Čtete-li Anekron pravidelně, dost možná jste si už všimli, že jsem v poslední době zcela opustil svůj dříve oblíbený úvahový segment, v němž jsem se nepravidelně zaobíral aktuálním děním na politicko-společenském jevišti. Poslední dobou mi totiž přijde spíš jako ublížené poplakávání nad rozlitým mlékem, a tak se raději věnuji těm oborům lidského poznání, v nichž se může uplatnit důkaz či argumentace.

Kdybych měl vysvětlit, proč si to myslím, asi by to trvalo hodně dlouho. Dnes se však hodlám věnovat jinému tématu, takže to stávající s dovolením odložím na jindy. Pamatujte jen, že naprosto nehodlám lacině mentorovat a doufám, že se mi tomu podaří vyhnout.

Narazil jsem na otázku, zda neztrácíme ideály. Kousek z ní ocituji, aby bylo zřejmé, jaké ideály má tazatelka na mysli.

Podle mého názoru by mladí lidé měli být plní nápadů, ideálů, fantazie a snů. V rozporu s touto mojí představou jsou pravidelně hodiny především cizích jazyků na vysoké škole. „Popište nejneuvěřitelnější věc, která si vám v životě stala.“ – „Víte, v mém životě se nic moc neuvěřitelného neděje, je úplně obyčejný…“

Pod facebookovým příspěvkem se už objevila celá řada komentářů. Ztotožňuji se s názorem, že lidé volí snadné odpovědi ne proto, že by skutečně jen apaticky přijímali fádní realitu své každodenní existence, ale že zkrátka ve škole přepínají do nouzového režimu a snaží se výukou proplout s co nejmenším úsilím.

Toto vysvětlení má pochopitelně několikero zásadních úskalí.

Prvně, není podpořeno žádnou solidní evidencí, protože ostatním do hlavy nevidíme. To lze vzhledem k tématu očekávat, přesto ale soudím, že bych neměl opominout možnost, že se coby externí pozorovatelé snadno spleteme.

Především však tento pokus o řešení ztroskotává, protože problém jenom přesunuje o úroveň dál. Co daní lidé dělají na škole s jazykovým zaměřením, když nechtějí věnovat jeho učení svůj čas a úsilí? Na tuto otázku samozřejmě může existovat i řada dobrých odpovědí, pochybnost však zajisté zůstává.
Ale dost psychologizování. Je mi skoro tak odporné, jako moralizování, takže s dovolením přehodím výhybku. Ocitneme se snad na pevnější půdě, kde nebudu muset tolik zabíhat do čiré spekulace.

Položím si totiž otázku znova a to způsobem, kterým možná ani nebyla původně myšlena. To proto, že mi nová interpretace přijde ještě o něco zajímavější.

Neztrácíme ideály?

Neztrácíme ideály v tom smyslu, že přestáváme věřit myšlenkám, které o sobě tvrdí, že přesahují člověka? Či daleko konkrétněji: nepřicházíme o své národní uvědomění, o své náboženství či třeba o názorové ukotvení v mantinelech té či oné politické doktríny?

Neztrácíme zkrátka koncepty, které by chtěly formovat naše názory ve všech oblastech života?

Domnívám se, že ano.

Teze, kterou bych se však chtěl na následujících řádcích zabývat, bude nicméně pro mnohé daleko skandálnější: myslím si, že je to tak dobře.

Došlo k chybě. 🔗

Nelze spustit JavaScript.

Ideje ve smyslu přesažných myšlenkových konceptů odmítám. Myslím si totiž, že musíme naše přesvědčení odvozovat od člověka a že se nesmíme tvářit, jakoby pramenily odkudsi z Dokonalosti. Zkrátka nesnáším ideje, prohlašující se za absolutní pravdu, protože ty potom vykazují tendenci slepě a nekriticky infikovat své okolí.

Osobně jsem hluboce přesvědčen, že si žádná myšlenka nezaslouží, abychom kvůli ní otřásali světem, a to ani v tom dobrém, ani ve zlém. Naopak se domnívám, že bychom měli ideje, včetně těch, které nás děsí, které se nám protiví a které nenávidíme, vpustit do svého nitra, aby mohly otřást světem vnitřním.

Mohl bych pokračovat dál, ale dostávám se opět nepříjemně do mentorské polohy. Uzavřu tedy tento příspěvek tematicky a ještě navíc aktuálně, totiž kataklyzmatickým vítězstvím Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách – respektive nejvtipnějšími reakcemi na něj, které jsem v průběhu dneška zachytil.