristé se přitom snaží zachovat sympatie diváků k oběma aktérům, čímž ale pochopitelně ústřední konflikt ztrácí na naléhavosti i uvěřitelnosti. Nikdy mě nenapadlo, že to napíšu, ale Anděl Páně 2 v tomhle ohledu dost připomíná nejnovější komiksové blockbustery jako Captain America: Civil War nebo Batman v Superman: Dawn of Justice.
Mnohem lépe ale funguje třeba humor. Místy sice působí krapet samoúčelně (třeba když si Petronel během pronásledování Uriáše najde čas na krátké skuhrání v andělském sboru) a nemusel by být tak prvoplánový (Patrik a jeho zelená), v devadesáti procentech případů jsem se ale příjemně bavil. Dialog Jiřiny Bohdalové a Ivana Trojana s občasným přicmrndáváním Jiřího Dvořáka určitě v budoucnu právem zlidoví.
Tím se dostávám k dalšímu klíčovému taháku snímku, totiž k hereckým výkonům. Chválu na ně bych mohl pět hned v několika odstavcích, ale pokusím se být stručný. Ústřední dvojice je minimálně stejně zábavná, jako dříve, Bolek Polívka si svého záporáka vysloveně užívá a představitelkám Anežky a její matky Magdaleny taky (nejen) jejich vzájemný vztah věříte. A že je Bartoška Bůh, to budu jenom opakovat po ostatních.
Tím ale výčet povedených stránek filmu ani zdaleka nekončí. Tvůrcům se totiž nějak podařilo vytvořit přesvědčivou iluzi žijícího a dýchajícího města, ve kterém se příběh odehrává. Prostředí, v němž se postavy pohybují, zkrátka nepůsobí jen jako kulisy v pozadí. Podobný dojem jsem už dlouho neměl z žádného filmu a už vůbec ne z české pohádky. Výběr těch několika přírodních scenerií, které se v příběhu objeví, je excelentní. Krásně se ale kouká i na ulice Českého Krumlova.
Není proto divu, že má snímek hutnou atmosféru a dokáže si díky ní držet vaši plnou pozornost. Jiří Strach má evidentně pro budování diváckého dojmu vynikající cit. Když se nad prázdným, tichým kostelem setmí a udeří blesk, zapůsobí to přesně tak, jak by mělo. Jen Uriášův ohnivý pohled na mě nefungoval – ba naopak, vyvolal ve mně málem záchvat smíchu. Z docela zřejmého důvodu.
Anděl Páně 2 mě ale nakonec nejvíc zaujal nejvíc něčím úplně jiným. Není infantilní, není přehnaně podbízivý a nedělá z diváků idioty. Všechny tři nešvary přitom české pohádky trápí velice často, mnohdy dokonce všechny zároveň. Když to některá nedělá, je to zatraceně poznat a snadno jí proto odpustíte řadu větších či menších neduhů. Proto milosrdně zapomenu zmínit odbytý způsob, jakým příběh uzavřel některé z klíčových dějových linií i občasnou nekonzistenci toho typu, že některé čertovy kouzelné schopnosti fungují a jiné ne. Já z toho vrásky mít nebudu.
Mimořádně kladně také hodnotím občasné cílení na starší publikum, třeba když se snaží čert Uriáš napovědět Voříškové (rozené Bodlákové), co to vlastně ten Pánbůh dělal toho sedmého dne.
Jako exkatolík nemůžu závěrem nevyužít příležitosti a s trochou sarkasmu si rýpnu do úplně zbytečných (z jakéhokoli pohledu) a mimořádně trapných (z mého pohledu) diskuzí o věrnosti či nevěrnosti Anděla Páně 2 křesťanské mytologii. Kacířsky se totiž domnívám, že Strach udělal své církvi tak trochu medvědí službu, když o ní veřejně vyjevil pravdu: totiž, že je koncept Nejsvětější trojice nepochopitelný i pro samotného Boha, bez čertů by byla na nebesích strašná nuda, Ježíšovo početí má řadu dost creepy důsledků pro všechny zúčastněné a v životě se máme chovat hezky proto, aby nás čert neodnesl do pekla. Vidíte – a už ani nemusíte číst Katechismus.