Skotský spisovatel Anthony Ryan zaujal čtenáře i kritiky po celém světě hned svou prvotinou, Písní krve. Brzy na ni proto navázal Pánem věže a loni trilogii uzavřel Královnou ohně, která nyní vychází péčí nakladatelství Host i v českém překladu. Příběh novopečené vládkyně Lyrny, Vélina, bratra Frentise a jejich přátel tak dospívá ke svému závěru – a že budou z každé jeho stránky šlehat plameny, napovídá už samotný titul knihy.
Volarská armáda byla u Alltoru dokonale rozdrcena. Sjednocené království však ještě nemá vyhráno. V hlavním městě sedí invazními vojsky dosazený Darnel, zrádný renfélinský kníže, a ve hře je i tajemný Spojenec, který impérium za mořem využívá pro své mocenské hry. Co hůř, píseň krve nového Pána bitev Vélina Al Sorny utichla a slavný hrdina náhle zjišťuje, že je překvapivě zranitelný.
Královna Lyrna navíc jako zkušená hráčka kešetu dobře ví, že musí přemýšlet několik tahů dopředu. Její ambice se proto neomezují nutně jen na vyhnání vetřelců z vlastní země, ale sahají hlouběji. Tak hluboko, že jí možná nic nepomůže ani železná vůle, podpora Eorhilů, Sordajů či kněžny Revy Mustorové.
Příběh se přitom samozřejmě nezaobírá pouze královniným tažením. Ve Varinsholdu třeba své o poznání skromnější pikle kuje básník známý svou nákloností k alkoholu, Alucius Al Hestian. Mezi jednotlivými dějovými liniemi se přenášíme změnou vypravěče, jehož jménem je uvedena nová kapitola. Krom nich je pak kniha rozdělena ještě na pět částí, které (jak jsme v trilogii Stín krkavce již zvyklí) vždy otevírají Vernierovy zápisky.
Forma tedy pokračuje v trendu nastoleném předcházejícím Pánem věže, a to i v tom smyslu, že potlačuje roli protagonisty první knihy, Vélina, na úkor ostatních postav. Hlavní hrdina Písně krve místy vysloveně ustupuje do pozadí a místo v ohniscích čtenářovy pozornosti namísto něj zaujímají především Lyrna a Frentis.
Většina příběhových linek je naštěstí zajímavá, takže náhlých přesunů pozornosti nejspíš příliš litovat nebudete. Přestože ale Ryan dokáže svým psaním vtáhnout, občas jenom zručně maskuje, že se mu pod rukama vlastně nic moc neděje. Zápletka se začíná pozvolna rýsovat až po dobrých dvou stech stranách a tempo vyprávění se nezřídka drasticky mění i poté – přes natahovanou pouť zmrzlou pouští až po přespříliš uspěchané zakončení.
Autor celkově projevuje prazvláštní nejistotu ohledně způsobu, jakým by měl své dílo uzavřít. Můžeme to možná přičíst skutečnosti, že jde o jeho debutovou sérii. I přesto mi nicméně není jasné, proč ještě ve druhé polovině Královny ohně uvádí do příběhu nové charaktery, které leckdy nemají pro děj žádnou hodnotu a často následně stejně nesmyslně umírají. Chtěl-li pan spisovatel tímto způsobem navodit temnou atmosféru, šlápl vedle.
Snad ještě víc zamrzí matoucí podobnost jmen různých postav. Čtenář, který Ryanův svět navštívil naposledy již před delší dobou, může v reáliích dost slušně tonout. Lekrana, Lerniala a Lakrila od sebe snad ještě odlišíte, Arendila a Arentise možná také. Osvobození volarští otroci se však jmenují pouze číslem a nejste-li v memorování cifer zběhlí, dost snadno v nich ztratíte přehled. Postavy v rámci jedné rodiny pak sdílejí příjmení, přičemž jsou občas naneštěstí nazývány právě jenom jím.
Třešničkou na dortu je pak postava Tekrava, která mi v první chvíli okamžitě evokovala volarského generála Tokreva, který však zemřel již v Pánovi věže.
Královnu ohně tak z hlubin průměru vytahují hlavně momenty. Překvapivé zvraty, náhlá úmrtí, zrada a magie – z těchto lákavých ingrediencí dokáže autor vytěžit maximum. Takřka v každém okamžiku se přinejmenším jedna z postav nachází v nebezpečné či jinak napínavé situaci. Každý hrdina a každá hrdinka má své vlastní démony a kostlivce zamčené ve skříni. Tajemství vyplouvají na povrch a chaos války plodí šílenství.
Naneštěstí se ale bez chyby neobejdou ani tyto nejsebejistější pasáže. Ne vždy totiž pasují do širšího příběhového rámce. Leccos se dá totiž svést na šílenství pletichářky Elverah, která střídá okamžiky střízlivého uvažování s emocionálními výbuchy a vyšinutými projevy vágně definované lásky, která jí nebrání vystavit „milované“ osoby drastickým situacím.
Moje poslední výtka jde na vrub akčním scénám, jejichž kvalita značně kolísá. Popisy velkých bitev jdou Ryanovi evidentně mnohem lépe než šarvátky a souboje, během kterých jeho postavy předvádějí hotovou akrobacii.
Abychom skončili na pozitivnější notě, zmíním ještě, že se české vydání velmi povedlo. Tuzemská obálka tu originální jasně překonává, na bezmála sedmi stech stranách jsem narazil na jeden jediný překlep a překladu neunikly ani takové drobnosti, jako lokalizace popisků všech tří mapek.
Královna ohně vůbec není špatnou knihou. V rámci současné žánrové produkce bezpochyby patří k nadprůměru, dokáže vás nad stránkami udržet klidně až dlouho do noci a čas od času velice příjemně překvapí. Nevyrovná se však ani zdaleka úvodní Písni krve, která hrála skromnější, leč konzistentní a přesvědčivou hru. Pomyslný souboj prohrává i s Pánem věže, byť jenom o kousíček. Přesto by ji fanoušci trilogie rozhodně neměli minout. Velký příběh totiž možná neuzavírá ideálně, i přesto však s důstojností.
