Mnohokrát mi bylo během mého života vyčítáno, že jsem příliš chladný. Teď, když jsem se stal ateistou, slouží tato skutečnost těm, kteří si chtějí nějak vysvětlit můj názorový posun, ke zpětné racionalizaci. Domnívají se, že mi v mé náboženské víře chyběl vztah s Bohem. A pokud jsem ho opravdu měl, nemohl být opravdový. V takovém případě bych totiž křesťanství nikdy nemohl zavrhnout.

Tento argument samozřejmě nutně zjednodušuje situaci, protože ostatní lidé nevidí do mé hlavy o nic víc, než já do té jejich. Navíc se může snadno zvrhnout do obvyklé chyby, anglicky nazývané no true Scotsman. Když jsme konfrontováni s protipříkladem, který vyvrací naše univerzální tvrzení, obejdeme problém tak, že poukážeme na nedostatečnou kvalitu nějakého atributu daného protipříkladu.

Své přesvědčení, že žádný křesťan dobrovolně neopustí svou víru, jednoduše korigujeme tak, že to nikdy neučiní žádný pravý křesťan. Nebezpečí, skrývající se v této argumentační strategii je zcela zřejmé: takto může skalní komunista pohodlně vyškrtnout každého masového vraha a zločince, kterého jeho ideologie vyprodukovala a úplně stejný postup se nabízí i komukoli jinému. To však zmiňuji jen tak na okraj; věnovat se chci něčemu jinému.

Věřil jsem na zázraky a domníval jsem se, že se dějí i v mém životě. Často jsem se obracel k Bohu. Z Bible jsem si vypsal inspirující úryvky, které jsem se pak pravidelně modlíval. Přemýšlel jsem nad vírou i nad Písmem, přijímal jsem svátosti. Občas jsem skutečně cítil boží přítomnost a jeho pomocnou ruku. Neexistovala náhoda, jen moudrá a leckdy až fascinující cesta vytyčená úradkem Páně. Nebyl jsem pravým křesťanem?

Možná ne. Jakkoli jsem totiž svou víru upřímně vyznával, s přibývajícími léty rostlo mé znepokojení. Jednak za něj mohly činy a slova některých představitelů náboženství, o nichž jsem se už zmínil dříve. Kdesi hluboko uvnitř ale rostly niternější obavy. Radostná zvěst evangelia mě počala naplňovat strachem.

V Bibli je údajně slovní spojení nebojte se napsáno tři sta šedesát pětkrát, jednou pro každý den v roce. Jak k tomu přijdou roky přestupné, mi není známo. Vsadil bych se však, že na každou výzvu k zanechání strachu obsahuje Písmo přinejmenším pět pasáží, které hrůzu nahánějí. Krize víry trápí nejednoho křesťana, včetně těch, kteří jsou církví považováni za svaté. Dobrým příkladem je čerstvě kanonizovaná Matka Tereza.

Na ní si mimochodem můžeme dobře ukázat pokřivenost názorů, skrytých v náboženské nauce. Matka Tereza totiž tvrdila, že je náš svět utrpením bohatší. Že ti, kteří prožívají bolest, odrážejí spasitelskou oběť Ježíše Krista.

Nechápejte mě špatně: nemyslím si, že je každá bolest špatná. Leckdy plní varovnou funkci a zastaví nás včas předtím, než si stačíme ublížit daleko vážněji. Ale nemoci, válka, hlad, bída? My lidé jsme zvyklí a evolučně determinovaní k tomu, abychom hledali v tom, co nás obklopuje, nějaký smysl. To ale v žádném případě neznamená, že tam musí být.

Nechci a ani nebudu nyní soudit Matku Terezu. Nevěřím ale ve svaté a ani ve svatost samotnou. Přehnaná úcta k člověku není o nic oprávněnější, než nekritické vzývání Boha. U všech uctívačů totiž můžeme vysledovat stejný selektivní přístup. Dobré věci tak chápou jako požehnání, zatímco existenci těch špatných připisují buďto nepřátelským silám nebo vyššímu, pro ně nepochopitelnému záměru. Cesty Páně jsou nevyzpytatelné.

