Jedním z posledních legendárních amerických filmařů, od kterých jsem dosud neviděl jediný snímek, byl donedávna Martin Scorsese. Minul mě dokonce i Hugo a jeho velký objev, ve kterém se objevil minimálně tak půltucet mých oblíbených herců. Samozřejmě jsem se za tuto svou kinematografickou obdobu mladozemského kreacionismu toto své kulturní barbarství náležitě styděl. Tak jsem se mrkl na Vlka z Wall Street.
Příběh se točí kolem titulní postavy Jordana Belforta, který si po krátké kariéře burzovního makléře založil vlastní společnost Stratton Oakmont a skrze pořádnou dávku manipulací a podvodů začal vydělávat mnohaciferné částky. V dolarech.
Pracovnímu stresu se vyhýbal zejména šňupáním ilegálních substancí z různých částí nahého ženského těla a stereotyp prohnilého, zlotřilého kapitalisty naplňoval i skrze akvizici nákladných automobilů a jachet, jakož i snahou ulít si nějaký ten miliónek do teplíčka ve Švýcarsku. Do toho všeho se ještě snaží sbalit Margot Robbie s digitálně prodlouženýma nohama, a to ideálně tak, aby na to nepřišla jeho stávající manželka.
To ale ještě samozřejmě není všechno. Belfortovi cestu k úspěchu dláždí třeba Matthew McConaughey v krátkém mentorském štěku, vynikající Jonah Hill v divácky věčné roli hrdinova parťáka a firemního pablba a v neposlední řadě i Jon Favreau, který obvykle jen stojí opodál a tváří se jako Jon Favreau.
Obsazení se vůbec povedlo na jedničku s hvězdičkou. Leonardo DiCaprio umí Jordanovy sugestivní projevy prodat, byť by se na Oscara musel snažit ještě o trochu víc – třeba vlézt do mrtvoly nebo se poprat s medvědem.
Celý příběh přitom Belfort i komentuje z pozice neviditelného vypravěče (a nedělá to úplně objektivně). Nejen vysokým obsahem tohoto všudypřítomného komentáře v pozadí snímek místy připomíná staršího Obchodníka se smrtí, jakkoli se na rozdíl od něj brání většině laciných sentimentů a moralizování.
Taky je to celé velká legrace, jakkoli jde o film podle skutečných událostí o člověku, který založil byznys na důkladném oškubávání důvěřivých lidí a protiprávních machinacích. Napomáhá tomu i značná stylizace mnoha scén právě směrem ke komediálnímu vyznění. Skvěle fungují dialogy, které údajně herci často vymýšleli sami – bylo jim pouze vysvětleno, co chtějí jejich postavy vyjádřit a o dopilování replik už se ansámbl postaral sám.
Tuhle metodu určitě vymyslel nějaký chytrý a/nebo líný scénárista.
Celé tři hodiny (!) uběhnou rychle, film nemá takřka žádná slabší místa a dokáže překvapivě fungovat jen s naprostým minimem akčních scén.
A to je vlastně asi tak všechno, co byste měli vědět. Vlk z Wall Street má špičkové herce, drogy, nahotu, skvělé dialogy, vlny splachující vrtulníky a Jonaha Hilla s obřími brýlemi, který do sebe hází jednu pilulku za druhou.