Komiksových filmů přibývá jako hub po dešti. Jenom letos jsme už viděli veskrze průměrného Deadpoola, ničím výjimečného Captaina Americu či kvalitativně zhruba srovnatelnou Apokalypsu. Výše zmíněné filmy se plácají v dobře uleželém bahýnku repetitivní průměrnosti, konkurence v podobě DC ale také nezahálí. Nejprve vyprodukovala vysloveně tragický Úsvit spravedlnosti, na který následně volně navázal Sebevražedný oddíl.
Upozornění: text recenze obsahuje spoilery ke snímku Batman v Superman.
Za ta léta, co se Bruce Wayne po nocích prohání Gothamem v netopýřím kostýmu, dokázal dostat za mříže pestrou sbírku všemožných individuí, nadaných rozličnými více či méně super-schopnostmi. Když pak Superman „umírá“ v závěru souboje s Doomsdayem, jisté kruhy blízké vládě Spojených států amerických si na svou sbírku zločinců vzpomenou. Zbaveno ochrany Muže zítřka, rozhoduje se bezbranné lidstvo využít nedobrovolně poskytovaných služeb Sebevražedného oddílu.
Vzniká tým složený z ostrostřelce, psychicky labilní dívčiny s baseballovou pálkou, ještěřího muže (který není Lizard), ohnivého muže a muže, který umí házet bumerang. Aby nesourodou skupinku nenapadlo udělat něco neuváženého, dostává každý její člen implantovanou mikronálož, která neposlušnému odpálí mozek. Takto motivovaní sveřepí rekové následně vyrážejí do boje, přičemž na ně dohlíží holka s japonskou vlajkou na čele a elitní voják, který má před ostatními nějaké to nehezké tajemství.
V duchu nejlepších tradic moderních superhrdinských filmů Sebevražedný oddíl samozřejmě obsahuje mnohem víc postav, než je zdrávo. Mimo již vyjmenované v něm hraje větší či menší roli ještě divná čarodějka z prokleté jeskyně, její bratr nebo další reinkarnace ikonického Jokera. S tím zatím nebyla taková legrace jako v Temném rytíři Christophera Nolana, ale možná jenom nedostal patřičný prostor.
Asi nejnepříjemnějším aspektem filmu je nicméně občasná režisérova snaha imitovat Zacka Snydera, tvůrce Muže z oceli a Úsvitu spravedlnosti. Děje se tak zejména ve flashbacích (což ještě tolik neobtěžuje), ale naprosto nelogicky i během finálního showdownu s nepřátelským bossem. Ano, snažím se naznačit, že celá scéna působí silně videoherním dojmem a nijak tudíž nevyčnívá ze záplav konkurenčního digitálního bordelu.
Trailer lákal na spoustu vtípků a hláškující postavy, ve výsledném snímku ale humoru není o moc víc, než právě v již dříve zveřejněných ukázkách. Sebevražedný oddíl nerozhodně přešlapuje mezi temnou, syrovou stylizací a barevnou klauniádou filmů od Marvelu. Nesluší mu to – troufám si tvrdit, že by dopadl o dost lépe, kdyby si zkrátka jeden z přístupů vybral.
Atmosféra, scénář i postavy přesto fungují daleko lépe, než v Úsvitu spravedlnosti. Většinu času je divákovi přinejmenším jasné, kam záporáci jdou a proč se chovají tak, jak se chovají. Ne všichni nicméně dostanou stejný prostor a všem nepřekvapivě bije pod bizarním zevnějškem poctivé americké / hispánské / japonské srdce. Paradoxně až na ty, kteří za mřížemi nejsou – měl-li to však být pokus dodat snímku na sofistikovanosti, nepovedl se.
Jinak ale považuji Sebevražedný oddíl za dosud nejlepší film, který rodící se univerzum DC vyplodilo. Stále sice až trestuhodně nevyužívá svůj potenciál, ale aspoň nesklouzl do zmatené nesmyslnosti Úsvitu spravedlnosti nebo nudných trikových orgií Muže z oceli. Přesto mi vzhledem k enormním prostředkům vloženým do produkce zmíněných snímků přijde jako dost žalostný výsledek, že něco aspoň trošku nadprůměrného vzniklo teprve teď.
PS: A to nás ještě letos čeká Doctor Strange. Chjo.