Hned zezačátku musím oznámit, že měním plány. Sérii Poslední zpověď jsem původně plánoval na celé měsíce, aby důkladně a dopodrobna zachycovala můj názorový přerod z katolického křesťanství až po ateismus. Nakonec jsem se ale rozhodl, že skončím po pouhých pěti dílech (včetně úvodu). Proč? Myslím si totiž, že stávající forma článků nakonec tak úplně nevyhovuje záměrům, které jsem s ní měl.
Poslední zpověď se proto omezí na pouhé stručné shrnutí zásadních událostí vedoucích k mému odvržení náboženství. Argumenty, které mě přesvědčily, budu následně rozebírat pod jednoduchým štítkem Ateismus a občas si zkrátka sepíšu blogpost tohoto zaměření. Mí čtenáři si tak budou moci přečíst jen to, co je skutečně zajímá a popis mého názorového veletoče samotného zůstane stravitelně krátký.
V minulých kapitolách jste si mohli přečíst o tom, jak jsem opustil katolickou církev a postupně i samotné křesťanství. Mým přesvědčením se stal poté na krátkou dobu teismus, následován ještě kratší deistickou epizodou. Proto se pro začátek sluší oba pojmy krátce přiblížit těm, kteří neznají jejich význam.
Teismus můžeme pro naše účely chápat jako přesvědčení, že existuje jeden Bůh, který aktivně zasahuje do světa a projevuje se jako osoba. Katolicismus, křesťanství obecně, judaismus i islám samozřejmě představují teistická náboženství, ale k výše zmíněným vlastnostem Boha si ještě leccos přidávají. To už jsem já v době, o které bude řeč, nedělal.
Deismus se těšil největší popularitě kdysi v osvícenství a zjednodušeně si jej můžeme představit skrze jednu z karikatur Boha, o kterých jsem kdysi slyšel v hodině náboženství. Bůh-hodinář kdysi dávno stvořil svět a od té doby je k němu značně lhostejný. Škrtnout si tedy můžeme veškeré zázraky, zjevení či proroctví.
Co mě přimělo přejít od prvého ze jmenovaných názorů ke druhému?
Předně to byl problém zla. Pěkně a srozumitelně ho rozebírá třeba Jan Houserek na své vcelku mladém blogu Bezvěrec, já se pro stručnost spokojím s formulací koho jiného, než svého oblíbeného filosofa Davida Huma.
Teističtí apologeté vymysleli kvůli tomuto problému celou speciální disciplínu jménem teodicea (ospravedlnění Boha). Katolická církev se zpravidla omezí na poněkud zbabělé konstatování, že zlo ve světě je tajemstvím podobně jako třeba trojjedinost. Svého Spasitele a Pána hájí zpravidla skrze metafory, nedokonalé analogie a tak podobně – zkrátka vytvářejí kouřovou clonu.
Jiní poukazují na to, že je zlo nutné pro existenci svobodné vůle. To sice můžeme říct o morálním zlu, co ale všechna zemětřesení, epidemie kosící lidi po miliónech, záplavy, hurikány, sopečné erupce a další běsnění přírody? Náš vesmír, planetu Zemi nevyjímaje, představuje děsivě nevhodné místo pro život.
Člověku 21. století, žijícímu v neuvěřitelně bohaté a prosperující společnosti, který je obklopen lékařskou péčí a komfortem, který nemá v dějinách obdoby, to tak nemusí připadat. Ale zkuste si trochu zagooglit. Ještě pár staletí zpátky smrt přicházela mnohdy ještě před narozením. Ti, kteří i přesto spatřili světlo světa, čelili hladu (výnosy polí byly často až směšně nízké) a s ním spojeným epidemiím apokalyptického rozsahu (morová epidemie klidně skosila i třetinu (!) obyvatel země.
Čím dál se vydáme zpět v čase, tím horší celá situace v průměru bude. Naši předkové se choulili v primitivních chatrčích, obklopeni číhajícími predátory a ohrožováni vrtochy počasí. I drobná změna klimatu je tvrdě postihovala a škodili si také sami prostou nevědomostí, co se fungování světa okolo týkalo. Mayská civilizace kupříkladu prošla něčím, čemu v moderní době říkáme neudržitelný rozvoj.
Jejich rozvíjející se zemědělství vedlo k populační explozi. Rostoucí obyvatelstvo nicméně muselo být nakrmeno a tak došlo ke kácení lesů, které měly ustoupit orné půdě či pastvinám. Bez stromů však země počala rychle podléhat erozi. Splavená půda následně znehodnotila sofistikovaný zavlažovací systém domorodců, a když počala plnit koryta řek, došlo k záplavám. Ty zničily velkou část sklizně a okamžitě nastal hlad.
Kam vším tímhle mířím? Spousta zla vzniká jakoby jaksi mimochodem. Někdy jako produkt dobrých záměrů, často však úplně bez jakéhokoli lidského přispění.
Zmíním ještě jeden pokus o řešení problému zla a to proto, že jej považuji za mimořádně odporný. Někteří apologeté totiž zkrátka tvrdí, že když už nás jednou Bůh stvořil, může si s námi dělat, co chceme a nabízejí analogii s řemeslníkem a jeho výrobkem. Když odhlédnu od naprosté nevhodnosti přirovnání, neboť myslící a bolest cítící lidskou bytost naprosto nelze připodobnit k předmětu, mnoho se toho nezlepší.
