Ragnar Lothbrok je mrtvý. Poté, co se vydal do rukou svých nepřátel, hodili ho do jámy s hady, vyčkávající už od první řady. Ani ne o týden později se na obrazovky po celém světě dostala úvodní epizoda čtvrté série populárního Sherlocka, v jejímž závěru schytala Mary Watson střelu určenou titulnímu protagonistovi a svému zranění na místě podlehla. Co tyto zásadní smrti znamenají pro oba seriály?

Vikingové nás na Ragnarův skon připravovali už dlouho. Příliš dlouho. Pohrávali si s ním v závěru třetí série, kdy hrdina vymyslel svou verzi slavného podfuku s trojským koněm, pohrávali si s ním v první polovině série čtvrté, kdy králem seveřanů zmítal sentiment a poutala jej rodící se závislost. Falešné vyvrcholení přineslo další střetnutí Ragnara a Rolla, z něhož k mé nespokojenosti oba bratři vyvázli.

Tedy alespoň takhle jsem vnímal natahovanou hru scénáristů až do samotné popravy. Od té doby mě čím dál tím častěji dohání pocit, že mě autoři Vikingů ve skutečnosti jenom rafinovaně tahali za nos. Pokusím se vám vysvětlit, proč.

Životní příběh Ragnara Lothbroka se nese ve znamení ambicí. Seriál nám to ukazuje epizodu za epizodou: hrdina není nejprve vůbec nadšený z toho, že by se měl vydat na nájezd do chudých východních oblastí a snaží se přesvědčit jarla Haraldsona, že by jeho Vikingové měli namísto toho napadnout neznámé země na západě. Když uspěje a stane se tak pro místního vládce konkurencí, zabije ho v souboji a sám usedne na vysoký stolec v Kattegatu.

Došlo k chybě. 🔗

Nelze spustit JavaScript.

Ten mu ale nestačí. Ragnar postupně získává královskou korunu, vyráží několikrát do Anglie a poté napadá i Franskou říši. Tam poprvé zakouší hořkou porážku, odchází do pustiny a vrací se až po dlouhých letech.

Odvrácenou stranou jeho mince je ztráta starého života. Hrdinovy ambice stojí život mnohé z jeho starých druhů, podlehne jim i Athelstan, vztahy s Lagerthou a Flokim zažijí velké otřesy a Ragnar se postupně vzdaluje svým vikinským kořenům, zatímco nenalézá žádné nové. Postupně ho zrazuje dokonce i vlastní tělo.

Druhým tématem, které provází Ragnara už od počátku, je vztah k bohům a osudu. Poslední epizody několikrát připomínají Athelstana, konflikt křesťanství a pohanství, svobody vůle a osudu, aniž by poskytovaly divákovi jasnou odpověď. Ragnar dřív nepřestával opakovat, že je synem Odinovým, věřil proroctvím a během celé své cesty k moci se choval vzhledem ke své povaze až překvapivě defenzivně, jakoby svůj úspěch od počátku čekal.

To se ale změnilo. Ragnar se vysvobodil z drogové závislosti a milerád by setřásl i břímě osudu, takže neváhá nasazovat zoufalejší a zoufalejší metody. Na cestě na popraviště se paradoxně raduje z nově nabyté svobody, přestože scénář nechává proroctví o slepém muži otevřené a mě napadly jenom zatím tři způsoby, jak by mohlo sedět na krále Ecberta.

Příznačně dopadá velice podobně i Sherlockova snaha přelstít smrt v nejnovější epizodě The Six Thatchers. Scénáristé Moffat a Gatiss se Mary Watson zbavili záměrně hned bezprostředně poté, co si na ni fanoušci seriálu stihli zvyknout. Přenesli tak pozornost zpět na centrální vztah Sherlocka a Johna, kterým zároveň zcela zásadním způsobem otřásli. Po optimistickém závěru třetí řady, která nechala hrdiny spojovat a budovat, je to studená sprcha.

Epizoda také nechala protagonistu vůbec poprvé doplatit na jeho přebujelou sebejistotu. Ze Sherlockova Not on my watch. se v horizontu devadesáti minut stává úsečné Norbury. Proto rozjezd nové série funguje i navzdory prudkým změnám atmosféry, tempa vyprávění i vztahů mezi postavami. Nezbývá jen doufat, že toho následující díly dovedou náležitě využít.

Zobrazit / skrýt článek, který obsahuje spoilery ke čtvrtým sériím Sherlocka a Vikingů