Ale to není jediná lež opakovaná tak dlouho, až se pro mnohé stane pravdou. Jako křesťan jsem byl přímo bombardován apokalyptickou mentalitou – a to nejen ze strany tradicionalistů, kteří trapně úpí nad zkažeností moderního světa (k níž se ještě vrátím), ale i od těch, které bych mohl nazvat představiteli katolického mainstreamu. Rostla ve mně mentalita člena posádky potápějící se lodi.

My věrní si musíme pomáhat a vzepřít se ďáblovu světu okolo nás. Dodnes si pamatuji článek z tiskoviny jménem Řád, který vykresloval britského biologa a ateistu Richarda Dawkinse málem jako Antikrista. Blouznivé očekávání parusie ale probleskovalo ze všech směrů a čas od času znělo i z kazatelen. Nový zákon jej podporuje až překvapivým množstvím výroků o brzkém příchodu, který se dosud protáhl jenom na dvě milénia.

Pokud byste vzali za vděk konkrétním příkladem, pusťte si třeba tohle kázání profesora a kněze Petra Piťhy. Mimo jiné v něm říká, že kdyby vyřkl jakoukoli moudrost, vrátí se mu zpátky jako fráze prázdnější, než žvást opilce. Já nepovažuji kazatele ani za rozsévače frází (tedy ne vědomého), ani za pijáka. Myslím, že jeho slova mrazivě reflektují nejistotu, zmatení, ba strach. Strach apokalyptický, který vyrůstá vnímání světa, který už není.

Podrobnější rozbor výše odkazovaného kázání provedl i český ateista a bývalý protestantský křesťan Lukáš Balabán.

Naštěstí, chce se mi dodat. Naše planeta bývala vždycky nehostinným, nebezpečným místem, kde lidské bytosti hynuly jako mouchy. V současné době je ale přívětivějším místem pro život, než kdykoli dříve. Ano, stále existuje teror, vykořisťování či války. Ale vyrostl také soucit v míře našim předkům neznámé. Ztrácí se opovržení nad cizími národy, kulturami či rasami. Roste vzdělanost a bohaté státy poskytují těm chudším humanitární pomoc, místo aby uvrhli jejich obyvatele do otroctví, jak to činili nejen křesťanští panovníci.

Říkáte, že je kapitalistické vykořisťování stejně drastické, jako koloniální útlak? Tak mi příště povězte raději tu o Červené karkulce a v mezičase se doučte historii.

Druhá světová válka připravila o život takové množství lidí, že nad tím zůstává veškerý rozum stát. Ani všechny války od té doby vedené dohromady nedosáhly počtu jejích obětí, přestože se populace této planety radikálně zvětšila. Co víc, nikdy od roku 1945 nevstoupily do přímého konfliktu dvě světové mocnosti.

Situace vypadá ještě příznivěji, když se místo absolutních čísel podíváme na ta relativní. Zjistíme totiž, že bereme-li ohled na velikost tehdejší populace, zažili jsme řadu událostí ještě strašnějších, než jsou světové války. Všem asi vytane na paměti Čingischán a jeho brutální, nespočet životů stojící expanze. Neméně ale otřásl značnou částí planety třeba i pád antického Říma nebo opakované morové epidemie, které ve svých nejhorších obdobích hubily populaci po desítkách procent. Více infomací třeba tady a tady. U druhého videa si můžete zvolit titulky v mnoha jazycích včetně českého.

Mír se měří těžko, ale momentálně zcela jistě zažíváme jeho naprosto bezprecedentní období. Něco tudíž děláme správně – a moje sázky jdou na to, že je to liberální demokracie a sekularismus. Koneckonců, řečeno s Tomášem Halíkem:

Dnes neexistuje žádný politický konflikt, kde by nějakým způsobem nebylo náboženství angažováno.

Úplně na okraj mi dovolte krátkou poznámku: setkal jsem se jen s několika křesťany, kteří byli ochotni přiznat (či dokonce veřejně prohlašovali), že je současná doba pro jejich církev vůbec nejpřívětivější v zaznamenané historii. Takoví mají mou úctu a uznání, neboť jejich víra zjevně není založená jen na malicherném antagonismu.

