Dost možná nevíte, že jsem se docela nedávno pustil do hraní The Elder Scrolls Online. Odhodlal jsem se k tomu až poté, co cena ve slevě na Steamu klesla na snesitelnou úroveň a i tak ve mně hlodala pochybnost. Koncept multiplayerových RPG pro masy, zkráceně MMO, mi nikdy nebyl zrovna dvakrát sympatický. V současné době mám za sebou skoro deset hodin a tak jsem se rozhodl stručně shrnout dojmy.

Poprvé v životě jsem hrál MMO, koncept mě nezaujal, 6 čudlíků je otravné mačkat a Elder Scrolls se se slovíčkem Online moc nekamaradí. (Martin Konrad Zmeškal)

Zobrazit/skrýt SKUTEČNĚ stručné shrnutí obsahu článku

A ne, nejedná se o recenzi. Recenze na hry píšu až poté, co jsem dokončil přinejmenším hlavní dějovou linii. Tedy, většinou.

1) Gameplay

Nikdy mě příliš nebavilo vymačkávání klávesových zkratek, takže jsem byl náležitě nadšený z toho, že tvoří podstatnou součást soubojového systému. Postupně jsem získal a vylepšil asi čtyři schopnosti, přesto jsem se ale občas zkrátka uklikl a použil jinou, než jsem chtěl.

Nabídka zbraní, magie, svitků či dalších cest k poražení protivníka je třeba oproti Skyrimu výrazně zúžená. Přitom právě objevování nových způsobů boje mě vždycky na soubojovém systému The Elder Scrolls nejvíc bavilo. Když jsem si nedokázal poradit s velkou skupinou Falmerů, vylákal jsem je na vrchol schodiště a pak je srazil dolů řevem Unrelenting Force, když jsem narazil na obzvlášť tuhého bosse, nalákal jsem jej kouzly magie iluzí do ohnivé pasti.

Horší je ale nedostatek činností mimo boj. Sekání dříví, kutání rudy nebo otevírání řídce roztroušených truhel se rychle omrzí, přehrávání animací na charakteru taky. Objevování nových lokací, které je jedním z hlavních zdrojů zábavy v offline hrách z Tamrielu zase v online verzi kazí všudypřítomné potvory roztroušené po mapě.

Mimořádně pitomé je i přizpůsobování protivníků aktuální úrovni hráče. Postava na levelu 1 bude mít v duelu šanci proti desítce a srovnatelně snadno si poradí s počítačem řízenými protivníky. A to někdo nadával na scaling nepřátel v Oblivionu…

2) Příběh

Hry hraji obecně kvůli příběhu (s výjimkou strategií – ty překvapivě nehraji pro potěšení z taktiky, ale protože mě neskutečně baví budování ekonomiky, diplomacie a armády). Centrální příběh TESO mě ale irituje natolik, že jsem ho po dokončení úvodních sekvencí úplně pustil z hlavy a zdařile jej ignoruji. Záchrana jakési ženské, kterou znal asi deset minut a ona pak uvízla kdesi v Oblivionu, je mi upřímně docela volná.

Nijak mě nelákají ani linie vedlejší, které jsem v předchozích hrách ze světa The Elder Scrolls miloval. Irituje mě jejich tak trochu mandatorní charakter – vždycky jsem si pečlivě vybíral, do kterých frakcí se připojím. Dark Brotherhood kvůli úžasné image a skvělým plot twistům, Imperial Legion, protože považuji Stormcloaks za naivní partičku rasistů, která si myslí, že se dokáže bez císařství ubránit Thalmoru.

Jenomže v TESO je mi popravdě zcela ukradené, zda válku vyhraje Ebonheart Pact nebo Daggerfall Covenant, nechci jenom, aby se to podařilo kočkám a špičatým uším. Nepřijde mi, že by měla jedna či druhá frakce nějak zvlášť distingovanou identitu, už jen proto, že je obvykle tvoří různorodá směska ras, které se jinak v lore zpravidla spíš nemusejí.

3) Roleplay

Můj největší problém s MMO je ale ten, že v podstatě nejde o RPG. Nikdo se moc nesnaží hrát svoji postavu, nejdůležitější je nadrtit správnou kombinaci kláves, postavit vysoce efektivní partu vyvražďovacích postav a vybíjet vše živé okolo, dokud tedy nedojde za pár sekund k respawnu. Do značné míry je to samozřejmě o hráčích, ale samotný herní design roleplayi nijak nepomáhá.

Založíte-li si třeba postavu, která je členem Dominia a vydáte-li se na znepřátelené území, nikomu to nebude vadit. Nikomu, kromě vašich vlastních vojáků, které můžete jako NPC potkat různě po mapě a kterým je totálně jedno, že jste na stejné straně. Jindy se třeba mise, v níž se máte za úkol plížit potajmu pirátským táborem, spustí ve dne, takže při plížení za plného světla vypadáte jako idioti.

4) Technické potíže

To, co je ale jednoznačně nejvíc frustrující, je samotná instalace hry a její spouštění. Načítací časy po prvním spuštění jsou brutální, krom toho se opakují v trochu méně drastické podobě po každé aktualizaci. Stejně tragicky dopadnete, pokusíte-li se čachrovat s úrovní grafických detailů. Tedy za předpokladu, že vůbec budete mít trpělivost TESO stáhnout, protože si instalace sebere snad šedesát gigabajtů z vašeho disku.

Došlo k chybě. 🔗

Zkuste si toto video přehrát na www.youtube.com nebo, pokud je vypnutý, zapněte JavaScript.

Nic proti fanfárám a hrdelnímu zpěvu Nordů, tohle u mě ale vyhrává.

5) To dobré

Abych jenom nenadával, zahrát si s přáteli, sestavit partu a vydat se na nějakého bosse není vůbec nuda a možnost vyměňovat předměty nebo léčit spoluhráče samozřejmě není k zahození. Graficky hra nevypadá špatně, ani přes mé aktuální potíže s drivery grafické karty a/nebo přehříváním a design zbrojí i lokací se mimořádně povedl. Potěší i daleko citlivější generátor postavy, než byl ten ve Skyrimu.

Celkově bych neřekl, že je TESO kdovíjak špatnou hrou, spíš mě tak nějak zklamalo, že jde o víceméně klasického zástupce MMO žánru, který pro mě tudíž není kdovíjak atraktivní. Jsem si schopný užívat cestování či lovy příšer s kamarády, ale jakékoli úkoly mě frustrují a akční složka mi nepřijde nijak zábavná. To, že má Tamriel Unlimited možná nejlepší soundtrack v dějinách The Elder Scrolls je sice pěkné, ale moc to nepomáhá.

Došlo k chybě. 🔗

Zkuste si toto video přehrát na www.youtube.com nebo, pokud je vypnutý, zapněte JavaScript.

Těm, které multiplayerový model nebaví zhruba stejně, jako mě, vřele doporučuji YouTube seriál Epic NPC Man, který si mimořádně zábavnou formou střílí právě z neduhů podobného druhu her.

h/t Jan Ciaran Ondřich

Úplně mimo téma článku: dnes je to pět let, co zemřel český prezident a dramatik Václav Havel. Je to jediná hlava našeho státu v jeho nejnovějších dějinách, které si vážím. Jsem mu schopen odpustit i poněkud protivné antiscientistické tendence, protože dokázal důstojně reprezentovat tuto zemi na mezinárodním fóru a opět ji k vzteku spousty romantických blouznivců přimkl k Západu, za což mu mám potřebu při pohledu na „moderní“ Rusko děkovat stále častěji.