Když J. J. Abrams zmáčkl tlačítko restart a rozjel zbrusu nový Star Trek, byl jsem nadšený. Nikdy jsem nepatřil mezi fanoušky původního seriálu a tak jsem uvítal možnost seznámit se se světem hezky od začátku, což je vždycky jednodušší, než naskakovat do rozjetého vlaku. Bavil jsem se dobře. Když pak režisér ve své vizi pokračoval sequelem Do temnoty a do role záporáka obsadil oblíbeného Benedicta Cumberbatche, bylo to ještě lepší.
Na rovinu: letos to podle mě dopadlo asi nejhůř. Přesto se vás v recenzi pokusím přesvědčit, že snímek za zhlédnutí stojí a rozhodně není nějakým obřím zklamáním či dokonce úplně brakovým kouskem.
Posádku USS Enterprise zastihneme jako obvykle přímo uprostřed mise. Ve službách Federace se kapitán Kirk pokouší překecat jednu rasu CGI mimozemšťanů, aby uzavřela příměří s odvěkými soupeři. Po této peripetii odlétá vesmírná loď na obří základnu, kde mají naši hrdinové na chvíli padla. Před sledováním Spockových pokusů o udržení romantického vztahu nás naštěstí včas zachraňuje dějový zvrat.
Na prosbu růžové ufonky musí Enterprise zamířit do mlhoviny protkané blesky a meteorickým smetím. Během cesty je však loď napadena roji nepřátelských stíhaček, utrží mnohá poškození a jde ke dnu. Respektive k zemi, neboť ji přitáhne gravitační pole blízké planety. Během evakuace jsou někteří členové posádky zajati, jiní zraněni a/nebo ztraceni. No a zápletku máme na světě.
Příběh po většinu času následuje zažitá schémata a jen občas se nesměle pokusí o nečekaný zvrat, což mu zpravidla příliš nevychází. Záporáci jsou nudní a generičtí, hudba tuctová a s výjimkou hlavního motivu (zrecyklovaného z předchozích dílů) i naprosto nezapamatovatelná. Vizuály zpravidla plní se ctí svou obvyklou roli kulisy v pozadí, občas nicméně dokáží velmi příjemně překvapit. Jen tak z hlavy mě napadá povedený okamžik s vlnou zvedající se proti lodi.
Ze šedivého průměru nicméně třetí Star Trek táhnou především tradičně kvalitní herecké výkony. Simon Pegg trousí vtípky a občas se neúspěšně pokouší o skotský přízvuk, Zachary Quinto se pokouší simulovat výrazové bohatství tváře Arnolda Schwarzeneggera a Karl Urban ze sebe zase jednou předvedl víc, než jen bradu. Chris Pine pak musí hlavně pořádně valit své modré oči, aby nalákal do kin tu polovinu lidstva, pro kterou bývá akční sci-fi méně atraktivní.
Změna v režisérském křesle nedopadla nijak strašně a Justin Lin, známý dosud především svou rychlostí a zběsilostí dvouhodinovou stopáž dokázal ukočírovat. Nohy mu trochu podráží již zmíněná plochost scénáře, na poměry žánru vesměs generické prostředí a absence byť jen jednoho neotřelého a dosud neviděného motivu (jakým bylo třeba v předchozím díle svištění ve skafandrech volným prostorem).
Star Trek: Do neznáma mě jednoduše nenadchnul, což mu nicméně až zas tak nevyčítám. Bavil jsem se zhruba tak na úrovni nového Warcraftu a vlastně možná i o trošku líp, protože na mě nikdo nechrlil stovky odkazů pro fanboye a především nikdo neobsadil žádného z nich do jedné z hlavních rolí. Vlastně se mi film líbil skoro stejně jako (ta ironie) Abramsova nová Síla se probouzí, což bych třeba před rokem vůbec nečekal. Holt se časy mění…