Asi vás teď trochu vyděsím, protože celý dosavadní sáhodlouhý text představoval pouze jakýsi úvod k celému článku. Snažil jsem se v něm stručně artikulovat některé zásadní body svého pohledu na svět. Bohužel se mi opět nepodařilo zachovat snesitelný rozsah, pročež se zbytek svého článku pokusím shrnout jen do čas šetřících otázek a odpovědí, jimiž se pokusím nechat čtenáře nahlédnout do svého uvažování.

Jakou hodnotu má víra?

Není-li podložená, nulovou. Pravda bude existovat nezávisle na tom, zda v ni věříme, či nikoli. Měli bychom se ji pokoušet odhalit relevantními metodami a se zřetelem k ní potom korigovat vlastní, často spekulativní postoje.

Proč jsme tady?

Ptáte-li se na nějaký kosmický, přesahující smysl života, tak vás musím zklamat. Ten neexistuje, přírodní výběr nám schopnost propojovat i nesouvisející informace podstrčil z trošku jiných důvodů, než abychom dumali nad nesmrtelností chrousta. Smysl života si zkrátka musíme vytvářet sami, což stejně všichni děláme – naneštěstí často tím, že akceptujeme některé náboženství.

Existuje duchovní svět?*

Ne. Nedávalo by to nejmenší smysl. Jak by mohl náš materiální svět řídící se fyzikálními zákony interagovat se světem, který žádnou hmotu či fyzikální zákony nemá? Dualismus substancí je fascinující téma a chcete-li se o něm dozvědět něco víc, doporučím vám přednášku doktora Filipa Tvrdého z naší univerzity. Nebude-li vám stačit, mrkněte třeba ještě na dvojici velmi podařených, leč pouze anglických videí na stejné téma.

Došlo k chybě. 🔗

Zkuste si toto video přehrát na www.youtube.com nebo, pokud je vypnutý, zapněte JavaScript.

Doktor Tvrdý mluví od 9:50, zhlédnout ale můžete klidně i celé video.

Jak vznikl vesmír?

Upřímně: nevíme. Zejména kreacionisté si z ateistů v tomto ohledu rádi utahují, když se posmívají tomu, že by se mohl svět stvořit sám z ničeho. Oni, osvícení a navýsost moudří, totiž na základě svatých textů ze starověku dobře vědí, že svět z ničeho stvořil neviditelný kouzelník. Za těchto okolností mi prosté přiznání nevědomosti přijde jako intelektuálně poctivější přístup.

To samozřejmě neznamená rezignaci na problém. Existují všemožné hypotézy (titulek tohoto článku berte prosím s rezervou), nějakému Prvotnímu hybateli, kterým se tak rádi křesťané ohánějí, však vůbec nemusí nic nasvědčovat. Kauzalita samotná totiž jaksi přestává být relevantní bez času a prostoru, které jsou vlastnostmi tohoto vesmíru. Z toho důvodu mi taky nepřijde otázka Co bylo před Velkým třeskem? nijak zvlášť inteligentní. Ale berte mě s rezervou. Na tyhle věci fakt nejsem expert.

Proč se chovat dobře, když neexistuje Bůh?

Moje oblíbená. Ateisté ji velice rádi jednoduše otáčejí: „Je Bůh opravdu jediným důvodem, proč se chováš dobře? A pokud ano, co to o tobě vypovídá?“ Strach z retributivní spravedlnosti v zásvětí asi jen málokdo prohlásí za šlechetnou motivaci ke správnému chování, u zpovědi vám jej nicméně uznají. Naše morálka má samozřejmě evoluční původ, protože je altruistické chování často velice účinnou strategií (už proto, že bývá reciprocitní).

Soucit, empatie a smysl pro spravedlnost, tak zní moje odpověď. Kdosi mi kdysi tvrdil, že si není jistý, jestli to stačí. Asi vím, co tím měl na mysli. „Existují lidé, kteří se zlí už narodili,“ řekl mi jednou můj známý psycholog. Má pravdu. Tak jako někteří na tento svět dorazí porouchaní fyzicky a jiní zase mentálně, najdou se i ti, jimž jakýkoli ohled na ostatní chybí. Zmínil jsem se už, jak je svět krutý? Zmínil.

Existuje svobodná vůle?

