Z některých mých předchozích článků jste nejspíš už zjistili, že se dlouhodobě zajímám o náboženství a přestože jsem si od tohoto tématu dal během listopadu krátkou pauzu, hodlám jej nepravidelně reflektovat i nadále. Dnes nabídnu i přesah do přírodních věd, jelikož chci problematiku zkoumat pohledem biologie, konkrétně pak evoluční teorie, kterou jsem se pokusil svým čtenářům nedávno přiblížit.
Těžko hledat kontroverznější, emocionálně zatíženější téma, než je vztah víry a vědy. Zlatou střední cestou mezi rezignací na jedno ve prospěch druhého nabídl kdysi Stephen Jay Gould. Ke mně se poprvé dostala v interpretaci českého astrofyzika Jiřího Grygara během jeho přednášky na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži. Svého času mi zněl koncept nepřekrývajících se magisterií (non-overlapping magisteria, NOMA) jako intuitivní a slibný způsob řešení.
O co se jedná? Věda a náboženství zpracovávají zcela odlišné problémy a pracují dokonce v naprosto oddělených světech – materiálním v prvním případě a duchovním v tom druhém. Není tedy divu, že musí oba přístupy využívat zcela odlišných metod a vzájemně si nepřekážejí, nýbrž se spíše komplementárně doplňují. Zároveň si však lidově řečeno nelezou do zelí, neboť k tomu ani nemají potřebnou způsobilost.
Pokud vám to zní trochu moc idylicky, máte pravdu.
Kudy například vede dělicí čára mezi oběma magisterii?
Náboženství by vám velice rádo říkalo, co je dobré a špatné, co můžete a nemůžete dělat. Jenomže morální chování je na víře a nevíře naprosto nezávislé a má původ kde jinde, než v evoluci. Altruistické chování – tedy chování zaměřené na prospěch druhého – není výlučně lidským fenoménem a vyskytuje se i mezi jinými živočichy. Opice či psy můžeme uvést jako příklad tvorů, kteří dokonce rozlišují, co je a není fér. (článek na anglické Wikipedii)
Skutečnost, že morálka zjevně patří do magisteria vědy, přitom nijak nebrání představitelům církví ve snaze přizpůsobit právní systémy moderních zemí té či oné staro- či středověké mytologii. Kněží pranýřují hříšnost tetování, imámové exportují své pokleslé domácí právo zahrnující kamenování a bičování, bráhmana k smrti urazí, když vyženete krávu ze silnice. Koexistence tak bezproblémová na papíře v praxi naprosto selhává.
Aby toho nebylo málo, odvozují mnohá náboženství své klíčové body věrouky z událostí, které zjevně patří do kompetence vědy. Mrtvoly z hrobu nevstávají, lidé nelétají na okřídlených koních do nebe… ale vůbec nejzajímavějším případem, u kterého bych se rád na okamžik zastavil, je příběh o Adamovi a Evě.
Těm, kteří ho neznají, zopakuji pouze krátce: Bůh stvoří oba lidi (muže, pochopitelně, jako prvního), umístí je do zahrady a přestože moc dobře ví, co se stane, zanechá v areálu Strom poznání a zlomyslného hada. Ten svede Adama s Evou k lehkovážnému jablečnému pikniku, který jde proti božím příkazům. Jakmile Vševědoucí zjistí, cože se stalo, lidský pár ze své zahrady vyžene a k brance postaví anděla s planoucím mečem.
Z tohoto příběhu odvozují křesťané učení o prvotním hříchu, který je důsledkem této pradávné viny a předává se z pokolení na pokolení. Ten může být smazán pouze křtem, který lidstvu zprostředkovala až vykupitelská oběť Ježíše Krista, jádro křesťanské víry.
A teď si představte, že neexistovali žádný Adam s Evou.
Pamatujete, jak jsem na začátku článku deklaroval, že přijdu s trochou biologie? Je to tady. Věda nám jasně říká, že na počátku druhu Homo sapiens nestála partnerská dvojice, ba ani Noe a posádka jeho skromné, svému účelu brutálně nedostačující kocábky. Ve svém blogpostu to konstatoval už před dvěma lety profesor univerzity v Chicagu Jerry Coyne. Píše o nějakých dvanácti tisících, což ale není příliš důležité – jenom to hezky ilustruje zřejmou absurditu biblického příběhu.
