Poblíž jedné zapadlé vesnice žije malý Kubo se svou matkou. Stárnoucí ženě slábne paměť a často mívá znepokojující sny. Zapřísahá svého syna, aby nikdy nezůstal venku v noci, a vypráví mu příběhy o statečném samuraji Hanzovi a jeho bojích se strašlivým Měsíčním králem. Kluk se potom den co den vydává do vesnice a za pomoci kouzelného strunného nástroje je přehrává místním obyvatelům.
Na rozdíl od nich však dobře ví, že nejde o ledajaké příběhy, ale o tragédii jeho vlastního otce. Ten zachránil Kuba, když mu chtěl Měsíční král sebrat oči a proto se teď musí chlapec schovávat před tváří špehující luny. A jak asi tušíte, jednou mu to zkrátka nevyjde, jeho svět se obrátí vzhůru nohama a Kubo se musí vydat po stopě tří kouzelných artefaktů jen v doprovodu opice a podivného brouka.
Příběh je přímočarý, místy ne příliš logicky vystavěný, zato však po většinu času docela žalostně předvídatelný. Podléhá navíc velmi rozšířenému zlozvyku, když využívá různých schopností a magických vlastností jen tehdy, když se mu to hodí do krámu. Papírový panáček je třeba schopný určit umístění prvních dvou hledaných artefaktů, ale při hledání toho třetího se vůbec neprojevuje.
Aby toho nebylo málo, snaží se nás autoři oslnit mytologií, kterou coby podklad pro děj filmu vymysleli. Ta je ale neúplná a neodpovídá divákovi na spoustu okamžitě se nabízejících otázek. Nějak podobně by vypadal Pán prstenů, když by v něm nikdo neobjasnil původ nazgûlů nebo skřetů a Prsten moci by nejenže nedokázal Froda Pytlíka zneviditelnit, ale choval by se jako běžný šperk i ve všech ostatních ohledech.
Film se snaží podobné vady na kráse zamaskovat skrze krásnou animaci a hudbu, z níž si sice nejspíš ani jeden motiv nezapamatujete, ale k dokreslení slouží skvěle. Vzhledem k žánru se až paradoxně dobře povedly akční scény, které bez výjimky patří k nejzajímavějším a nejzapamatovatelnějším částem snímku.
Trošku hůř jsou ztvárněny postavy. Kuba například pronásledují dvě zákeřné tetičky, zpracované možná efektním, leč značně neoriginálním způsobem. Jejich nepřirozeně štíhlé, vysoké, černě oděné siluety doplňuje široký černý klobouk a kontrastní bílá maska. Smějí se samozřejmě škodolibým, dost creepy způsobem, aby jejich zápornost jasně vynikla už od prvního okamžiku. Ze stejného důvodu pak asi také vysílají vlny klišé ničivého černého kouře.
Ptáte se teď, zda stojí Kubo za zhlédnutí? Spíš ano, ale musíte svá (v mém případě docela vysoká) očekávání udržet na uzdě a odpustit filmu jeho nekonzistentní, místy vyloženě iritující momenty či občasnou obligátní přeslazenost. Určitě taky pomůže, pokud máte slabost pro origami.
PS: Český název je zase jednou o dost horší, než ten originální.