Nepíšu. Vím to. Anekron novým obsahem zrovna dvakrát nepřekypuje a dnešní článek toho taky moc nezmění, protože bude takřka úplně informativní. Pokusím se vám v něm stručně vysvětlit, co mi v těchto dnech užírá tolik času a jak to vidím do budoucna. A nebojte se, žádné katastrofické prohlášení o rušení blogu nebo drastickém omezení provozu tentokrát nechystám.

Začala mi škola. Ta nejenže si žádá významný podíl mého času, především pohlcuje nemalou část mé tvůrčí kapacity, protože jsem si na rozjezd semestru nechal od několika vyučujících přidělit různé práce. Chci si tím ulehčit do budoucna, protože psát desítky stran několik dní před koncem zimního semestru není nic, co bych někomu záviděl a tak své seminárky, eseje a další projekty obvykle odevzdávám co nejdříve.

Pak jsou tu samozřejmě moje ostatní projekty. Tento blog by je měl v ideálním případě všechny zastřešovat, z mnoha důvodů to však stále není možné. O některých proto možná ani netušíte, což mi vzhledem k okolnostem vůbec nevadí. Z těch, které jsem už na Anekronu tím či oním způsobem upoutával, mi nejvíc času žere asi tvorba videí (odhadem hodinu na každou minutu stopáže).

Nedávno jsem audiovizuální formou jako první v republice zpracoval Blackfyrovu rebelii, událost ze světa Písně ledu a ohně George R. R. Martina. Zároveň jsem zjistil, že mé starší video o chybách ve Hře o trůny překročilo hranici 1500 zhlédnutí, což považuji za jistý úspěch; nemám nicméně prostor ani technologie do dalšího rozvíjení tohoto slibného segmentu své tvorby, takže se přinejmenším prozatím budete muset spokojit s nepravidelně zveřejňovanými výkřiky do tmy. Ty navíc pouštím do světa často ne přes tento blog, ale přes Facebook.

Došlo k chybě. 🔗

Nelze spustit JavaScript.

Lepší pozdě než nikdy, no ne?

Á propos – přidal jsem si nejpopulárnější sociální síť do menu, aby si mohli novinky přečíst i ti, kdož nemají příslušný účet.

Dál samozřejmě píšu pro Dagona, i když tento měsíc ne kdovíjak aktivně. Mým článkům totiž zpravidla předchází důsledné rešerše napříč českým, ale především anglickým Internetem. Než se prokoušete všemi zákoutími webu, zabere to hodně času a samotné sesmolení několika ušmudlaných odstavců pak chutná spíš jako ona pomyslná třešnička na dortu. Musím taky všechny své výtvory nechat kolegům nějakou dobu ke zhodnocení a pak je ještě nahrávám do dagoního wordpressu.

Aby toho nebylo málo, jezdím na výlety. Tento měsíc jsem třeba proslovil hned dvě přednášky na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži, jehož jsem absolventem. Z doslechu se dozvídám, že to prý některé jedince i docela bavilo, což mě samozřejmě hřeje. Piplání se s PowerPointem a skládání záchytných bodů do čtečky ale zase sluplo kousek pomyslného koláče, z něhož bych mohl tento blog krmit.

A hodlám se vymlouvat i dál. Přes hlavu mi přerůstají literární soutěže. Za každou cenu chci uzavřít svůj letošní Tvůrčí rok 2015/2016 (můj terminus technicus) zasláním minimálně dvou příspěvků do Ceny Karla Čapka, na což mám už jen bídné dva měsíce. Týden zpátky jsem úspěšně prošvihl uzávěrku Gondorského semenáčku mých drahých hobitů z Mittalmaru, což si vyčítám natolik, že mě to dost možná konečně vytáhne na nějaký sraz do Prahy.

Vraťme se ale ještě na moment k Čapkovi, konkrétně k loňskému ročníku, jehož úplné výsledky jsem obdržel před pár dny. Zaplesal jsem tehdy, protože jsem ve své kategorii skončil pátý, čímž jsem o míle překonal svou předloňskou průměrnost a začal dýchat za krk publikaci v Mlokovi. Moje nadšení ještě exponenciálně narostlo, když mi napsala Jiřina Vorlová, jestli bych nechtěl udat Noční šichtu v připravovaném Kočasu – no kdo by to byl schopen odmítnout?