Argument výše mi totiž přijde jako učebnicový příklad zásady, kterou můžeme shrnout anglickou slovní hříčkou might makes right – moc zakládá právo. Může-li Bůh sesílat utrpení jen z titulu své síly, v čem se potom liší od nejhorších tyranů, které zná historie? Pro zajímavost zmíním, že takto mluví například i svatý Pavel z Tarsu.
Člověče, co vlastně jsi, že odmlouváš Bohu? Řekne snad výtvor svému tvůrci: „Proč jsi mě udělal takto?“ Řím 9:20
Krutého a sadistického Boha by samozřejmě nemělo nejmenší smysl uctívat, takže nezbývá než předpokládat, že se Stvořitel skutečně podobá nepřítomnému hodináři, či že zkrátka není tak docela všemocný. A to už se docela hezky překlápíme do mého velmi krátkého deistického období.
Bůh pro mě v té době znamenal sotva víc, než odpověď na otázku Co bylo předtím, než začal vesmír? Krom okamžitě se nabízející otázky No a co bylo před Bohem? mi ale přišlo divné, jak můžeme říct předtím, když je čas součástí našeho vesmíru. Pochybnosti se zkrátka kupily jedna na druhou.
Nevím, kdy jsem si poprvé uvědomil, že jsem ateistou, ale s postupujícím časem už zkrátka nešlo držet se svých starých přesvědčení. Náhle jsem nevěděl nic a jistoty, které mi poskytovala víra, zmizely v nenávratnu. Dekonstruoval jsem své náboženství, a jelikož jsem byl celý život zvyklý pohlížet na svět z jeho pozic, ztratil jsem veškerou oporu. Samozřejmě mě to šokovalo, ale současně jaksi vzrušovalo.
Nastal čas hledat pravdu tam, kde bych ji nikdy nečekal. Určitě dobře víte, jak nesnáším hlubokomyslné obrázky sdílené po sociálních sítích, ale tentokrát si na závěr jeden neodpustím. Je možná kýčovitý, ale vlastně docela dobře shrnuje, co jsem zhruba před rokem prožíval.
Editace 9. 10. 2016: Pod vlivem okolností doplním ještě jeden pokus o řešení problému zla, který jsem z původního náčrtu článku vypustil. Jedná se názor, že je zlo pouze nedostatkem dobra, nepřítomností Boha, podobně jako tma označuje stav beze světla či chlad nedostatek tepla. Podrobněji vysvětlený ho najdete třeba na třetí a čtvrté stránce tohoto čísla katolické tiskoviny Milujte se!
Tato myšlenka není ve filosofii vůbec nová. Časopis ji přisuzuje třeba Tomáši Akvinskému, nachází se ale třeba i v učení antických novoplatoniků o takzvané emanaci. To hlásá, že všechno dobro vyvěrá z jediného počátku, který můžeme ztotožnit s Bohem. Jakmile pak roste vzdálenost od Boha, dobro se vytrácí a jeho nepřítomnost pak pociťujeme jako zlo.
Jedná se monistický koncept. Monismus chápeme jako přesvědčení, že vše co je vychází z jedné příčiny (moderní katolictví tedy je v tomto smyslu* monistické, neboť vesmír stvořil Bůh) a vymezuje se tak vůči dualismu. V něm existují principy dobra a zla, které spolu soupeří (např. zoroastrismus). V dějinách církve spolu tyto dvě koncepce často soupeří.
* Tím samozřejmě nechci popírat ontologický dualismus křesťanství ve stylu svět hmoty a svět duchovní.
Problém zla nicméně jeho prohlášení za nedostatek dobra neřeší. Lacině jen žongluje se slovíčky. Teplo a chlad jsou jen subjektivním vyhodnocením pohybu částic našimi smysly a chlad tedy není nedostatkem tepla o nic víc, než je teplo nedostatkem chladu (a úplně stejně je to samozřejmě i se tmou). Navíc má být Bůh křesťanů všudypřítomný a situace, kdy dochází k jeho absenci, by tak vůbec neměla nastat.
Tím ale ještě nekončím. Mnohým křesťanům se navrhované řešení nelíbí už proto, že ztotožňuje Boha s dobry tak, jak je vnímají lidé. Rational Wiki zase předkládá parodické verze argumentu, které napadají jeho logiku:
Chudoba neexistuje, jedná se pouze o nedostatek prostředků k zajištění blahobytu. Vláda by samozřejmě ráda poskytla všem občanům stejné podmínky, ale někdy prostě nevychází s rozpočtem způsobem, který my ubozí lidé, neznalí tajů vysoké ekonomiky nikdy nedokážeme pochopit.
Chcete-li se k tématu dozvědět něco víc, doporučím tento a tento odkaz. Pro pořádek jen uvedu, že katolické církev zamítla učení o emanaci postupně na čtvrtém lateránském a prvním vatikánském koncilu, což se k redaktorům časopisu Milujte se! nejspíš za posledních sto padesát let ještě nestihlo donést.