Ne. Respektive rozhodně ne tak, jak si ji představujeme. Všechny naše volby jsou determinovány. Ve světě, kde fungují zákonitosti fyziky, chemie a biologie, si lze jiný scénář jen těžko představit. Tématu svobodné vůle budu určitě ještě někdy věnovat samostatný článek, kde chci rozebrat mimo jiné dopady tohoto konceptu na morálku a další oblasti.

Chápu, že je pro mnohé představa, že se ve skutečnosti rozhodují pouze iluzorně, značně kontraintuitivní a možná i děsivá. Jsem nicméně toho názoru, že tyto pocity vycházejí především z nedostatečného obeznámení se s celou problematikou. Kdosi si prý kdysi stěžoval, že to nevypadá, jako by se Země otáčela okolo Slunce, ale naopak. Podobně mnozí říkají, že se jim nezdá, že by svobodná vůle neměla existovat. Moje reakce je pokaždé stejná: a jak by se to mělo zdát a jak by to mělo vypadat?

Proč kritizuješ i umírněné náboženství?

Těm, kteří četli poctivě předchozí kapitoly Poslední zpovědi, to snad ani nemusím vysvětlovat. I sebeumírněnější víra velice často v časech krize selhává a plodí démony, proti kterým je celá představa křesťanského pekla jenom k smíchu. Dokonce i v dobách relativního klidu se náboženství pokouší projektovat do legislativy států své představy o tom, co je dobré a špatné, přičemž už z principu odmítá svůj pohled jakkoli revidovat, třeba na základě vědeckých poznatků.

Co hůř, některé věrouky atakují veřejně zřizované školy. Nejen ve Spojených státech tak mohutně vzkvétá iracionalita třeba ve formě kreacionismu. Daleko nejhorší je ale fakt, že se náboženství staví na piedestal coby nekritizovatelný názor. Jak opakuji stále a stále dokola, názory nemají právo na ochranu, které může a musí přináležet pouze fyzickým osobám. Ve světě ohrožovaném především radikálními vyznavači si pod sebou sami podřezáváme větev.

Co nás čeká po smrti?

To, co bylo před naším narozením. Nic. Bát se toho nemá moc cenu, skoro každou noc koneckonců stav nevědomí také zažíváte. Ten úplně poslední akorát nikdy neskončí, to je všechno. Kýčovitými barvami vymalovaná nebesa a věčnost vyplněná patřením na Boha a dalšími, zajisté navýsost záživnými aktivitami, na vás samozřejmě nečekají. Možná vás ale potěší, že to samé platí i pro plameny pekelné.

Ateisté musejí být nešťastní, hluboko uvnitř zoufalí lidé

To sice není tak úplně otázka, ale čas od času se ozve. Ateisté samozřejmě nešťastní být mohou, úplně stejně jako lidé věřící. Sám za sebe mohu nicméně s čistým svědomím prohlásit, že si od doby dekonverze přijdu sebevědomější, spokojenější a obecně vyrovnanější. Už jen proto, že nemusím za každou sklenicí vody hledat Satana a příležitostně se třást nad blížící se Apokalypsou a stavem hříšného světa.

Dobře, trochu to přeháním, ale dělám to čistě pro ilustraci. Každopádně se mi lépe dýchá i bez toho, co věřící obvykle považují za pozitivní stránku věci. Aniž bych chtěl popírat důležitost emocí nebo pozitivních vztahů mezi lidmi, náboženství tyto důležité součásti života často rozředí v tragikomickou sentimentální břečku, okořeněnou trochou instantní moudrosti, dávkované skrze metafory a alegorie.

To je ode mě pro dnešek všechno. Tématům spojeným s náboženstvím či ateismem se budu samozřejmě věnovat i dál pod příslušnými štítky, dám si ale pauzu přinejmenším do poloviny listopadu. Jednak nechci z Anekronu udělat čistě blog o víře a nevíře, jednak chci v mezičase vydat článek, který se tématu do značné míry dotýká. Jelikož v naší zemi ještě z nějakého důvodu nevymřel kreacionismus, ba dokonce ani jeho nejabsurdnější mladozemská varianta, pokusím se pohledem laika stručně shrnout základy evoluční biologie.