Momentálně tedy netrpělivě očekávám nejen vydání výše zmíněné povídky, ale stále ještě i starší Modlitby za smrt (najde-li se pro ni ve Fascinaci místo). Zároveň dál soutěžím, velmi žhavé želízko mi leží v Prázdninovém psaní Triumvirátu a dvě docela nadějná zase ve Dračím řádu. Sledovat to všechno je docela náročné.

Pak mi taky některé projekty leží v šupleti, které pořád nemám tu odvahu otevřít. Jeden z nich se v současné době slibně rozjíždí, ale detaily ještě nepovím – prozradím jen, že nemá nic moc společného s mou běžnou produkcí. Zmíním ale ještě aspoň dva další namátkou vybrané, protože mě zajímají vaše názory.

Oslovil mě tuhle jeden čtenář, jestli bych po úspěšných titulcích na TolkienEdit nechtěl zpracovat i další sestřih jménem J. R. R. Tolkien’s The Hobbit (člověk by skoro čekal, že fanoušci Středozemě mají ohledně pojmenovávání aspoň nějakou fantazii). Na rozdíl od svých předchůdců je tenhle pozdní projekt k dostání i ve vysokém rozlišení, hraje si i s barvami a drobnými vizuálními změnami proti původní trilogii.

Došlo k chybě. 🔗

Nelze spustit JavaScript.

Jenže můj překlad TolkienEditu už se mi po roce a půl od dokončení vůbec nelíbí a nový sestřih bych proto opět musel otitulkovat kompletně odznovu, což by znamenalo zpracovat další zhruba čtyři hodiny stopáže. Tfuj. Ještě ke všemu je tato náročná práce dost za hranicí ilegality, pročež už vůbec nemůžu žádat, aby mě za ni někdo zahrnoval obdivem, či ještě lépe – zlatem.

Pak taky plánuju – a ne, že začnete vyšilovat – smazat starý Anekron. Všimněte si prosím, že jsem vám v úvodním odstavci tohoto blogpostu nelhal, protože je můj starý projekt už dávno zrušený. Tentokrát bych ho ale chtěl několika kliknutími myší navždy poslat do věčných lovišť, respektive do místa určeného k přepsání kdesi na serverech, které pohání blog.cz.

Než mě zabijete, čtěte ještě chvíli dál. Starý Anekron by samozřejmě dál zůstal k dispozici pro stažení, podobně jako Anekron 2 (který by se do propasti zapomenutí svezl s ním). Jenom by už zkrátka dál neoxidoval zbytečně na blogovací platformě coby nostalgický pomníček starých dobrých časů. Tak bych zároveň uspokojil obě své odvěké tendence: necenzurovat svoje staré já a zároveň moci recyklovat a aktualizovat své starší výplody.

Aktualizovat? Jo. Úzký výsek, řekněme asi 5 – 10 % starého blogu bych převedl na nový Anekron, a to hned z několika důvodů. Své nejzajímavější staré články chci oprášit, formálně i obsahově odladit a reprezentativně je vystavit za použití pokročilých technologií a postupů, které jsem dřív neměl k dispozici. Některé nudné a nezajímavé zase můžu zparodovat podobným způsobem, jako prastarou povídku Lučištník z Údolí.

Jak si můžete sami snadno spočítat, jednalo by se řádově o desítky článků. Vaše názory?

Co dodat na závěr? Snad jen, že byste se neměli mých revizionistických snah nijak přehnaně děsit. Některé povídky jsem klidně přepsal i několikrát za sebou, první kapitoly mého pokusu o román jsem zavrhl už dvakrát a v hlavě mi pořád vrtá, že bych vytáhl z hlubin zapomnění šíleně starou (2012, ehm) trojsérii příběhů ze světa Minecraftu Stín draka, Zrod draka a Pád draka a přepsal ji skoro od základů v jeden nový, velký příběh. Tak třeba jednou.