Na Barbara Conana jsem se rozhodl podívat poté, co se František Fuka rozplýval nad jeho návratem na plátna českých kin. Trochu paradoxně jsem totiž dosud znal jen verzi z roku 2011, která mi přišla dokonale průměrná, a rychle jsem na ni zapomněl. Přitom znám vcelku dobře původní příběhy Roberta E. Howarda a přečtenou mám i řadu jeho epigonů.
Patřím mezi onu menšinu studentů filosofie, které nijak zvlášť nebere Friedrich Nietzsche. Proto jsem se na úvodní citát (máte ho v hlavičce) jenom letmo zašklebil a počkal jsem si raději na dávku poctivé cimmeřanské moudrosti předávané z otce na syna. Po ní už se začal rozvíjet samotný příběh.
Ten můžu shrnout velice jednoduše. Conanovu barbarskou vesnici nejdříve poplení divocí nájezdníci s hadí standartou, kteří zabijí všechny dospělé a děti odtáhnou do otroctví. Náš hrdina musí tvrdě dřít a potom skončí v aréně. Jedné temné noci je pak osvobozen, vyráží do světa a po zbytek filmu střídavě cestuje, bojuje a souloží, nikoli nutně v tomto pořadí. A přitom se snaží pomstít vrahům svých rodičů.
Jakékoli dějové linky nad tento rámec mají obvykle jen epizodický charakter, přičemž se obvykle vyznačují především triviálností. Z toho už musí být každému zřejmé, že nejde o snímek nijak příběhově bohatý, na druhou stranu se ale aspoň nezaplétá do pavučiny překombinovaných, absurdně složitých plánů moderních padouchů. Místy mě však dost iritovalo pomalé tempo, se kterým třeba ze stejné doby pocházející Indiana Jones vůbec problém nemá.
Barbar Conan nicméně přeci jen poskytuje dnešní kinematografii příklady hodné následování. Očividně se řídí heslem, že je žádný dialog lepší než špatný dialog, takže třeba představitel titulní role Arnold Schwarzenegger ve filmu prakticky nemluví. Za zmínku určitě stojí i povedený soundtrack, který se vydařil nadmíru. Úroveň akčních scén pak kolísá od vydařených, až po docela úsměvné.
Líbila se mi v dnešní době osvěžující nekorektnost snímku, který představuje Conana jako dokonalý magnet na ženy, vrhající se k jeho svalnatým nohám hned po několika pohledech na vypracované bicepsy. Hrdinný barbar navíc čas od času nakopne nějakého toho psa, který se mu plete pod nohy, nebo dá přes frňák dotěrnému velbloudovi.
Oceňuji také, že v napínavých scénách funguje napětí a v těch hrdinských zase Conanova aura heroismu. Scénář se totiž nebojí barbara za příliš odvážné jednání občas vytrestat a při vhodné příležitosti za tímto účelem dokonce využije ikonický moment literární předlohy.
Celkem vzato, začínám se docela dost těšit na rok 2018, kdy se Schwarzenegger ke své ikonické roli vrátí v adaptaci Howardova jediného románu, Hodiny draka. První barbarovo dobrodružství mě totiž sice nedokázalo nadchnout, ale užil jsem si ho přeci jen lépe, než již zmíněnou verzi z roku 2011. Krom toho jsem toho názoru, že nutně potřebujeme víc hrdinů, kteří na filmovém plátně zakousnou supa.
PS: Konečně jsem taky pochopil několik skvělých narážek v knihách Terryho Pratchetta.