Nabízí se možnost tvrdit, že Písmo svaté nelze brát doslova. Hovoří k nám symbolickým jazykem a neaspiruje na post učebnice historie, tím méně pak biologie. Toto řešení však domyšleno do důsledků naprosto katastrofálně ohrožuje samotné základy křesťanství, neboť vidí původ prvotního hříchu v pouhé metafoře.
Pokud tento pohled přijmeme, máme jen dvě možnosti. Buďto budeme tvrdit, že Ježíš zemřel krutou smrtí právě jen kvůli metafoře, což asi pravověrného křesťana neuspokojí. Alternativa je však ještě horší – Ježíšova smrt samotná je pouze podobná metafora. Jakýkoli reálný obsah se vytrácí a víra se stěhuje do abstraktního, či ještě lépe do imateriálního, duchovního světa mimo náš dosah, kam podle NOMA také patří. Na lidský život ale vlivem oddělení obou magisterií ztrácí jakýkoli vliv.
Když už jsme ale u Jerryho Coyna, ještě se na moment zastavíme. Jakkoli se totiž katolická církev tváří, že uznává evoluční teorii, i její nejvyšší představitelé této sféře vědeckého poznání nerozumějí, jak se ukázalo na příkladu dnes již emeritního pontifika Benedikta XVI. Ve své velikonoční homilii v roce 2011 se tento papež nechal slyšet, že bychom si v žádném případě neměli myslet, že
It is not the case that in the expanding universe, at a late stage, in some tiny corner of the cosmos, there evolved randomly some species of living being capable of reasoning and of trying to find rationality within creation, or to bring rationality into it. If man were merely a random product of evolution in some place on the margins of the universe, then his life would make no sense or might even be a chance of nature. But no, Reason is there at the beginning: creative, divine Reason. And because it is Reason, it also created freedom; and because freedom can be abused, there also exist forces harmful to creation.
Není pravdou, že se v pozdní fázi rozpínajícího se vesmíru kdesi v kosmickém zapadákově náhodně vyvinuly druhy schopné uvažovat a hledat racionalitu napříč stvořením, či tuto racionalitu do stvoření přinášet. Kdyby byl člověk jen náhodným výtvorem evoluce odkudsi z okraje vesmíru, pak by jeho život nedával smysl, či by mohl být dokonce jen náhodnou hříčkou přírody. Ale tak tomu není, rozum tu je už od počátku, tvořivý, božský Rozum (všechno vypadá lépe s velkým písmenem). A protože je to Rozum, stvořil také svobodu; a protože svoboda může být zneužita, existují i síly nebezpečné celému stvoření. (můj amatérský překlad, kurzíva přidána)
Coyne se oprávněně ptá, zda Joseph Ratzinger někdy slyšel o přirozeném výběru. Interpretovat evoluci jen jako produkt náhody je absurdní zjednodušení, se kterým jsem se vypořádal v již jednou odkazovaném článku.
Mě ale pro jednou mnohem více zaujalo to, co pontifik z evoluční teorie pochopil: totiž, že naše životy nemusejí být v širším kontextu tak smysluplné, významné a unikátní, jak sami sobě namlouváme. Evoluce sesadila člověka z falešného, leč pohodlného piedestalu, kde si spokojeně trůnil nad ostatními tvory a v posledku i nad celým nezměrným kosmem, nepatrnější než mravenec přehlížející Zemi z povrchu hliněné hroudy.
I ten lze v intencích vývoje druhů snadno vysvětlit – jsme determinování myslet si o sobě spoustu dost pitomě optimistických věcí, protože to značně vylepšuje naše šance na pohodlnou psychickou a v posledku i fyzickou vegetaci v tomto nebezpečném, drsném a neovlivnitelnými, potenciálně smrtícími událostmi překypujícím světě.
Perlička na závěr: z úplně opačného břehu a trochu jiným pohledem se k problematice vyjádřil slavný český komediant a nositel Bludného balvanu za matení veřejnosti, Pavel Kábrt. Ten odmítá teistickou evoluci právě z toho důvodu, že ukrajuje Bohu z jeho divotvorné moci a nabízí přitom jen kvaziřešení ve formě Stvořitele jako pouhého přívěsku ke slepým silám přírody.