Do široké množiny toho, co nesnáším, rozhodně patří nekritický obdiv. Konkrétněji mám na mysli neodůvodněnou úctu ke schopnostem té či oné osoby, která pramení z nepochopení. Bývaly doby, kdy jsem si ji do jisté míry užíval, ale ty už jsou dávno pryč. Aby bylo jasné, o čem chci psát, uvedu několik případů ze života.

Občas bývávám nařknut, že umím s elektronikou či dokonce, že jsem programátor. Jelikož ale žiji v prostředí, kde se dennodenně setkávám se skutečnými odborníky v IT oboru, můžu vám potvrdit, že mezi ně nepatřím.

Ano, vytvořil jsem svého času vlastní hru, za pomoci vydatné dávky reverzního inženýrství jsem pronikl do tajů tahové strategie Bitva o Wesnoth a navrhl jsem několik vlastních kampaní. Mám zkušenost s obnovou smazaných dat, pravidelně se hrabu v nastavení grafické karty, a když instaluji nový software, dokážu to udělat bez přidání deseti připitomělých toolbarů, které zaplácají půlku obrazovky.

Ke skutečné náplni práce programátorů, tedy programování, jsem nicméně sotva přičichl. Kdysi jsem znal aspoň nejnutnější základy HTML, ve škole jsem si občas hrával s Pascalem a něco mi říká třeba i Visual Basic. Pochopení hlubších principů mi samozřejmě úplně chybí, cítím se spokojeně v grafických rozhraních Windowsu či Linuxu a dodnes znám nazpaměť jenom minimum povelů pro příkazový řádek.

Jinak řečeno, zatímco skuteční odborníci stavějí na pochopení zákonitostí své práce, letité zkušenosti a detailním obeznámením s mraky softwaru a hardwaru, já po většinu času více či méně slepě sleduji jejich návody. I vzhled tohoto blogu upravuji až po náležité konzultaci fanouškovských serverů Bloggeru, z nichž nezřídka kopíruji celé bloky textu, o jejichž fungování mám jen značně omezenou představu.

Chválit mě proto za pomoc s počítačem proto obvykle znamená jen obdivovat mou schopnost vyhledat a aplikovat řešení, na která jsem sám nepřišel. Vadí mi to hlavně proto, že mě občas osoby neschopné rozlišit odborníka od amatéra žádají o radu ve věci, v níž jsem zcela nekompetentní. Samy mají přitom před svým počítačem či chytrým telefonem neodůvodněnou, takřka posvátnou úctu.

Umím vcelku slušně anglicky. Moje aktivní znalost, tedy schopnost plynule se písemně či ústně vyjadřovat v jazyce, není z nejhorších. Ve čtení a poslechu jsem ale mnohem lepší. Zvládám knihy i filmy v originále, samozřejmě s čestnou výjimkou některých drastických přízvuků v těch druhých. Z nějakého důvodu to však spousta lidí považuje za chvályhodnou dovednost.

Jenomže já se pohybuji v akademickém prostředí, v humanitních oborech. Tam je taková znalost angličtiny bez přehánění naprosto nutnou podmínkou přežití. V obou z mých dosud absolvovaných semestrů jsem každý týden navštěvoval přednášky, vedené výlučně v tomto jazyce. Zdroje potřebné k sepsání prací či splnění povinné četby taky v malém českém rybníčku člověk leckdy nenajde.

Přitom se rozhodně nepovažuji za jazykový talent. Dva roky jsem měl francouzštinu, kompletně se mi vykouřila z hlavy. Moje ruština, tříbená vyšším gymnáziem, rezne každým uplynulým dnem. A stejně by se vedlo i angličtině, když bych to dopustil.

Došlo k chybě. 🔗

Nelze spustit JavaScript.

Tenhle přízvuk je třeba britský. A video naprosto skvělé, určitě se podívejte.

Udržuji ji proto v kondici jediným možným způsobem, každodenní praxí. Nemůžu nikomu prozradit kouzelný trik, jak se přes noc naučit plynně mluvit, číst i psát. Můžu jenom zopakovat stejnou radu, kterou občas dávám lidem vyděšeným z vlastní elektroniky – poradit, aby překonali posvátnou úctu.

První stránka bude nesrozumitelná. První kapitola taky, první kniha dost možná jakbysmet. Když přejdete z blog.cz na Blogger, možná se vám design během sestavování doslova rozsype pod rukama a budete jenom frustrovaně zírat do obrazovky nevěda, kde jste udělali chybu. Nejste odborníci a dost možná jimi nebudete nikdy v životě. Zbavíte se ale zase nekritického obdivu v další oblasti lidského poznání a o to víc potom budete informovanějšíma očima zírat na zázraky, které dovedou ti, kteří skutečně umí.